Blocek

# posláno e-rasi : 00:53
Komentáře (6)

Nikdy bych nevěřila, jak těžké je dát dohromady jediný rok. Takže střípky.


Septima. Nezačalo to moc dobře. Zapřela jsem sama sebe a nechala si zatrhnout řidičák, na který jsem se tolik těšila. Po dvojích divokých prázninách na stopu rekonvalescenční v Budějicích. Policejní ubytovna byla otřesná. Střelnice u Krumlova taky, ale výlety jinak zvládnutelné, protože rekonvalescent se nesměl namáhat.

Na podzim vedro a chřipková epidemie v Chorvatsku a pak už jen dlouhá a temná zima. Postupné odcizování se a kopačky před odjezdem. Zakouřené putyky, babské sedánky, nová přátelství a sbližování po společných letech. Synchronizace menstruace i snů. A pak bezesný půlrok.

Hašiš a samota v Trautenberkově. Tehdy jsem naposled četla hodně a pro radost. Poslední zánět středního ucha, oboustranný, léčený kobřím jedem. Malovala jsem na dřevo a definitivně se rozhodla, že po vlohách pro exaktní vědy pátrat nebudu. Poprvé a naposled jsem v matematice předčila mámu. Profesor při vyrovnávacích zkouškách nevyřešil jeden příklad za dobu, co jsem měla na všechny. Maturitní seminář z latiny.

Poprvé jsem volila a přestala se angažovat. Měla jsem toho hlupáctví dost. Pěkné prozření pro vstup do dospělosti. Žádná představa o budoucnosti. Hledání vlastního postoje po letech ve vleku. Oddychla jsem si, že mě nečeká "přírodní" život intelektuála, že můžu dát průchod své přízemnosti. A žádné dohady o prioritách jako je sex po svatbě. Mobil byla nadávka.

=M= kdysi navrhnul zwířeti spáchat řetězový zápisek — pokračování by bylo na jiném blogu. Tento spot se na to prý přesně hodí, tak jsem pokračovala. Pan Džounes a =M= taky. No a ráno už se to rozjelo: rybushka, perkele, tasselhof, qitek, gotcha, loar, trittico, jarmilka, jane doe, deep, noční spleeny, chosse, juneau, triffidd, charlotte, pif, temnostpán, drunka, adamm, g, šnjura, fily, MiM, jezo, rhapsody, kačulína, mr cooler, kombajn, ta neznámá, mikin, márinka, malý spratek, quanti, jježibaba a mekbílová. Co vy na to, kdo bude další?

# posláno e-rasi : 21:45
Komentáře (2)

# posláno e-rasi : 07:21
Komentáře (2)

Navštívila jsem ji dvakrát. Vždy v tomto čase. Letos ani loni ne. Je čas si ji připomenout.

# posláno e-rasi : 20:40
Komentáře (6)

Chtěla jsem vyrazit časně. Jako vždycky. Vykopala jsem se v deset. Přesně. Zajela jsem na Zličín, nestopoval-li by tam někdo, koho bych bez obav vzala. Nebyl tam vůbec nikdo, zřejmě jsou to ranní ptáčata. Ale nijak zvlášť mě to nemrzelo, byla jsem dobře naložená, ale nalehko a tak jsem si vesele svištěla.


V Trautenberkově se to nějak pokazilo a pak už to bylo jen horší. Začalo to nešťastnou shodou náhod. Přišla mi smska a urgentně jsem potřebovala na záchod. Jako obvykle. Nebyla to šťastná kombinace, ale sms v tom sehrála jen vedlejší roli. Na hajzlících v Jaurarachu jsem nechala peženěnku. Jenže v tu chvíli jsem to netušila a s větrem o závod uháněla dál. O tři hodiny později a tři sta třicet tři kilometry dále jsem v Lázních Camembert shledala, že mi chybí portmonka. Že jsem v tu chvíli opět urgentně potřebovala, je snad jasné. Co teď? Peženěnka nikde, kreditu v telefonu pomálu, tma na spadnutí. A hlavně žádný padesátník!

Hádejte, kdo mě zachránil. Přítel na telefonu. Poslal kredit, poradil, jak se volá zpětným voláním, našel čísla do bank a dokonce i do Jaurarachu. Vzhledem k tomu, že jsem neměla ponětí, co to bylo za pumpu, a že Jaurarach jsem tipla jen podle čuchu, skvělá práce. Možná by se tím měl živit profesionálně. Sháněním informací. Špión, to je panečku vážené řemeslo.

Za tři hodiny se mi podařilo tu lapálii zmrazit, aby se nestala lapálií širokého dosahu. Když pomyslím, na kolik mě moje nesoustředěnost přišla, rvu si vlasy. O tom, že to bude pálka, svědčí i to, že polovinu mám už úplně orvanou. Tmou jsem se tedy vydala na další cestu. A to jsem v koutku duše doufala, že v onen čas už budu pilně sedět doma nad úkoly na dnešek.

Zbytek cesty jsem byla nasupená. Na sebe, na policisty, kteří s baterkou sbírali na dálnici třísky a uskakovali mezi auty, na karavany. Ale přešlo to. Mám se ráda a nedokážu se na sebe zlobit :)

Poučení, které se vyplatí: choďte včas čurat a nečtěte jobovky smsky za jízdy. Jinak to přijde draho.

# posláno e-rasi : 21:00
Komentáře (2)

Říká se, že člověk si pořizuje psa, který mu je podobný. Nejen vzhledem, nelze si nevzpomenout na více či méně vtipné podobenky boxerů, buldoků a pudlů a jejich pánů, ale i povahou.


Po včerejší návštěvě veterináře skutečně nevím, co si mám o sobě samé pomyslet. Že jsem páníčkem dvou čoklíků už nejspíš víte. Ale co jsou zač, jsem až na několik výjimek nezmiňovala. Jsou to jorkšírci. A zároveň nejsou.

Jorkšírek je totiž polštářový psík s chlupy až na zem, co vypadá jako plyšák na baterky, pokud vůbec dává najevo, že je živý. Jorkšírky nosí v záňadří dlouhovlasé slečny v sexy tygrovaných oblečcích. Jorkšírci nosí culík s mašličkou a natáčky.

Moji čoklíci jsou sice čistokrevní a standardům rasy odpovídají více než většina těch přerostlých podivností, co běhá v parcích, ale z důvodů své neposednosti a mé netrpělivosti jsou nakrátko. V létě se sestřihem podobají kníračům, v zimě voříškovatým chlupáčům. Vypozorovala jsem, že krátký sestřih má na psy podobný účinek jako na ženy. Po osvobození od svazujících dlouhých vlasů se stávají veselejšími, pohyblivějšími a aktivnějšími. Úplně stejně pohazují hlavou a těší se z její lehkosti.

Jaká je jejich povaha? Domnívala jsem se, že charakter čoklíků je mým dílem. V dobrém i zlém. Nikdy jsem nedala na všelijaké popisy charakteru jednotlivých ras, vždyť následující může platit pro kdekoho: temperamentní, k cizím většinou nedůvěřivý či odtažitý, zvědavý, bystrý, má rád pohyb, většinou kurážný, odvážný, ostražitý, samostatný, tvrdohlavý, nezřídka rádi štěkají. Po včerejším rozboru paní veterinářky však nemohu dále ignorovat fakt, že mám doma teriéry. Miniaturizace, degenerace a umělost jim na teriérovatosti nic neubraly. Jsou to chytří, svéhlaví, tvrdohlaví, vytrvalí, všeteční, nebojácní a neohrožení zabijáci.

Vraždí nejen své hračky, pana Slona, pana Červa a pana Ponožku, a to celé dny bez ustání, ale troufají si i na mnohem větší nepřátele. Jsou postrachem veškerého ptactva i cizích koček, neváhají vyrazit ani proti velkým psům. Zaženou i rotvajlera. Jen doufám, že se jim to nestane osudným.

Přitom jsou to ale léčivá sluníčka. Kdo je vidí, musí se usmívat. Však taky vousaté holčičky k smíchu jsou. Pravda, přitahují i šišlavé babizny, ale co. Pes od nich šišlání nechytí a když se mu to zprotiví, dýchne na ně.

Proč se tolik rozepisuju o nějakých čoklech? Protože je mám ráda. Trávím s nimi víc času než s kýmkoliv jiným a hodně jsme toho spolu zažily. V posledních deseti letech se událo mnohé. A protože jsem ráda, že se mnou jsou. Není to úplná samozřejmost, jak jsem si včera uvědomila. A doufám, že se mnou budou ještě dlouho, i když mě někdy pěkně štvou.

# posláno e-rasi : 13:50
Komentáře (8)

Nastává nová éra. Čas svateb a dětiček.


Kafíčko se spolužačkou z gymplu. Moc příjemně jsme si pokecaly, zdrbly kde co. Máme podobné zkušenosti, podobné vize. Jenom jsme se nevyhnuly tomu, že námětem k hovoru se stále častěji stává budoucnost a děti. Vrstevníci se žení a vdávají, zakládají rodiny. Čím mladší, tím dříve. Jestli je toto pravidlo, jsem na řadě předposlední.

Před pár lety jsme se bavili o politice, ideálech, partnerských vztazích, náboženství, fanatismu, feminismu a drogách. Teď o mateřštině našich budoucích potomků, vztazích s tchány a tchýněmi, materiálních věcech. Dobré je aspoň, že ještě nevzpomínáme na staré dobré časy. Nostalgie, stesk po domově a zakořeněnost nám dvěma schází. Snad si nezaděláváme na emigrantský syndrom věčného globetrotla.

Večer se jdeme podívat na měsíční miminko. Vlastně nejsem ani tolik zvědavá na mimino, jak na to, jak se mají jeho rodiče. I když ti jsou jiná kategorie než hošíci, co se stávají fotry, protože jejich starší milá slyší tikat hodiny, jiná kategorie než děvenky, z nichž se během pár měsíců stávají zelené vdovy, takže se těším.

V pátek mě čeká ještě jeden takový dospělácký dýchánek a pak se vracím mezi teenagery. Je podivné, že tady na mě fakt, že bych už měla být dospělá, doléhá mnohem víc, než tam, kde bych si logicky měla připadat jako stará bába. Možná to dospělost je. Že můžu, ale nechci. Že nechci ne proto, že bych nebyla dospělá.

K čertu s tím vším. Prostě teď po dětičkách netoužím, nevidím jediný rozumný důvod, proč se vdávat, a nevím, proč by se mě ta epidemie kolem měla nějak dotýkat. A ona se potvora dotýká. Ale není to důvod ke smutku!

# posláno e-rasi : 14:14
Komentáře (4)

aneb Nový trend v blogování

Možná jste to ještě nezaregistrovali, ale dost možná se dnes zrodil nový trend v blogování. Průkopnictví spočívá v jeho otočenosti. Zatímco všichni píší své deníčky a odhalují tak mnohé ze svého soukromí naprosto neznámým lidem, zatímco u mnohých je právě to účelem, pan Džounes se vydává opačnou cestou a kráčí proti proudu. Jeho metoda je sice poněkud konzervativní, ale v oblasti blogování dosud nevídaná. Napřed se lépe poznejme, pak teprve se dozvíte něco z mého soukromí. To by mohla být vpravdě revoluce!

# posláno e-rasi : 16:45
Komentáře (0)

"Tak kdy to sakra pošlou? Tolik na to pospíchali! Pak ale budu mít volno." No sláva. Ale co já tady?
"Já asi pojedu domů, jsem nějaká utahaná." Jenom tě zdržuju od práce. A nejspíš nejen od ní.
"Dej vědět, až se zítra probereš." To víš, že jo.
"Dám. Dobrou." Obtěžovat nebudu, neboj.
"Musím do práce a odvézt prádlo. Vyhoď mě na světlech."
"Nechceš ho vzít vyprat ke mně?" Ráno tě hodím, kam jen budeš chtít.
"To je dobrý." I čoklíci by tě rádi viděli.
"Tak pa a dobře doraž." Zase jsme tam, kde jsme byli. Já ale začít neumím. Nejsem inkvizice.

"Tak dárek jsem pořídila."
"My jdeme na večeři."
"Aha." Takže můžu zase domů.
"Co je ti? Zníš nějak divně." Tak zní zklamání. Doufala jsem.
"Nic."
"Já tě přijdu pozdravit."
"Ne." To fakt nemusíš. Není mi dobře a nechci nikoho vidět. Opět.
"Dáme si moučník."
"Nešels na večeři?"

Jsme blbci. Řekla jsem, že pojedu domů, protože se mi zdálo, že překážím. Neřekl, ať nejezdím, protože myslel, že jsem unavená a navíc mám v pácu něco jiného. Jeden o koze, druhý o voze. A to nečteme žádné poučné knihy Proč muži ... a ženy ..., kde bychom se mohli nakazit a přijmout taková nedorozumění za svá. Ačkoliv si do hlavy vidíme občas více, než je obvyklé, přece nečteme myšlenky. To by byl teprve mazec! Jsme mamlasové. Mlčíme, když máme mluvit, a žvaníme, kdy je záhodno mlčet. A k smíchu je nám to, nenapravitelným.

# posláno e-rasi : 12:10
Komentáře (3)

Mám zažloutlé prsty, ale není to od nikotinu. Věnovala jsem se bohulibé činnosti, sbírání ořechů. Je totiž podzim.

Udělala jsem si výlet na venkov. Po křivolakých cestách přes Brdy, kolem Kakovic, přes Tchořovice. Měla jsem čas kochat se přírodou a užívat si navlhle hnilobnou vůni podzimu. Všechny ty barvy přes filtr oparu a mlhy.

U báby pak návštěvní rituály a novinky. Pan Kořala i dvojhlavá Anuše jsou po smrti. Česání jablek, klácení ořechů, zdobení posvícenských hnětynek, lámání chvojí na dušičkové věnce, nehořlavé brikety. Čepice blbec jako součást uniformy.

A zase po těch vražedných silničkách, kde auta po setmění nesvítí, zpátky. Na Bytízi se tloučou rádia, Suchý je překřičen mluvkou ze Šumavy. Nejsem dobrou hostitelkou, padá na mě únava. Návštěva se naštěstí cítí jako doma a role hostitelky je nepotřebná. Pálí mě zažloutlé ruce ze zimy a mokra, živé obkládky na klíně sladce klimbají. Co mi schází ke štěstí? Nechat se ukolébat do snů.

# posláno e-rasi : 23:55
Komentáře (1)

Naštěstí se týká jen Vánoc a narozenin, svátky neslavíme. Ale vždycky je to to samé. Co za dárek bych mu měla dát? Nic mě nenapadá, nepadla jsem na nic, u čeho bych radostí vykřikla, to je ono. Proč je vymyslet dárek pro jednoho maličkost a pro druhého tak těžké?


Jsou i tací, kterým si troufnu koupit i oblečení. Trefím velikost i styl. Jsou tací, o nichž vím, co potřebují, co by se jim hodilo, co ocení. Ale jak naložit s tím ostatním? Abrahámoviny se neslaví každý rok a dávat fusekle zabalené každou zvlášť se mi příčí.

Jestli se dožiju rána, musím brzo vstát. V plánu je výlet k bábě. Jak jinak, když je takové psí počasí. Jedna z mých nočních můr. Do rána je daleko a déšť si šumí, takže se vypravím na trestnou dárkovou výpravu. Přemýšlím, že s tím jedním vrzem vezmu i ty Vánoce, i když čertví, jak to s nimi letos bude.

# posláno e-rasi : 14:45
Komentáře (4)

Nikoliv tenis, golf, squash či jezdění ve sporťáku je výlučnou kratochvílí bílých pánů vod.


O víkendu bylo nádherně. I včera bylo krásně, tak jsem toho využila a po delší době se vypravila k moři. Včera se mi sice už tolik nechtělo, nohy mě bolely ještě od soboty, ale zvědavost byla přiliš silná. Při sobotní procházce mě totiž trklo, že všechny ty špacírující davy jsou unirasové. Postrarší páry mašírující dunami deset kilometrů tam a deset po pláži zpátky, pinožící se rodiny s dětmi, které pouštějí draky, skupinky i jednotlivci venčící psiska, joggíni i rajtaři. Na zamilované páry je už zima, ale také bývají k vidění.

Možná nechodím na tu správnou pláž. Třeba je na promenádě ve městě složení jiné, ale vrtá mi to hlavou. Že by osmanští tatíci raději trávili volný čas v kavárně a nevyváželi své potomstvo se vyvětrat? Že by neholdovali aktivnímu odpočinku? Tím, že by se kočárky s početným potomstvem bořily do písku, to nebude. Zima se nabízí jako vysvětlení nepřítomnosti horkokrevných a zimomřivých Karibičanů.

Překvapilo mě, že jsem si toho tak dlouho nevšimla. Je to přece tak nápadné, zvláště ve srovnání s každým jiným místem. Asi mám tu unirasovost zažranou hluboko pod kůži. Škodlivé to snad není, nejsem v tom ostatně sama. Domorodci původní i nepůvodní přiznávají, že mají sklon mě rychleji ocajchnovat jako domorodce než přistěhovalce třetí, čtvrté generace. Dokud ovšem neotevřu pusu.

Jako vždycky, když se chystám domů, letí čas hrozně rychle. Všechno na poslední chvíli, zvláště komplikace. S mámou se míjím, takže pojala plán, že mě zítra navštíví. Vidím ji ráda vždycky, ale teď bych dala přednost spánku před cestou a troše času na pakování. Navíc zřejmě pojala úmysl, že mi přiveze spolujezdce. Proti tomu bych také nic nenamítala, kdyby to nebyl onen pán, kterému mé auto nevoní. Takže ve výsledku si nejen neodpočinu, nevyspím se, ale ještě si ve vlastním autě ani nebudu moct smrdět. To to pěkně začíná.

# posláno e-rasi : 19:05
Komentáře (1)

Tento příspěvek není určen osobám nedospělým a/nebo postrádajícím nadhled. Je to blábol bez jakékoliv souvislosti.


V tomto oboru nemám velké zkušenosti, naštěstí ani z doleschu od známých. Ono se taky se není čím chlubit, byť by to nebyly zkušenosti nabyté v zaostalých či rozvojových zapadákovech. Prostě jsem tomu neobětovala dost času.

Je dobré si nejdříve ujasnit, co vlastně chcete. Pokud nevíte, co chcete, a nejste ani schopna si to uvědomit, jste na nejlepší cestě.

Pokud se ale chcete nechat uvázat, přijít o osobní svobodu a zároveň se při tom nebavit, užít si spoustu prudy a ztratit či zahodit vše, jste tu správně. Nechat se ponižovat a uzurpovat je nejsilnější ženskou tužbou a Váš hovadský partner to musí respektovat. Pokud ne, poohlédněte se po jiném hovadu.

Pokud si potrpíte na vyložená hovada a vzrušují Vás pouze maximálně hovadské typy, nemusíte se ani moc snažit a Váš výběr je takřka neomezený. Mladých, inteligentních, krásných, hodných, volných a nesomráckých hochů se svěžím dechem je jako šafránu, ale ti Vás nezajímají.

Pokud se z nouze spokojíte i s hovádkem, ztrácíte úroveň. Proč se zahazovat s hovádkem, když můžete mít hovado jako kráva, že?

Nefalšované hovado má hned tolikeré nevýhody:
• většinou je otylé, zanedbané, smrduté a stářím sešlé, v optimálním případě vyžilé (za pár let ale bude po smrti, pozor na to),
• není ochotno ani schopno naučit se cokoliv nového, což znamená, že je s ním permanentně těžké pořízení, a nádavkem si ani v sexu nepřijdete na své,
• je většinou agresivně dominantní, zvláště pikantní je kombinace násilníka a alkoholika,
• chce Vás ponižovat a sužovat, jste pro něj pitomá, neschopná, nezkušená otrokyně, která nad sebou vyžaduje pevnou ruku staršího, tupého a nafoukaného hovada, kterému nesmíte odporovat, ale oddaně a bez remcání se podřizovat veškerým jeho hovadským výmyslům a ještě ho za ně chválit (uvidíte, jak bude celé zářit, když ho podpoříte v tom, o čem i jeho dinosauří mozeček ví, že je hovadina)
• sice má jen krůček do hrobu, ale za zády celoživotní kariéru hovada, hovadské zlozvyky vypilované k dokonalosti, olbřímí komplexy a pramalé riziko změny k lepšímu,
• je sexuální diletant a po všech těch letech navíc i impotent,
• ke všem těmto negativům lze počítat s pěknou řádkou bývalých i současných manželek a milenek, s množstvím alimentů, bankrotů a žalob z podvodu, zpronevěry a daňových úniků na krku, s vyhazovem ze zaměstnání těsně před důchodem, s karbanem a v neposlední řadě i s dluhy.

Důvodů by se našlo mnohem více, pro základní představu to ale stačí bohatě.

Logicky jsou nejvhodnější ke sbalení hovada místa, kam se lidé chodí bavit (a jsou levná). Taková vesnická hospoda x-té cenové kategorie má sice poměr hovad a nehovad tak 30 ku 2, ale většina hovad je před zavíračkou eskortována svými hovadskými družkami k domovu. Navíc v takovém prostředí chybí prostor pro vyjádření nefalšované partnerské hovadskosti, takže to je ztráta času.

Dost k ničemu jsou i místa, která teoreticky prostor hovadskosti dávají, ale hovada si dávají pozor a neprojevují se. Naprostou zhoubou jsou místa se zákazem diskriminace a harašení. Vhodná jsou proto místa, kde se hovada cítí jako doma a mají dostatek prostoru k vyjádření.

Na místě vlastně ani tak nezáleží. Jak vidíte nefalšované hovado, skočte po něm, ale hlavně nenápadně. Je hovadskou přirozeností, že ukořistí ono Vás a ne naopak.

Čert to spískal, že si hovada vyhledávají, podvědomě, jak v jejich případě jinak, hovadské družky. Pro naprostou disharmonii ve vztahu je určitá míra hovadskosti i u partnerky plus. Riziko útěku a nepoddávání se je totiž minimalizováno.

Co z toho vyplývá? Pro sbalení hovada není nutná naprostá hovadskost či výrazný nedostatek na kráse (je to s ním ovšem jednodušší, hovado snáze nabývá vrchu), hovado ocení i zakomplexovanost, slaboduchost (jež mu signalizuje potřebu pevné ruky) a především zakrnělé sebevědomí.

Hlavní tedy je působit jako naprostá pipka a puťka. Být neustále ustrašená, nerozhodná a zakřiknutá. Ale nepřehánět, ať se nepřipravíte o pravý požitek z nefalšované hovadskosti.

Několik konkrétních strategií do praxe:
• Vyražte si v sobotu večer na nějaké větší parkoviště. Nejlépe u hlavního dálničního tahu, tam, kde jsou kamioňáci nuceni trávit víkend. Ideální pomůckou k seznámení a odhalení hovadské povahy je rozbité auto. Co nejdéle oddalujte prosbu o pomoc, ale dejte jasně najevo, že jste v nesnázích a nevíte si rady. Dejte se hovadu všanc. Pozor na prostitutky a pasáky, mohli by Vám ublížit, proto se oblečte odlišně. Na druhou stranu Vám jejich přítomnost může pomoci odhalit to největší hovado.
• Přes známé si zjistěte, nenachází-li se nějaké hovado ve Vašem okolí. Získejte si ho nesmělou, však zarputilou kritikou dnešních zkažených emancipovaných ženštin a zženštělých feministických podpantofláků, co si neumí zjednat respekt coby hlava rodiny. Nebude toužit po ničem jiném, než Vám dokázat, že nefalšovaná hovada ještě nevymřela.
• Pokud narazíte na někoho, o kom si nejste jista, je-li nefalšovaným hovadem, nastěhujte si ho do bytu. Pokud bude se ihned bude chovat hovadsky jako doma, dělat bordel, nechá si posluhovat, nechá se živit, nebude se mít k odchodu a začne Vás omezovat, bingo!, máte doma hovado.
• Jsou samozřejmě i hovada, která se chovají jaksepatří hovadsky jen z lásky. Pokud Vám to za to stojí, je potřeba se poněkud více snažit. Hovadské pudy můžete vyprovokovat svým kazisvětstvím, častým upozorňováním na vlastní nedostatky a pasivitou. Účinné je také hledání ztracené hovadskosti vlastního otce u svého partnera.

Na co si dát pozor:
• Nezaměňujte hovada s kurevníky. Je to sice také lákavá a početná sorta, často se s hovady překrývá, ale často jí také chybí některé podstatné hovadské rysy, např. kurevník se Vás rychle zbaví, což je opakem hovada. Dále pak nezaměňujte teleckost za hovadskost. Tele má sice jisté předpoklady, že se stane nefalšovaným hovadem, ale taky nemusí, může z toho vyrůst.
• Na alkohol. Má velkou moc, dokáže dočasně a přesvědčivě udělat z nehovada hovado, ale pro trvalou změnu si žádá delší čas. A proč mrhat časem, když je kolem dostatek hovad hotových? I další drogy jsou hovadogenní, ale skutečné hovado se bez takových berliček obejde.
• Nezapomeňte se nechat včas zbouchnout. Je to finální zkouška hovadskosti. Obstojí-li Vaše hovado v tomto ultimátním testu, nezbývá než gratulovat.

# posláno e-rasi : 10:30
Komentáře (3)

Toto je mapa. Nejspíš slepá, ale to není důležité. Dokážete spočítat, na kolikrát byla přeložena?

# posláno e-rasi : 20:45
Komentáře (3)

To většinu obyčejných smrtelníků nejspíš netrápí. Kam se zastaralým, dva roky starým počítačem.


Státní žalobce ale není jen tak někdo. Zavirovaného a vysloužilého počítače se zbavil tak, že ho postavil spolu s odpadky přede dveře k popelnici, aby ho popeláři odvezli.

Smůla byla, že jel kolem všetečný taxikář. Ten si počítač odvezl domů, bez problému ho rozchodil, nepotřeboval k tomu ani žádné heslo, a nestačil se divit, co všechno v něm našel. Nejen milostné dopisy a jiné osobní dokumety pana státního žalobce, ale i přísně tajné složky týkající se kriminality bílých límečků.

Nelenil a počítač přenechal investigativnímu novináři, který z něj vytiskl dva tlusté fascikly, jejichž obsah se nikdy neměl dostat na veřejnost a pro který by velkokriminálníci vraždili.

A show se roztáčí. Není nad pořádný skandál. Osmdesát dva procent anketových klikačů už se těší, jak budou padat hlavy.

Jak to vůbec tenkrát dopadlo s tím, kdo ztratil notebook? Byl to někdo od bis, ne?

# posláno e-rasi : 02:00
Komentáře (4)

Nemůžu si pomoct, ale slovo kultovní má pro mě silně výsměsný a hanlivý nádech. Nálepka kultovní zárukou nudy a zklamání.


V drtivé většině případů tak totiž bylo označováno něco, z čeho se vyklubalo cosi směšného, pitomého, brakového, naprosto nevýjimečného.

Kultovní kapela... Směšné stavějí nějakých tajtrdlíků na piedestal.
Kultovní film... Kdysi snad nějak výjimečný snímek, dnes naivní a hloupoučký příběh.
Kultovní kniha... Jako film.
Kultovní místo... Kult vrahem genia loci.
Kultovní postava... Tajtrdlík, co se nechává vyzdvihovat na piedestal.
Kultovní hláška... Sdělení, jež častým opakováním mimo kontext naprosto ztratilo smysl i vtip.

Skoro jako by kultovní bylo synonymem soudobého, době poplatného, přeživšího se. Že by se kult a čas neměli rádi?

Proč? Hodinu koukám na cosi. Pak se s neblahou předtuchou podívám do programu. Já to věděla.

# posláno e-rasi : 03:00
Komentáře (5)

Někdy celý den probulím. Asi to je rýma, jakmile otevřu pusu, abych něco řekla, začnu slzet. Možná to je jen předzvěst dojmutelnosti.

# posláno e-rasi : 02:10
Komentáře (4)

se neslučují.


Miluju pistácie. Oříšky samotné, ne umělohmotnou zmrzlinu s pistáciovou příchutí. Chutnají mi tak moc, že veškeré zásady stolování berou za své a já se cpu jako veverka. Louskám je nehty nenehty, jeden za druhým, dokud nejsou všechny pryč.

Proč jsou tak malé? Velikost pomeranče by byla přece mnohem uspokojivější. Proč jsou tak často zkažené, takže námaha při louskání přijde vniveč?

Jestli nějaký inženýr přijde s genetickou mutací pistácií, takže budou větší a méně náchylné k plísni, jsem všema veverčíma deseti pro.

# posláno e-rasi : 00:25
Komentáře (7)

Páníčkem možná, ale pánem tu rozhodně nejsem. A návštěvy chodí jen kvůli házení aportu.


Aspoň tak se čoklíci opět chovali. Nevychovaně. Jsou ohromně společenští, ale vyžadují veškerou pozornost. Lvi salónů. Spíš lvíčci. Když už v salónu chybí sofa, musí sedět na klíně. A krmit se z talíře. Ti cizí lidé taky přece dostanou najíst a přitom tu vůbec nejsou doma. Aspoň, že se neprozřetelně dají vlákat do hry. Nečisté hry, protože netuší, co je čeká. Aportování do úmoru. A že ten jejich nastane dřív, na to vsaďte gatě.

Domnívala jsem se, že se čoklíci chovají tak vtíravě, protože jsou na chlapy a žárliví. Dost možná to tak je, ale především to jsou exhibicionisti. Návštěva smí odejít až po shlédnutí veškerých psích kusů. Cirkus začíná hned po příchodu. Vesele přiskotačit, přátelsky přivítat a získat si sympatie. A potom přitáhnout všechny hračky. Předvést, co všecko se do mordy dá nacpat, jak vysoko lze vyskočit, jak v zápaluje boje metat kozelce. Návštěva aportuje a aportuje, není úniku, křik při zabavení hračky převeliký a srdceryvný. Týrání zvířat nelze odčinit ani kusem žvancem jako úplatkem.

Jaký pán, takový pes. Kdepak se to v nich jen bere?

# posláno e-rasi : 22:00
Komentáře (3)

Pořádkumilovní kladou mezi výšeuvedené rovnítko. Bordeláři se obsedantním uklízečům vysmívají, že pro samé rovnání nemyslí. Věc přece nemusí mít přesně vymezené místo, stačí vědět, kde ji najít.


V případě mých rodičů se tyto dva světy střetly. Nutno podotknout, že ani jeden nejsou krajním typem. Máma zastává názor, že trvale udržovaný pořádek je jednodušší a méně pracný. Nic se nehledá dlouho, nehrozí epidemie ze špíny. Dát se do práce nevyžaduje přípravu delší než sama práce. Táta chce mít všechno po ruce. Přece nebude něco uklízet, když to stejně bude brzo potřebovat. Vždyť si pamatuje, kam si to šikovně odložil. Přehnané šůrovaní škodí zdraví.

Výsledek? Hromady systémové a sloje organické. A já. Pořádkumilovný bordelář.

Většina věcí má své místo, existuje i místo pro věci bezprizorní. Většina věcí se nenachází na svém místě, bezprizorností a nezařazených kopec. Když stav přesáhne únosnou míru, když mě to popadne, uklidím. Celkem pravidelně dělám takový ten bežný úklid jako je mytí sporáku, koupelny, vytírání, luxování. Když mě to popadne, vrhám se na mytí oken, leštění klik a na jiný nefunkční úklid. Úklid na efekt. Aby mě nepomluvili. Možná si takových blbostí nikdo nevšimne, ale mně se hnusí mastná ocákaná zeď za sporákem, drobky v příborníku, chuchvalce prachu v rozích, nemluvě o svinské koupelně.

Paradoxně mám kolem sebe ve chvílích jasného rozumu největší nepořádek. Jakmile se zaberu do práce, nemám kolem sebe k hnutí. Na stole není kam položit hrnek, po zemi kolem není kam šlápnout. A naopak. Když mám v hlavě bordel, rovnám, třídím a uklízím. Beztak bych nic nevymyslela, myšlenky si neporovnám, tak aspoň věci. Ne kvůli fyzické práci, protože pucování mě nikdy neuklidní. Nemám ho ráda, rozčiluje mě. Jen že jsem v ráži.

# posláno e-rasi : 02:00
Komentáře (7)