Blocek

Kovaných komoušů u nás ubývá. Při porovnání počtu voličů před pěti lety a teď mi vychází, že už vymírají. Přeběhlictví totiž jejich kovanost a priori vylučuje. Tím ovšem dobré zprávy končí.


Média horlivě informují, že v Evropě sílí extremisté. Za zářný příklad je dávána Wildersova protiimigrantská a protiislámská PVV. Mně pohled na graf říká, že jde spíš o přelévání sil v rámci populismus než o extrémní ideologie samy o sobě. Hlasy pro PVV totiž jako by nepřišly od radikalizovaných voličů VVD, z níž Wilders vzešel, ale od sociálně demokratické PvdA. Té PvdA, která v roce 2002 ztratila skoro tolik hlasů, kolik získal Pim Fortuyn. Populista Wilders prostě zahrál na (Fortuynem) ověřenou notu. Určitá část občanů jako by konstantně podléhala populistickým štvanicím a slibům, svůdnost kterýchžto překlene i sebevětší rozpor v pravo-levé orientaci. A nejhorší je, že se zdá, že to tuší i Paroubek.

Konec května byl přitom nadějný. Vypadalo to, že chuligánští vrhači vajec a další podvratné živly proberou občany z letargie. A možná i se jim to na chvilku podařilo. Na okamžik problesklo, že se některým současné politické móresy a praktiky zajídají. Jiříčegg by byl překvapen, jaké sympatie vejcobití vzbudilo i u těch, kteří přinejmenším věkem patří spíš do kategorie jeho voličů. A o kolik nevybíravější byla jejich kritika.

Onen záblesk ale zase rychle pominul. Pochopitelně, nějaké smysluplné pokračování, nemluvě o dotažení do konce, vyžaduje alespoň minimální úsilí a nasazení. Občanská společnost a angažovanost jsou sprostá slova. Pravdu děl onen zadržený vrhač. Hodit vejce je to nejmenší. Účastnit se jednorázového mobu je sranda, politicky se rozohňovat na netu je jen další kratochvilný flame. A teď honem zpátky do práce. Už jen necelý měsíc a začneme vydělávat sami na sebe, ne jen na daně. Zkouškové je v plném kvaltu. Kdo by si kazil léto politikou? Paroubek beztak nad veškeré pochyby prokázal, že jeho sexy mozek není schopen sebereflexe. Škoda slov. Můžeme si leda tak slíbit, že mu to na podzim natřeme ve velkém. Pokud teda nezapomeneme. Anebo nebudeme muset urgentně jet na chatu.

# posláno e-rasi : 01:00
Komentáře (3)

V sobotu jsem naložila počátkem měsíce dovezený narozeninový kontraband a vyrazila na jih. Dohoda byla, že dorazím, než budou hostitelé odjíždět na svatbu. Teoreticky jsem vyrazila včas, ale letnicoví turisté mě nad očekávání zdrželi. Bylo nutno přistoupit k nouzovému plánu, který byl velmi stresující a obnášel mimo jiné konstantní a podstatné překračování rychlostních limitů. Doufám jen, že to nebude mít nějakou nepříjemnou dohru.

V podvečer jsem se vydala dále na jih a bez problému dorazila na místo určení. Za parking jsem zaplatila na tamní poměry horentní sumu, která byla ovšem ve srovnání s místními tarify více než směšná. U vchodu mě ochranka s úsměvem předala k ošahání své kolegyni a biletář mě poslal zpátky ke kase. E-lístky sice prodávají, ale kontrolují je manuálně oproti údajům na dokladu totožnosti a schvalují starým dobrým štemplem.

Předskokani nebyli nejhorší, ale jejich vystoupení mohlo být kratší. Zaujal mě skákající trumpetista. Buď musel být bezzubý, nebo švindlovat. To přece není možné.

Pozoruhodné také bylo, že jsem měla zcela volný výhled na pódium. Publikum bylo totiž v průměru o hlavu menší než já. Holky byly bez výjimky menší a drtivá většina kluků nebyla větší než já. A to to byli dorostlí jedinci. Takže žádné koukání přes rameno a hledání prokuků, jak to bývá tady, kde patřím mezi prťavce. Ovšem když to začlo vřít, ukázala se i nevýhoda. Podměrečné okolí mi uštědřovalo podpásovky a já je brala po kebuli. Proto jsem se poodsunula ke klidnějšímu kraji.

K rozdílné atmosféře přispívalo také respektování, resp. nedodržování zákazu kouření v sále. Pidilidi kouřili a hulili o sto šest. Takže na místní politice tolerance měkkých drog evidentně něco bude. Na druhou stranu pidilidi neházejí pivem a nelezou na pódium.

Sečteno a podtrženo, ze srovnání mi rozhodně vychází líp koncert místní. Byl energičtější, intenzívnější a zapálenější. Jsem zvědava na třetí.

¡Hasta la vista en Hradec!

# posláno e-rasi : 22:22
Komentáře (0)

Přijeli jsme autobusem po devatenácti hodinách cesty. Všude byl děsný zmatek. A pršelo. To je ale prej normální. Je to proto, aby odjíždějící co nejdříve vypadli a přijíždějící se co nejdřív zabydleli. Nakonec jsme se rozhodli, že nebudeme čekat čtyři hodiny na příjem, ale rovnou si sami vybereme místo a postavíme stany. Koupili jsme si lístky na jídlo a k příjmu nakonec nešli vůbec. Večer jsme vystáli frontu na jídlo.

V pondělí nás od stanu vyhnali vyhazovači. Flákali jsme se po táboře a pak byl oběd. Odpoledne se druhá posádka přifařila k nějaké skupině a my zdrhli z tábora. Přišli jsme až k večeři. Poslala jsem pohled našim. Není tu koupání, jenom ledové sprchy. Dost humusné, ale aspoň něco.

V úterý ráno jsme se po snídani zapakovali a vyrazili. Druhý stan jsme tam nechali. Jestli ho po návratu najdeme, nikdo neví. Vyrazili jsme před polednem a sešli asi půl kilometru k hlavní silnici. Kluci si hodili frankem, kdo bude stopovat první. Vyhráli jsme. Po sedmi minutách přijelo auto, které vzalo nás všechny do nejbližšího města. Tam jsme došli za město, ale protože jsme byli všichni dohromady, nikdo nám nezastavil. Asi po dvou hodinách jsme se rozdělili. Slunce sice svítilo, vítr přihnal mraky a vypadalo to na pořádný liják. Nás vzala ženská v jeepu, která jela po staré silnici kus před M. Moc jsme jí nerozumněli, ale jeli jsme. Dovezla nás do vesnice asi deset kiláků od M. Vydali jsme se pěšky po silnici a zkoušeli stopovat. Po cestě nás dostihl déšť. Schovali jsme se pod střechu a snědli hroznový cukr. Když přestalo lejt jak z konve, vydali jsme se zase na cestu. Sedm kiláků před M. jsme narazili na silnici, po které jsme původně chtěli jet. Stopli jsme chlápka, který podle auta vypadal jako veterinář. Řekl, že nás vezme až za M. To jsme byli rádi, protože jinak bychom museli přejít město pěšky a to je daleko. Kluci to vloni šli a byli z toho dost hotoví. V M. ale najednou ten člověk odbočil a jel malými ulicemi na předměstí. Všude okolo byly všelijaké haly a skladiště. Docela jsem dostala strach. Pokud budeme mít štěstí a nic nám neudělá, nejspíš nás tu někdě vysadí a budeme v prdeli, myslela jsem si. Měli jsme štěstí. Nejen, že nám nic neudělal a nevysadil nás, ale dovezl nás přesně tam, kam jsme potřebovali. Těmi uličkami jenom objížděl dopravní zácpu.

Na nájezdu na dálnici jsme byli asi v půl osmé. Jelikož jsme měli hlad, rozhodli jsme se, že si uvaříme polévku a pak uvidíme, jestli ještě pojedeme dál nebo zůstaneme přes noc. Když jsme dojedli, usoudili jsme, že do setmění zbývá málo času. Našli jsme si skvělý plac na stan. Bylo to na právě posekané louce, kam nebylo z dálnice ani odjinud vidět. Byli tam ohromné kotouče sena, tak jsem na nich trochu blbli.

Další den (ve středu) jsme se probudili dost brzo. K snídani jsme si poprvé dali (sušené) mléko, ale moc nám nechutnalo, protože se nám dvakrát nepovedlo. Hned, jak jsme začli stopovat, nás vzal nějaký pohodář. Vzal nás k péage do V-s-S. Tam jsme stáli dvě a půl hodiny. Nakonec nám zastavila ženská s dodávkou. Měla namířeno do Marseille. Vlezli jsme do té dodávky zadem a jelo se. Přes tři čtvrtiny té dodávky byla postel. Na tu jsme si vlezli. Byli tam dvě malé černošské děti, spacáky, haldy časopisů, tašek, hraček a jiných krámů. Všude visela spousta šátků a přívěšků, korálů a plakátů. Hrozně nahlas si pouštěla Boba Marleyho a Floydy. Po nějaké době řekla, abychom jí (a sobě taky) ubalili jointa a hodila po nás suroviny. Pak zastavila u pumpy, aby vzala benzín, tak jsem si doběhla na záchod. Když jsem se vrátila, podala mi ta ženská ruku a řekla: "Ahoj, já jsem Olina." Po hodině cesty a anglicko-německé konverzace vyšlo najevo, že je ze Sokolova, za muže má černocha a má pět dětí. Byla skvělá. Do konce cesty vyhulila ještě dva další jointy. Navíc jsme od ní dostali zbytek toho shitu.

Do B. jsme dorazili asi v pět. Bylo otřesné vedro, ale v autě byl chládek. Olina nás vysadila na péage a my šli pěšky na místo, kde kluci loni přespávali. Po cestě jsme potkali druhou posádku. Oni dorazili den před námi pozdě večer. Už o nás začínali mít starost, tak se po nás šli podívat. Postavili jsme stan, uvařili těstoviny a vyprávěli o našem hašišovém stopu.

Druhý den jsem šli společně nakoupit do supermarketu. Pomalu jsme se zapakovali a kolem třetí vyrazili směr S-M. Druhá posádka vyrazila první. Někdo je hned vzal, když jsme za chvíli přišli na silnici, už tam nebyli. My jsme stopovali asi 15 minut a pak nás asi tři kiláky vzal chlápek, který hulil trávu a poslouchal stupidní techno. Když nás vysadil, nemohli jsme pěkně dlouho nikoho stopnout. Ušli jsme dost velký kus cesty pěšky, protože tam byla alej, v které se absolutně nedalo stopovat. Nakonec nám zastavil nějaký snob, který (stejně jako všichni snobové) jel do A. Vzal nás až do S-M a dokonce jsme přijeli tak, že jsme nemuseli přecházet městečko. Došli jsme v dusném vedru na místo, které kluci znali od loňska. Bylo to na podivné stráni za vinicemi nad městečkem. Byly tam samé pichlavé keře, vypadalo to jako ohromná, dávno zpustlá zahrada. Chvilku poté, co jsme přišli, dorazila druhá posádka. Do města dorazili už dávno před námi, ale zůstali u řeky a koupali se. Tak jsme se šli taky vykoupat. Voda byla docela čistá. Potom jsme se chtěli vysprchovat, ale protože už byl večer, byla už sprcha od hydrantu odmontovaná. Tak jsme znovu vlezli do řeky a umyli se tam. Pak jsme se posadili na lavičku a smáli se všem snobům, kteří si u speciálních kanceláří zaplatí sjezd řeky. Nechají se navléknout do vest, posadit do umělých kanoí, které se nedají ani překotit ani rozbít, a nechají se pustit po vodě. Večer vytáhnou z barelů večerní toaletu a jdou do hotelu na večeři. Když jsme se dost nasmáli, šli jsme domů. Byl akorát čas, protože se schylovalo k dešti a začalo se stmívat. Udělali jsme si večeři a déšť nás zahnal do stanu. Naštěstí v noci moc silně nelilo.

Další den jsme ještě zůstali v S-M. Večer jsme vařili polévku a pudink na ohništi s vyhlídkou na město. Odpoledne jsme se byli zase koupat a koupili víno, které jsme ten večer vypili. Viděli jsme přeskvostný východ měsíce. Byl hrozně velký a rudooranžový.

Kluci naplánovali, že pojedeme do C. Je tam taky národní park, kde se nesmí kempovat nadivoko a rozdělávat oheň, ale oni vybrali místo mimo park. Měli jsme štěstí, že jsme našli silnici vedoucí tím směrem, aniž bychom museli scházet do údolí. Nestopovala jsem ani pět minut a zastavil nám nějaký dělník, který nás vzal asi sedm kiláků. Pak jsme prošli jednu vesnici a za ní jsem asi po čtvrt hodině stopla nóbl auto s belgickou značkou a klimatizací. Vzalo nás docela pěkný kus cesty. Provezlo nás parkem (jeho okrajem, pak jsme z něho zase vyjeli) a hroznými serpentinami. Klimatizace byla příjemná, venku bylo hrozné vedro. Po cestě jsme viděli druhou posádku, později nás zase předjeli. Vyráželi asi o hodinu dřív, ale šli k silnici do údolí. Tam, co nás ti Belgičani vysadili, byl vedle silnice velký plac. Ani mi netrvalo moc dlouho a stopla jsem pohodáře, co jel z A. do L.V. Protože by nás vzal takovou štreku, rozhodli jsme se, že do V. nepojedeme přes A., jak jsme plánovali, ale přes L.V., což na kiláky vyjde nastejno. V L.V. jsme si koupili bagetu, rybičky a zmrzku. Pak jsme se vydali přes půl města do kopce za město, kde se dalo stopovat. A stopovalo se tam skvěle. Zastavila nám okamžitě dvě auta těsně za sebou, ale ani jedno nejelo tam, kam jsme potřebovali. Třetím jsme už ale jeli. Provezlo nás otřesnými zatáčkami skoro až nahoru. Pak odhýbalo do nějakého rekreačního centra. Naštěstí okolo té odbočky byl kousek rovné silnice, kde se dalo jakž takž stopovat. Pod námi i nad námi byly serpentiny. A taky nejezdilo moc aut a bylo vedro. Za dvacet minut nám zastavila nějaká už ne úplně mladá ženská. Převezla nás přes hory a vysadila v neskutečné prdeli v nějakém údolíčku. Deset kiláků přes hory to bylo do G., většího městečka u V. Z té prdele do G. vedla prťavá silnice, po které nejezdilo vůbec nic. U jednoho baráku jsme si řekli o vodu, protože nám bylo jasné, že v tom vedru budeme muset přes ty kopce pochodovat. Nejen, že jsme dostali vodu, ale taky panaché. Našli jsme poměrně dobré místo na stopování a stopovali asi půl hodiny. Za tu dobu tam projela dvě plně naložená auta. Pak jsme se zase vydali na cestu. Pořád bylo úmorné vedro a cesta do kopce, takže jsem — ostatně jako vždycky — sotva stačila. Ve chvíli mé nouze nejvyšší nám zastavila mladá turistka, která pořádně nevěděla, kam jede, takže nás vzala až do V. Tam na lavičce u kostela seděla druhá posádka a žrala. Právě taky přijeli. Taky jsme si došli nakoupit a pak se druhá posádka vydala hledat spaní. Asi po půl hodině se vrátili s tím, že ve V. je kemp a že směrem, kterým hledali, není žádné místo na spaní. Tak jsme se vydali na druhou stranu. Tam to vypadalo líp. Vydali jsme se podél divokého horského potoka se spoustou tůněk a balvanů. Vydrápali jsme se po skále a tam jsme narazili na pěšinku vedoucí po vrstevnici od soukromých rezidencí k jezírkům na potoce. Pod stezkou byl pěkný smrkový lesík, kam nebylo moc vidět a kde se dalo v klidu spát pod širákem. Asi po hodině a půl jsme se vrátili do V. s tím, že místo na spaní máme, ale nebylo vůbec jasné, jestli se do toho orlího hnízda s bagáží dostaneme. Dostali, nad očekávání snadno, vylámali spodní větve v lesíku, připravili spaní, dali večeři a šli se vykoupat.

Ve V. jsme spali celkem čtyři noci. První den jsme se vydali na výlet nahoru po potoce. Skákali jsme z kamene na kámen, leckdy to bylo dost obtížné. Vylezli jsme děsně vysoko, skoro až na hřebeny. Ve čtyři jsme se vydali na zpáteční cestu. Dolů to bylo mnohem snazší. Níž byla u jezírek spousta nahých Frantíků. Druhá posádka nám trochu utekla a netrefila se na stezku, takže musela lézt po skále. My se trochu ztratili a po skále jsme lezli taky, poněvadž ústí stezky do potoka jsme taky minuli.

Druhý den jsme se jenom koupali a prali, další taky. Dostala jsem sračku. Možná to bylo z vody z potoka. Taky jsme tam vyhulili ten hašiš, ale pro nás všecky ho bylo dost málo. Jedno ráno se mi stala hrozně nepříjemná věc. Vlezl mi do ucha mravenec. Měla jsem strach, ale za chvilku zase sám vylezl. Do smrti na to nezapomenu.

Pátý den jsme pokračovali do C. Tam jsme vlastně jeli proto, že jsme chtěli ještě výš do hor. Z V. jsme vyrazili první a do C. jsme dojeli asi ve dvě. Cestu jsme udělali na dva stopy. Kousek nad V. nás vzali staříci-autoturisté. Vzali nás do poloviny cesty do L.P-d-M. Tam jsme popošli za město. Do C. vedla silnice, po které nic nejezdilo. Bylo vedro, tak jsme si sedli do stínu. Jelo prázdné auto a já doslova skočila do silnice. Chlápek, který vypadal jako úchyl, zastavil zřejmě překvapením. Nicméně jsme s ním v pořádku dojeli až do C. Tam jsme se utábořili u kostela. Při průzkumu jsme zjistili, že v tom kokotově není obchod. Tak jsme čekali. Asi ve čtyři přijela druhá posádka. Kluci se vydali stopem asi pět kiláků do F. nakoupit. Když se vrátili, šli jsme si do národního parku najít nocleh. Tentokrát to ale bylo v lese pod jedlým kaštanem, takže všude byly kaštanové ostny. A nebylo to tam rovné. A v noci nám byla pod širákem zima.

Druhý den jsme vstávali dost pozdě. Druhá posádka vyrazila po dvanácté, my asi v půl třetí. Měli jsme namířeno do L.B. S šílencem, co neuvěřitelně sekal zatáčky, jsme dojeli zpátky do L.P-d-M. Tam jsme přešli městečko a stopli Holanďana, který nás vyvezl kus do hor. Pak jsme šlapali pěšo. Ale ne moc dlouho. V tom vedru se nad námi slitovali nějací autoturisté, kteří nás vyvezli až úplně nahoru. Tam jsme šli pár kiláků po rovině. To bylo příjemné, protože nahoře foukalo. Došli jsme do turistického centra M.L., kde byly vleky a hotely. Nabrali jsme vodu a zjistili, že to je ještě sedm kiláků. Rozhodli jsme se nestopovat. Do L.B. jsme dorazili po sedmé. Druhá posádka tam na nás už dost dlouho čekala. Zakempovali jsme na pastvině na kraji lesa, za hřbitovem nad městem. V L.B. jsme spali pět nocí. Bylo ošklivo, zima a všude kravince. Byli jsme se dvakrát sprchovat teplou vodou v kempu, jednou jsme byli na velké tůře a jednou jsme dělali klobásky na ohni a přišel na nás usedlík. Oheň zakázal, ale nevyhodil nás. Taky jsme hráli kenta. Z L.B. jsme jeli zpátky a sraz byl až v táboře. První den jsme dojeli na tři stopy do L., druhý na čtyři až domů. Stan jsme našli v křoví u hajzlů.

# posláno e-rasi : 01:00
Komentáře (0)

Jelikož jsem se s nikým z rodiny od předvánoc neviděla, naděloval Ježíšek až teď. Vřelé díky za pletené bačkory a drátovaný hrnec prej ale byly doručeny bábám v řádném termínu automaticky. Při jejich věku a zdraví je přece jen rizikové cokoliv odkládat.

Dostala jsem krokoměr, takže pořád pochoduju a měřím. Sedavý den v práci nebo hodinová procházka s důchodkyní dají tři kiláky, ranní venčení jeden a půl. Jsem zvědavá, kolik vydá rozlítaný den v práci.

Ve čtvrtek jsem byla po dlouhé době po bláznech a opět to stálo zato. Šofér šel na kobereček kvůli svému řidičskému neumětelství, načež se hodil marod, takže to bylo jako za starých časů. Jenom GPSku jsme nakonec přece jen sehnali. Díky ní jsme překonali všechny výkopy a objížďky a mohli se pohoršovat nad netolerovatelně pozdním příchodem méně šťastných.

Jinak klasika. Vyznavačka zimního naturismu, presenilně dementní domácí tyran, Korsakovův syndrom. O oživení se rozhodně postarala oběť žido-zednářského spiknutí. Zrovna jsme byli na odchodu, když vzala na svou židopsychiatryni nůž. Kde k němu na uzavřeném oddělení tak rychle přišla, se mě neptejte.

# posláno e-rasi : 21:30
Komentáře (0)

Nejtělesnější zážitek poslední pětiletky.

Po poklidném odpoledni se záškoláky jsem mazala domů, obula se a mazala na koncert. Sama, protože sestra nepřemohla včas chorobu. A nejspíš dobře udělala a ušetřila si migrénu a klaustrofobní ataku.

Nedostatečně ventilovaný, ke stropu narvaný sál byl od samého začátku jeden kotel. Nářez. Polonazí, zbrocení — a přesto až na jedny dredy nesmradlaví — bejčci pařili jako o život, drali se na pódium líbat účinkující za jízdy a následně odplout po davu. Po pěti minutách jsem byla mokrá jako myš a hrozila se, že budu jako senior ušlapána. Záhy jsem zjistila, že přežít lze jen aktivní participací a pustila se do tance. Jako důchodce, a tedy obutá, jsem měla rozhodně navrch nad přítomnou sneakers-generací. Che.

Náramně jsem si to užila. Taková energie! Jen doufám, že se zítra hnu.
Jestli bude úterek aspoň z poloviny tak úžasný jako dnešek, tak neváhejte.

¡Hasta la vista en Lille!

# posláno e-rasi : 23:59
Komentáře (0)

Kolem poledního se rozhodl skoncovat se životem. Oběšení se z okna nevyšlo. Jen si při pádu nakřápl lebku o římsu. Podřízl si tedy v koupelně žíly a krví napsal na zeď vzkaz rodičům. Smrt nepřicházela.

Bodl se dvakrát nožem do prsou, vysvlékl do naha a vyběhl z domu. Ani druhý pokus oběsit se nevyšel. Ulomená větev mu spadla na nakřáplou lebku. Odklusal šest kilometrů do dun, kde hodlal pojít v křoví. Za soumraku ho tam našel pátrací tým.

Na psychiatrii se probil z izolační cely. Personál se před pozitivním zakrváceným zabarikádoval v kanceláři. Hasicím přístrojem se pokusil vyrazit dveře, ale nakonec prostě proskočil skleněnou stěnou. A smrt stále nepřicházela.

Přišli jsme my a s námi pod záminkou bezpečnosti početný personál. Jako by se kdokoliv po všech těch koňských injekcích zmohl na víc než na samovolné slintání. On však stále nezdolně volal po smrti.

# posláno e-rasi : 22:22
Komentáře (0)

Poslední týden svobody, plánování nahodilostí a diktátu (z)vůle. Od prvního nastupuju na (řádný) částečný úvazek do práce.

Předcházela tomu veliká nervozita, když jsem se odvažovala požádat o zřádnění mého dosavadního působeni, veliké zklamání, když mi sdělili, že pro mě nemají místo, rozpačitá radost, když mi týden poté přece jen místo našli. Na čtyři měsíce budu prozatímně zaskakovat za kolegyně na mateřské dovolené. Ano, pořád se to množí jako králíci. Jedna stihla za rok dokonce dva vrhy. Ano, vím, že to ode mě není pěkné, že nedonošenecké komplikace nejsou k smíchu, ale proboha...

Regulérní pracovní poměr znamená, že už si ráno nebudu moct nechat ujet vlak, že budu muset v práci strávit celou pracovní dobu a že budu jezdit ve špičce. Výhody ale jednoznačně převažují. A taky to je kariérní postup, což je — co si budeme povídat — nejen v téhle instituci nutnost. A jestli to znamená, že jsem ambiciózní, tak budiž. Hlavně když mě nechají dělat, co dělám ráda, a ocení to.

# posláno e-rasi : 23:00
Komentáře (2)