Blocek

Vrtalo mi hlavou, protože Markétka byla se svým zaměstnavatelem vždycky nadmíru spokojená. Pochvalovala si, jak jí vyjde vstříc, když musí do školy, přátelskou atmosféru a skvělé podmínky. Dokonce měla svoje auto, parádní, vždycky připravené ve špičkovém stavu.


Markétka totiž jezdí s taxíkem. A po prázdninách najednou jezdí pro někoho jiného. Třeba v tom byly peníze, ptát se radši nebudu. Dneska to pověděla se smíchem sama. Dostala padáka, protože ji žárlivá manželka zaměstnavatele podezřívá z poměru s jejím mužem. Markétka se culí, že s ženatými a navíc ještě známými své matky se netahá. A tak jezdí pro jiného, protože pracuje na povolávací smlouvu, takže nebyla skutečně vyhozená, ale u původního zaměstnavatele ji s elegancí už prostě do služby nepovolají.

Dějou se to věci...

# posláno e-rasi : 22:40
Komentáře (0)

Kdyby nebyl máminým 'oblíbencem', ani bych nevěděla, co se chystá.


Takhle jsem byla včera informována, že Špidla bude mít vystoupení před Evropskou Komisí. Nijak bych se tím dál nezabývala, kdybych před chvílí neviděla kraťounký sestřih na Euronews. I přes anglický komentář bylo slyšet, že Špidla mluví česky. Potvrdil se tak můj tip. Pro tlumočníky musí být takový lenochodný řečník požehnáním. A pak přišel Ján Figeľ. Trefně to vystihl Sharkan.

# posláno e-rasi : 00:15
Komentáře (2)

Deníkové zápisky z období od 20. dubna do 22. června 1945


Trochu jsem váhala, mám-li se do téhle knihy pouštět. Svědectví o posledních dnech války, o zbídačenosti civilistů a zhůvěřilosti vojáků, to není čtení pro potěchu. Ale když jsem přežila četbu Treblinky, nakonec jsem to přece jen včera v noci otevřela. A nezavřela, dokud nedočetla. Dokonce jsem se občas zasmála. Šibeniční humor. Nevím, jestli jsem tak otrlá a necitelná, ale nic šokujícího. Spíš údiv, co všechno překvapovalo tehdy, čemu všemu věřili a nevěřili.

Poněkud jsem nepochopila, proč překladatelka autorku v doslovu trochu shazuje. Jednak odhaluje její jméno, jednak zpochybňuje autenticitu, jednak poukazuje na infikovanost rasistickou propagandou. Jméno není přece důležité. Mohla to napsat kterákoliv Berlíňanka té doby. Ani na pozdějších úpravách nevidím nic podivného. Pokud napřed psala jen pro sebe, používala zkratky a těsnopis, nutně musela být verze pro ostatní upravena. Třeba proto, že sami pro sebe některé věci nemusíme tolik objasňovat, upřesňovat, dbát na přesnost vyjádření, protože víme, co chceme říct. A rasismus? Jistě, že propaganda musela každému, kdo se jí nebránil, vlézt pod kůži. Kromě toho xenofobní je do určité míry každý. Těžko zazlívat negativní generalizaci tomu, kdo má jen špatné zkušenosti, žádné vědomosti a jde mu o život.

A konečně otázka znásilňování a prostituce. Těžko soudit. Posuzovat, ne odsuzovat. Jsem si skoro jistá, že pokud bych neměla jinou možnost, taky bych dala přednost prostituci před smrtí hlady. Lepší nějakého si ochočit, když už je to nevyhnutelné, než být bita ze všech stran. Že se muži v zátěžové situaci projevili jako slabší pohlaví? Nevím, jejich nevzdorování, držení kroku a huby je taky prostituce. Spíš že soudili a odsuzovali, když bylo po všem, z nich dělá slabochy.

# posláno e-rasi : 16:05
Komentáře (7)

# posláno e-rasi : 23:30
Komentáře (2)

Na svět kolem se dívám asi nějak divně. Nebo přinejmenší jinak, než ti, s kterými jsem měla možnost to porovnat.


Na jednu stranu vidím celek a drobnosti nevnímám. Ulpí jakýsi dojem, který i přes svou mlhavost může být dosti trvalý. Takové obrazy jsou v mé paměti nejčastěji spojeny s nějakou vůní, ať libou či nelibou. Při pohledu na něco podobného pak ucítím tu vůni. Anebo naopak.

Na druhou stranu vidím jasné a detailní výseky. Všímám si na první pohled i toho, co jiní nevidí, třebaže na to koukají déle. Víte například, že klečící světec na oltáři v albeřském klášteře má nohu ohnutou nejen v koleně, ale i v lýtku?

Dneska jsem byla ve městě a koukala kolem. Všechny ty nádherné baráčky, se záclonečkami v oknech a klepadýlky na dveřích. Nemohla jsem se ubránit a viděla zase všechny ty příkré a špinavé schody, zbastlené a umaštěné kuchyňky, otřískané koupelny a plesnivé světlíky za nimi. Pak jsem jela domů a s úžasem viděla, že ty čmouhy na protihlukových stěnách nejsou pokusy o umytí graffiti, ale nátěr setřený větvemi keřů, jak se kývou ve větru.

# posláno e-rasi : 14:45
Komentáře (0)

Když na mě před chvílí vybafl novinový titulek Sanitka se převrátila, pacient zemřel, první pomyšlení nebylo, šmarjá, zabít se v sanitce, to je neštěstí a smůla nejsmůlovatější, ale pitomá dětská říkanka. Vezou pána v sanitce, život visí na nitce. Sanitka se převrhla a nitka se přetrhla. Dokonce si pamatuju, kde jsem ji slyšela poprvé. Na Smíchově, u Portheimky. Kolik mi bylo nevím, ale rozhodně jsem ještě neznala obrat o životě na vlásku. Proč si takovou prkotinu pamatuju taky nechápu. Pak mám mít kapacitu na nové věci.

Vrtá mi ale hlavou, co ta sanitka u Portheimky dělala. Nedává to smysl. Jestli jela do Motola od Újezda nebo naopak, proč nejela Kartouzskou? A jestli jela na Nové Město, proč nejela přes Anděl? Jediným logickým vysvětlením, pokud vůbec nějaké existuje, by mohlo být, že Kartouzská je odjakživa permanentně ucpaná.

# posláno e-rasi : 16:15
Komentáře (1)

Kdysi stačilo mít pár tříd gymnázia a člověk mohl být pánem.


Vzdělání může být prospěšné pro budoucí kariéru. Tak to vnímá spousta lidí. Bejt inžinýr, to je panečku něco. Hlavně ať máš diplom a titul, na úřadě se k tobě budou chovat hnedle jinak. Jiní ve vzdělání žádný užitek nevidí. Po škole pudu rovnou makat, vydělam prachy a učitýlkové mi můžou... Pěkně to vystihli Krausberry.

Vzdělávat se je bezpochyby prospěšné, protože se lze leccos naučit, ovládnout spoustu dovedností, potažmo svět kolem. Nikdy se mi nezdálo, že by řeči o studentském životě jako nejkrásnější části života byly něco jiného než nostalgie. Ale asi to pravda. Nejde o relativní bezstarostnost, volnost, užívání si vysokoškolského života atp., ale že už se konečně projevuje doba strávená vzděláváním se. Člověk už mnohé zná, má přehled, co ještě nezná a rád by věděl, víceméně se zabývá tím, co ho zajímá. Mozek pracuje, což poskytuje radost a uspokojení. Je v kondici, takže si optimisticky na mnohé troufá.

Někdy jsem litovala své klikaté vzdělávací dráhy. Na střední škole jsem jednu dobu měla rodičům za zlé, že chodím na všeobecné gymnázium a musím se mořit i s předměty, pro které zcela evidentně nemám vlohy. Říkala jsem si, že když budu mít znalosti od všeho trochu, nikdy nebudu umět nic pořádně. Na fildě jsem zapochybovala, jestli jsem neměla zůstat u praktického odborného vzdělání na místo plácání se v rádobyvědeckém akademismu, zcela odtrženém od jakékoliv reality. V posledním roce jsem si čas od času vyčetla, že jsem nezatnula zuby a ty dva roky na fakultě ještě nevydržela.

Včera mi to všecko konečně došlo. Ne tak úplně samo od sebe, přiznávám. Byla jsem pochválena tak, že jsem rozpaky nevěděla coby. Ale vím, že není čeho litovat. Všeobecný přehled a pokusy o všestrannost mi poskytly tu výhodu, že se v praxi neztratím. Neutápím se v komplexnosti konkrétního problému. Akademický výcvik pomáhá zvládnout nutnou teorii, hledat spojitosti a aplikovat podobnosti, myslet abstraktně. Odborné vzdělání je potěchou, protože se lze dobrat řešení, výsledku.

Vzdělání je prospěšné především mozku. Je-li mu dopřáno, dokáže vyrovnat lecjaké handicapy. To není špatné vědět.

# posláno e-rasi : 03:00
Komentáře (11)

Úloha jak z Bělouna. Jenom tam byla nepřitažlivě nadatlovaná na psacím stroji.

# posláno e-rasi : 00:00
Komentáře (9)

Bleskový rozvod jedinou výhodou registrovaného partnerství?


Ano, i takový pohled na registrované partnerství existuje. Tam, kde manželství mohou uzavřít dvě osoby jakéhokoliv pohlaví, tedy tam, kde je uzákoněno homomanželství. Registrované partnerství pak může být prohlášeno za jakéhosi mutanta z přechodné doby, který s nástupem homomanželství ztratil svůj smysl.

Přesto nesouhlasím. Chápu, že pokud většina páru využívá registrovaného partnerství jen jako prostředku, jak se rychle a levně rozvést (povinní advokáti u rozvodového soudu přijdou zatraceně draho), těžko odporovat. Lobby je lobby. Přesto by se nemělo zapomínat, že ne každému manželství jako instituce vyhovuje. Proč, to je asi na dlouho a každého věc, ale nejspíš se nic nezmění na tom, že potvrzení je potřeba, neboť vyžadováno, i na počet koleček u trakaře. A právě proto má podle mě registrované partnerství smysl.

Proto, že je to potvrzení, že dva(?) lidé k sobě nějak patří. Ne, že by oni sami po něm nějak toužili, jinak by jim asi manželství nebylo proti mysli, ale proto, že se (v krajních případech) mohou dostat do situace, kdy někdo, komu na papírech záleží a má moc, takové potvrzení bude chtít vidět.

Registrované partnerství jako potvrzení svazku pro ty, kteří lpějí na štěmplech, ale naštěstí nemohou nikoho nutit do manželství. A dokud potrvá byrokracie, neztratí registrované partnerství smysl.

Takže, milí byrokrati, koukejte uzákonit registrované partnerství, když už se vám homomanželství tolik ekluje, je to koneckonců jen vašem zájmu a jste jediní, nad kým má razítko takovou moc.

A doufám, že soudní voliči, nejen homosexuálové, se zvláště na Praze 4 dostaví v hojném počtu k volbám do Senátu a strany s podobnými kandidáty pošlou do horoucích pekel.

# posláno e-rasi : 03:00
Komentáře (8)

Máte-li slabší žaludek, zvažte oželení tohoto příspěvku.


Začnu u remosky. Jelikož nemám troubu a bába má přebytek remosek, jednu ze zachovalejších jsem získala. Remoska byla odborně přezkoušena, aby se vyloučilo, že mě z nějakého stařeckého vrtochu zabije. Fungovala výborně, ale udělala jsem tu chybu, že jsem horkou poklici odložila na neremoskový hrnec. Víko a rendlík k sobě přilnuly, a to doslova. Oddělit je nebylo možné. Byla jsem nešťastná, protože jsem ztratila nedávno nabytou remosku a oblínený hrnec.

Byla to moje hloupost a za tu se platí. Spářené nádobí jsem odložila na balkón, aby tam vyčkalo, než mi někdo poradí, jak ho šetrně oddělit. Uběhlo pár dní, dobrá rada nepřicházela, zato nevítaná návštěva ano.

Stává se to i v lepších rodinách. V těstovinách jsem si z obchodu přinesla domů mrňavé broučky. Jelikož mám jisté zkušenosti z doby, kdy matka propadla racionální výživě (zvláštní, že ve zdravých potravinách jsou broučci, moli a nejrůznější červíci asi desetkrát častěji než v potravinách nezdravých), rázně jsem s brouky voškliváky zatočila. Sice jsem musela obětovat téměř veškeré své zásoby a müsli od teď skladuju v lednici, ale důkladnější úklid kuchyni jistě prospěl.

U té příležitosti jsem šla zkontrovovat i remosku na balkón. Čerstvý vzduch jí očividně svědčil. Rozhodně jejímu obsahu. Červíci se vesele promenovali po skleněném okénku. Měla jsem teoreticky dvě možnosti, jak se jich zbavit, když se remoska a hrnec stále ještě nechtěly nechat oddělit. Humánnější metoda odpadla, jelikož do mrazáku se mi ta skulptura nevejde. Nezbývalo než červíky upéct. Já vím, že někde je to docela normální, či dokonce pochoutka, ale mně se zvedal žaludek. Už brouci voškliváci mi dali co proto. Neměla jsem ale na vybranou, protože bych se byla nerada dočkala doby, kdy by z červíků byli hadi. Zapnula jsem tedy remosku, ta pufla, udělala 'plop' a propustila hrnec ze svého sevření.

Poučení? Rozpálená remoska a rendlík šmudla mohou zplodit pěkný parchanty. Jejich likvidace vyžaduje dobrý žaludek a nelidské metody.

# posláno e-rasi : 04:00
Komentáře (12)

Těsně před usnutím, na pomezí bdění a snění, přicházejí někdy nejlepší nápady, řešení neřešitelného, malá i velká prozření.


Napadlo mě to včera, bohužel na praktické řešení jsem přijít nestačila. Nevadí, usínat budu, doufám, ještě mnohokrát. Třeba se najde někdo, kdo by odpověď znal. Třeba mi někdo řekne, že to je nesmysl. Přelud, jehož skvělost mi vnukly mé škodolibé sny. Nebo že jsem přišla s křížkem po funuse. Pokud ne, chci se pojistit, že to s mým 'vynálezem' nedopadne jako s prstýnkem na nohu před čtrnácti lety.

Každý zná obrázkové knížky pro děti. Ne, leporela pro batolata, ale povídání o světě. Jako jsou třeba Nepilovy Podívánky ilustrované Miloslavem Jágrem. Nebo obrázky Petra Síse. Ne každému se ty ilustrace musí líbit, ale nelze jim upřít jedno — nabitost. Proto si v nich dítě rádo říká. Ukrývá se v nich spousta příběhů. A to je ten můj objev.

Všechny blogy nebo deníčky, co jsem potkala, jsou lineární. Odpovídá to, protože zachycují plynoucí čas, který je dnes veskrze vnímán lineárně. Je to snadné, protože systematické a lehce utříditelné. Zřejmě to je dáno i technickými možnostmi, pravoúhlost prostě převažuje. Ale nebylo by pěkné, kdyby takový blog vypadal jako ten nabitý obrázek?

Jednak by ilustrace sama o sobě napověděla o pisateli, jednak by vzniklo kouzlo, jaké má vánoční čokoládový kalendář. Co se asi skrývá pod kometou? Co pak je v punčoše? Napětí, který kousek puzzlu odhalí své tajemství příště. Čtenáři pisatele poznávají a odhalují postupně, mohou hádat, pod kterým kamenem jim nechá zprávu příště. Takže i trochu bojovka.

Nepředvídatelnost, bojovkovost a napětí ovšem nemusí znamenat chaos. Systém může být schovaný. Jak to ale zaonačit, to si musím ještě vysnít.

# posláno e-rasi : 00:45
Komentáře (5)

Pořizovali jsme si novou kuchyň. Měli jeden model digestoře, který se jmenoval 'Zcela integrovaný'. Zeptali jsme se prodavače, co to znamená. Že je úplně zabudovaný do skříňky v lince, že není za dvířky vidět. Vidíte skříňku, ale ve skutečnosti to je digestoř, dobrý, co? Takže když jste zcela integrovaní do společnosti, sedíte vlastně ve skříňce. Všechny skříňky jsou si podobné a nikdo nepozná, co je v nich skutečně nacpaného. To je super, ne?

# posláno e-rasi : 13:12
Komentáře (3)

každý krok a každý vdech je jen tvůj. Ten vítr mě bere pěkně pod krkem.


Ivan řádí na Floridě a kazí mámě dovolenou. Tolik si přála konečně pořádně odpočinout u moře. Pro odpočinek v důchodcovské kolonii je dokonce ochotna podrobit se letištním buzeracím. A teď je kdesi na horské chatě, protože hotely jsou plné evakuovaných.

Co za orkán řádí tady, nevím. Ve vzduchu je samá voda. Skrze slunce vypadá jako prach. Ohlušující a oslepující. Od loňska jsem skoro zapomněla, jak mokro může být. A to bylo výjimečně sucho. Nejspíš se schyluje k topné sezóně. Konec nikdy nezavíraným dveřím na balkón. Začátek ohřívání se ve sprše a spacích fuseklí. Nemám je ráda, ale pořád lepší než mrtvolně studené nohy. Prej jsem teplodružná. Nepřipadá mi to tak. Spíš mám hadí touhu přitisknout se a ohřát se.

# posláno e-rasi : 23:30
Komentáře (3)

Je velmi málo hudby, kterou můžu poslouchat, když něco dělám a potřebuju se soustředit. Hlasitost je kapitola sama pro sebe. Nesnáším, když neslyším vlastní myšlenku.


Podivuhodnou výjimkou je jazz a zvláště pak swing. Při něm jsem schopna nejen žehlit či vykonávat jiné domácí práce, které nejsou na koncentraci nijak náročné, ale i něco vymyslet. A nejlepší je, že mi práce jde i líp od ruky. Třeba Eight to the Bar má turbo efekt.

Když jsem byla malá, rodiče často v kuchyni tancovali. Máma i jen tak sama pro sebe. Nezpívala, ale s vervou trsala. Vzpomínám, jak jsme jezdili na Hanspaulku ke známým na video. Nás uložili a dospělí koukali do rána. Zbožňovali brake dance. Černoch na mostě s namalovanýma tygrovanýma kalhotama se nedá zapomenout.

Možná i pro spojení s dětstvím má tahle hudba nade mnou větší moc než kterákoliv jiná. Moc Counta Basieho nemá s dětstvím nic společného. Pche, kam se na něj hrabou všechny teleshoppingové Love Songs a Body and Soul Collections.

# posláno e-rasi : 22:30
Komentáře (4)

Co jsou sny zač, nevím. Odkud se berou, proč nepřicházejí, netuším. Jisté ale je, že si ze mne dělají dobrý den.


Alespoň pokud si je pamatuju, což není moc často. Jeden rok se mi nezdálo vůbec nic a přesto jsem neměla úplně klidné spaní. Teď sním až moc často. O logice či nelogice snů bylo řečeno mnohé. Každý asi zná pocit, že ve snu je všechno v pořádku a přitom je to po probuzení nesmysl. I když ta normálnost ve snu může být pěkný horor, ve dne si člověk oddychne, že to byl jen sen, a zasměje se tomu.

Moje sny jsou poslední dobou zlomyslné. Sním a sním a všechno je v nejlepším pořádku, pak si najednou uvědomím, že to je nesmysl, a vlastní sen se mi vysměje. Jasně, že to tak není, nechala ses nachytat. A zkouší to zas. Pokračuje v téže dějové linii, ale neustává v matení a léčkách, aby se mě dostal ještě hůř.

Možná se poprobouzím, a proto ta náhlá prozření, ale kdybych se skutečně vzbudila, asi bych si pamatovala víc, než jen ten výsměch. Vlastně můžu být ráda, že jsou jen zlomyslné a neubližují. V paměti mám krvavé klouby na ruce, úder do hlavy a následné mdloby, nemluvě o zraněních spolunocležníků. Největší gól byl ovšem sen mé matky, že opět hraje basket. Dala koš z půlky hřiště. Bohužel ve skutečnosti to byla tátova hlava.

# posláno e-rasi : 03:00
Komentáře (4)

Jó to bylo slávy, pan starosta gratuloval, bučely krávy.


Ne, tak úplně to nebylo, ale sláva a show to byla. Nebo aspoň měla být. V pátek pozdě odpoledne se konalo předávání diplomů, čili vysvědčení. Vyvolení studenti se dostavili načančaní, s rodiči vyzbrojenými foťáky a kamerami. I přesto, že si každý přivedl minimálně dva rodinné příslušníky, byla aula rozpačitě prázná. V řádném termínu totiž ročník uzavřela jen hrstka studentů, přičemž polovina z nich jen proto, že odchází na univerzitu.

Proč se o tom vůbec zmiňuju? Jednak se musím trošinku pochválit, ačkoli to zavání, jednak proto, že se v praxi ukázalo, jak to je s uměním prezentace. To je totiž tak: ne každého naučili na střední škole vystupovat na veřejnosti, promlouvat k publiku apod. Tady zřejmě vůbec nikoho, a proto jsme neustále nuceni prezentovat, předvádět a promlouvat. Na známky. Asi to není od věci, vzhledem k budoucímu povolání, ale extrovertům je to k smíchu, introverti se hroutí.

Páni učitelé nám tedy názorně předvedli, jak důležité je to umění. Že nepůsobí dobře, pokud promítačka vypoví službu a řečník je ztracen, neboť nepřipraven a nedostatečně pohotov k improvizaci, že mluvit do mikrofónu vyžaduje jistou zkušenost, jak zákeřná je situace, když oslovení stojí za řečníkem na pódiu (kam se obrátit? zády k publiku?), jak naložit s trapnou situací, když jméno na diplomu neodpovídá, co vřelého a osobního říct o lidech, které neznáte.

Dopadlo to nakonec dobře v tom smyslu, že každý šel domů se správným kusem papíru. Jenom nevím, jak páni učitelé obstojí v dalším školení vystupování. Možná jsem příliš kritická a nikomu jinému kozel zahradníkem na mysl ani nepřijde.

# posláno e-rasi : 23:00
Komentáře (4)

# posláno e-rasi : 14:40
Komentáře (6)

Radostné babí léto nastává. Konečně. Ne, že bych se na něj těšila, protože znamená, že podzim a zima jsou zase o něco blíž, ale radostnost se mu upřít nedá.

Husa došla klasu, během týdne jsem obdržela dvě dobré noviny, na které jsem dlouho čekala. Po roce jsem řádně zapsaná ve škole, dostala jsem studentskou legitimaci a v pátek si proto mohu bez dalších komplikací převzít vysvědčení. Uf, že to ale trvalo. Druhá potěšující zvěst je od zdravotní pojišťovny, o zdraví jde v první řadě. Obojí je o to veselejší, že mi dává do ruky klacek na čokla, kterého potřebuju spráskat. Nejsem žádný sadista, ale někdo se pohne jen pod hrozbou biče.


Rozveselila mě i nová spolužačka, která mě s oblibou oslovuje holčičko. Asi to je její způsob vyjadřování, nicméně mě pobavilo její zaražení, když se dozvěděla, kolik mi je. Jsem škodolibá, protože nemám ráda nemístnou familiérnost. Na druhou stranu to je i lichotka, kdo by nechtěl vypadat stále svěže, že.

K pěkným zážitkům patří i skokani z mostu. Léto se pro dnešek vrátilo, sluníčko pálilo, takže jsem po cestě domů spatřila asi desetileté klučíky, jak bujaře skáčou ze silničního mostu do kanálu. Voda asi nic moc, skákali mezi proplouvající lodě, ale letní to určitě bylo.

# posláno e-rasi : 22:58
Komentáře (5)

# posláno e-rasi : 23:10
Komentáře (15)

Někdo čte Ženu a život, někdo dává přednost Ženě a Džihádu.


Al Qa'ida's Arabian Peninsula Women's Information Bureau vydává online časopis pro ženy, který ovšem momentálně online není. Krátké shrnutí článků prvního čísla přináší MEMRI.

(via ifeminists.net)

# posláno e-rasi : 19:50
Komentáře (0)

Malé cvičení z mezikulturní komunikace: Seřaďte podle hodnot a norem své vlastní kultury osoby z příběhu od nejhoršího po nejméně špatného.


Abigail miluje Toma, který bydlí na druhém břehu řeky. Velká voda vzala všechny mosty, jediná loďka převáží lidi na druhou stranu. Abigail požádá převozníka, aby ji převezl. Převozník souhlasí, ale žádá za odměnu sex. Abigail neví, co má dělat, a jde si pro radu k matce. Matka ji odbyde, že se nebude zabývat věcmi, které nejsou její věc. Zoufalá Abigail se vyspí s převozníkem a ten ji převeze na druhý břeh. Abigail běží celá šťastná za Tomem, aby ho obejmula a všecko mu vypověděla. Tom ji od sebe odežene a nechce s ní mít nic společného. Plačící Abigail potká Jana, Tomova nejlepšího přítele. Ten se jí ptá, co se jí přihodilo, a ona mu všechno poví. Jan se sebere a jde ztlouct Toma za to, co Abigail provedl. Potom si Abigail odvede pryč.

Kdo z nich je nejhorší? Jak to mám vědět? Abigail, která se nevykašlala na chlapa, který za ní nepřišel a nechal ji riskovat v rozvodněné řece, která se prodala a která utekla s nejlepším přítelem svého milého? Převozník, který vydíral a zneužil nouze druhého? Alibistická matka, která se vykašlala na své dítě, když potřebovalo poradit? Pokrytecký Tom, který nehnul prstem, neměl uznání, ani nebyl schopen odpustit? Jan, který využil příležitosti ve svůj prospěch a zradil přítele?

Jsem nemorální, když nedokážu říct, kdo z nich se zachoval hůř? Jsem morální, když si říkám, jaké mám právo si i myslet, že jsou špatní? Dělat stupnici jejich nemorálnosti? Chápu, že výsledkem takového cvičení je porovnání, že v mé kultuře je věrné přátelství nade vše, zatímco v jiné stojí nejvýš odpuštění. Ale jakou výpovídací hodnotu má prohlášení jednoho zástupce dané kultury? Co když je náhodou z nějaké výrazně se odchylující subkultury? Co když je to někdo, komu není nic svaté? Dokáže ten, komu není nic svaté, sestavit takový žebříček? Dokáže-li, jak mu pak může nebýt nic svaté?

# posláno e-rasi : 23:45
Komentáře (6)

Už je ráno? No bezva, hodiny ukazují necelých osm, vyspala jsem se do růžova, kdo by po šestnácti hodinách ne, mám chuť na müsli. Štěstí, že mám volno, jinak bych zaspala a vyčítala si, že jsem si nenařídila budíka.

A tak vstanu, ačkoli si chvíli pohrávám s myšlenkou zůstat ještě si přispat. Ale mlsná vítězí a já vstávám a chystám si snídani, sedám si s ní k počítači a zjišťuju, že je všecko jinak.

Je sice osm, ale večer. Není nový, ale ten samý den. Spala jsem čtyři hodiny, nikoli šestnáct. Nic nechápu.

Ale všechno tomu nasvědčuje, nemám důvod technice nevěřit. I řev pravidelných čtvrtečních flámistů odpovídá. Jsem zmatená, ale je to příjemné překvapení. A tak chroupu müsli s libým pocitem, že jsem předběhla čas a nějaký navíc si pro sebe urvala. To se vždycky hodí.

Vlastně mám štěstí, že jsem nedopadla jako můj strýček, když se vrátil z noční ve fabrice na pneumatiky a už v sedm ráno ho odháněl vrátný od píchaček.

Dobré ráno :o)

# posláno e-rasi : 20:30
Komentáře (2)