Blocek

K čemu se srát s nějakou gramatikou, čárka sem, čárka tam, hlavní je, co chci říct.


To je právě omyl. Napsat není říct. Gramatická pravidla jsou u psaného textu o to důležitější, že nahrazují leccos z mluvené řeči. Když poslouchám, mám podle různých signálů vysílaných mluvčím šanci poznat, co je důležité, co k čemu patří, jestli si dělá legraci apod. Někdy se odmlčí, někdy přidá gesto, něco řekne rychleji, něco s větším důrazem.

Psaný text takový doprovod nemá, nahrazuje ho interpunkce, shody podmětů s přísudky a všelijaké další "zbytečnosti". Že si pisatel, který proklamuje, že hlavní je obsah, neuvědomuje tento rozdíl? Možná i uvědomuje, ale maskuje tak vlastní nedostatečnost a čtenáři nehodlá čtení ulehčit. Zkuste si nahlas číst text bez interpunkce. O kolik snáze to jde s interpunkcí, co?

Nepochybuji, že obsah sdělení je důležitý. Bezduché a bezobsažné bláboly, byť gramaticky správné, nejsou ke čtění. Jenže... Ze zajímavého a poutavého textu, kde celou dobu zápasíte s pochopením, také mnoho nemáte.

Dalším důvodem, proč se držet dohodnutých pravidel, je, ačkoli se to může zdát dost povrchní a hnidopišské, že nemálo lidí text, který jim nevychází vstříc, prostě opustí. Nedočtou, protože jim nestojí za námahu, a o pisateli si pomyslí cosi nelichotivého (Dobry den, jsme dva a bagaze skoro nemame kazdy ma jeden batoch.My sme v u... tak napiste kde by sme se setkali.My se prispusobime.Dopredu dekujeme s pozdravem t...).

Chyby totiž dělá každý. Téměř každý. Ale na cizí chyby jsme vždycky přísnější a patří přece k základnímu vzdělání umět psát. Nářky nad analfabetismem mládeže jsou plané. Měli jste někdy v ruce vzkaz paní poštmistrové? Nepíše Vaše babička jako vepř? A co absolvent VŠE?

Umění číst je kapitola sama pro sebe, jinak by si z něj nebylo možné udělat živobytí. Ale právě proto, že spousta lidí je se čtením na štíru, je důležité poskytnout jim co nejvíc opory v podobě správně napsaného textu.

Vždyť co je na tom tak složitého? Základní školu musel vychodit každý a pravopis si lze ověřit na Internetu. Volám tímto pateticky po reader-friendly textech, na nichž by se i ti méně zdatní přiškolili.

# posláno e-rasi : 19:30
Komentáře (6)

Pro zdokonalení jazyka mám za úkol číst. Poptávala jsem se, co čtou ostatní. Povětšinou četbu, žádnou literaturu.


Markétka je blázen do Nicci French. A přeochotně mi půjčila Secret smile. Nešlo dost dobře odmítnout, že to asi není kniha pro mě. Předevčírem u mě byla na večeři a přišla řeč na to, jak jsem daleko. Tehdy nijak. Ale v sobotu v noci jsem se do toho pustila a do rána jsem měla přečteno.

Zažrala jsem se a musela to bezpodmíněčně dočíst. Ne, že by to bylo nějak extra napínavé, ale chtěla jsem vědět, kdo je blázen. Přečíst si jen pár posledních stránek, mi na mysl nepřišlo. Co mě nijak nenadchlo, byla spousta klišoidních a stereotypních popisů a do jisté míry předvídatelnost, co se stane. Možná je i rozuzlení předvídatelné, ale když jsem začala číst byl to příběh Londýňanky, kterou pronásleduje psychopat. Čím dál jsem četla, tím víc jsem chtěla vědět, jestli je ona normální a on blázen, nebo oba blázni, nebo je chorá jen ona.

Jestli thriller nespočívá jen v napínavosti děje a událostí, pak jsem přelouskla první thriller v životě. A nebylo to špatné.

# posláno e-rasi : 19:00
Komentáře (4)

Napadají mě všelijaké otázky, některé mě trápí, některé přímo sužují, jiné baví, některé odvádějí pozornost.


Společné jim ale je, že nejsem schopna je utřídit, domyslet, dát do nějakého kontextu. Asi že dělám na dvou projektech najednou a oba jsou v počáteční fázi. Projektová příručka jí říká fáze orientační a fáze první analýzy. Úplně cítím, jak mě to deformuje. Stavební plány, povolení, územní rozhodnutí to rozhodně není moje parketa.

Takže vypustím do světa jen takový polotovar. Aspoň uvidíte, jak vypadá orientační fáze a fáze první analýzy mého blogování. Bába tomu říká dělat z prdu kuličku.

Je pro produkt dobrou reklamou, že se stane samozřejmostí?
Co za jazyk je Navajo, že je v něm kód a jeho mluvčí to povětšinou nevědí?
Jak prsatá je anglická královna?
Co se děje na Ukrajině?
Je horší blbá ženská nebo chlap?
Co je zač ten kohoutek?
Proč jsem vždycky na nesprávném místě?
Je stáž práce?
Vymstí se přílišná tolerance? Není proklamovaná tolerance jen přetvářka? Co je politická korektnost?
Je maso jako sex?
Je fotbal nudný vždycky, nebo jen když se dívám?
Udělali sebevražední staříci dobře?
Nebyly by psí konzervy chutnější než hovězí ve vlastní šťávě?
Stává u Prašné brány ještě ta stařenka ze Strašnic?
Jak dlouho vydrží květáková polévka?
Co se stane, když chce řidič zahnout doprava a otočí volantem vlevo?

# posláno e-rasi : 23:20
Komentáře (8)

Někdy bych se tam chtěla podívat. Už jen proto, že by se mi mohlo nečekaně poštěstit. Teď můžu jen tiše závidět... Ne úplně tiše.

# posláno e-rasi : 20:10
Komentáře (1)

Ten rok jsem uzavřela první dekádu svého života. Následoval život úplně nový, mnohem pokrokovější, na který měly události v předaleké Praze značný vliv.


Předně do naší domácnosti vstoupila televize. Napřed vypůjčená kuchyňská od sousedů, později naše vlastní černobílá. Dovedete si představit, jaký je problém umístit televizi do obydlí, kde se s ní nepočítalo? Obývák? Na co, když se nečučí. Nakonec skončila na šicím stroji v kuchyni, protože v sednici se přece jen zdržujeme nejvíc a je tam teplo od vaření.

Nedlouho poté přijel známý pán od telekomunikací a natáhl drát od souseda, starobumbrlíka majícího telefon už od časů první republiky. Tehdy jsem nejspíš poprvé v životě telefonovala. Košer to nebylo, ale nastala nutnost. Vždyť výborové všichni telefon měli. Dvacet let čekání v pořadníku a prababiččina poslední vůle byly marné, rozsekla to až revoluce.

Jistým pokrokem bylo i otcovo pronajmutí si hrobu. To jsem se ovšem dozvěděla až o hodně později. A jako nejvýznamnější událost posledního roku jsem to pak v primě namalovala, čímž jsem se v očích výtvarníka stala děvčátkem morbidním a dekadentním. Otec se totiž po cestě na Národní stavil na Národním výboru a na deset let si projal opuštěný hrob. Za osmdesát kaček na rok. No, neberte to za tu cenu.

Že se otec chystal na něco výjimečného, že se cosi děje, jsem netušila. Událostí večera bylo, když přiběhl soused starobumrblík, že je vidět polární záře. Tomuto keltskému mystikovi nikdy nebylo co věřit, ale tentokrát měl pravdu. Revolucionáři ji z osvětlené Prahy vidět nemohli, ale my ji viděli. Máma byla pobledlá, nejspíš byla ráda, že aspoň ten hrob je zařízený. Jinak ale rodiče znatelně pookřáli a vlastně všichni dospělí byli lépe naladěni.

Ve škole se nezměnilo skoro nic. Pančitelka Pacovská pokračovala ve svém osobitém stylu výuky. Dneska by se pro něj jistě našlo nějaké odborné označení, tehdy to byl brajgl. Zadala úkol, kdo byl hotov, směl si dělat, co chtěl, dokud nebyl hotov i poslední. Čtveřice v prvních dvou lavicích kreslila politické vtipy a říkanky do zvláštního sešitu. Obzvlášť Čámrda se v tom vyžívala, protože ji konečně nikdo neseřvával, že z okna mává na svou tetu přes ulici a ječí teto, namísto soudružko teto. Čtveřice v třetí a čtvrté řadě se revoluce nedotkla, ti pokračovali v celoroční diskuzi, prdí-li jen ženy. Poté, co našli pana faráře v kostele oběšeného, se odstěhoval Mazánek, syn farské kuchařky. To nikomu líto nebylo, protože byl zlolajný tupec.

Jako zlolajní tupci se v té době ukázali i mnozí další. U některých to překvapilo, o některých se to vědělo, o některých tušilo. Hořká byla jen zatrpklost emigrantských přátel. Jako by to nepřáli, jako by je trápila ztráta výjimečnosti.

# posláno e-rasi : 10:10
Komentáře (3)

Vládne tu nějak blbá nálada. Není divu. Lidé se nevraždí, školy a kostely nezapalují. Jacíkoliv a jakékoliv. Zcela zřetelně se to projevuje na rozhovorech v kantýně. Zatímco ještě nedávno se probírali pařby, módní trendy a hračičky, teď se diskutuje o náboženství. Když jsem byla takové první debatě na doslech, strčila jsem si do uší sluchátka. Nebylo mi to příjemné. Mlčeli a mysleli si svoje nepěkné a najednou budou vášnivě debatovat? Navíc v přesile? Ne, na to skutečně nejsem zvědavá.

Podruhé šlo o osvětu přímo u mého stolu. Maruška, děvče hloupé, ale o to sebevědomější, vyzvídalo. Turkyně a Marokánka byly neuvěřitelně trpělivé a příjemné. Co věděly, poveděly, navzájem si porovnávaly pojetí. Nutno říct, že obě jsou velmi moderní. Bylo zajímavé je poslouchat. Třeba vyšlo najevo, že krátké vlasy pro ně znamenají vlasy na ramena. Anebo že přepestrá turecká móda je zavlečená z Asie, nepůvodní a nevkusná. Ukázkový mezikulturní rozhovor.

Do rozhovoru jsem se nemíchala a jen se pochechtávala. Přes nedostatek erudice mi to nemohlo nepřipomenout náboženské debaty, které vedli moji spolužáci v kvartě. Katolík, evangelík a Žid prodiskutovali celou školu v přírodě. S ubývající becherovkou byly jejich rozpravy plamennější a teologičtější. V sobotu už byli tak nábožensky sbratřeni, že bez rozpaků Žida líbali, aby si taky zakouřil.

Ve chvíli, kdy Maruška prohlásila, že islámu naprosto rozumí a že vážně uvažuje na něj přestoupit, jen že pořád nechápe zahalování, rozesmála jsem se nahlas. Na vysvětlenou jsem připomněla Dieu est grand, je suis toute petite, to Maruška neviděla, spojení s pubertálními zvrhlíky by neunesla. Uvidí se, jak snášenlivý bude její restauratérský papínek.

# posláno e-rasi : 23:50
Komentáře (0)

Polovina Ameriky se omlouvá. Sympatické. Slušné je nabízenou omluvu přijmout. I tak se děje.

(via The Daily Irrelevant)

Se světem to snad nebude až tak špatné.

# posláno e-rasi : 19:10
Komentáře (5)

Radosti ze života, potěšení z práce, kde vězíš? Ještě nedávno jste tu byly. Ovšem, ještě nedávno byly prázdniny.


Kraťounké, ale přesto osvěžující. Zase bych takové potřebovala. V
posledních dvou nebo třech týdnech jen lom, hospoda, lom, hospoda... Ze
školy se pravidelně vracím v sedm hodin večer a padám. Na hubu, do
povinností na den příští. Ráno vstávám ještě hůř, než kdy jindy, ani
hrozba prezenční listiny není dostatečnou motivací, abych se z pelechu
vykutala na první pokus, natož v dobré náladě.

Ubíjí mě denní
režim, ubíjí mě málo světla přes den. Tma mi nevadí, šero jo. Ochladilo
se a ani čoklíci nejsou nadšeni, když je netrpělivě vláčím mokrým
parkem. Žabinec na kanále vypadá jako zelený led.

Jediným zpestřením by se zdály návštěvy pána z praxe. Pamatujete na pelíškového příslušníka?


Tak
jeho dvojník nám zpříjemňoval dva čtvrteční večery. Kdyby to byl aspoň
příslušník, ale tohle byl veledůležitý pan udělovatel stavebních
povolení, známý to vopruzák. A jeho vyprávění rozhodně pestré nebylo.
Samé nucené bouračky a demolice. Škoda, že zápal není nakažlivý.

Zápal
je to, co mi chybí. Stres je můj živel, ale musím mít nějaký pozitivní
impuls, smysluplnou vyhlídku, důvod. Jinak je to všecko na kočku. Pak
nepomůže ani, že se namatlám Happy-Dermem od Loreál Parí, který má být
super euphorisant.

# posláno e-rasi : 00:15
Komentáře (8)

Nemám ráda kondolenční knihy, proto to vzkážu takhle.


Ve čtvrtek dopoledne jsem si nemyslela, že bych se k tomu vracela. Co se stalo, stalo se, nedá se nic dělat, co bych k tomu měla říkat. Ale po pár dnech se projevuje nezvyk. Ano, navykla jsem si. A proto budu jen ráda, když se třeba někdy bude zase cítit úplně volná a bude mít chuť si někam ukládat své nálady a vzpomínky. Jen doufám, že se to dozvím.

# posláno e-rasi : 19:30
Komentáře (0)

Desítky, stovky, tisíce? Tipla bych, že tisíce. Kolik jsem si jich zapamatovala? Zlomeček.


Roli přitom nehraje, jestli se mi líbily, nelíbily, jestli jsem je viděla v kině, v televizi, na videu, jestli jsem je viděla nedávno nebo kdysi.

U zlomku ze zlomečku se dá mluvit o skutečném zapamatování. Vím, o čem byly, kdo tam hrál a o co šlo. V naprosté většině uvízne jen něco z toho.

Proč na ně vlastně koukám, když z toho nezbyde žádný zážitek? Protože si odpočinu. Nechám se vtáhnout a zase vyplivnout. Nic se po mně nechce. Kulisy jsou dokonalé, nemusím si nich domýšlet jako na divadle, kde se vše točí kolem jedné židle. Je to spektákl, ale ne operně papundeklový.

Nabízí k beztrestnému nahlédnutí kousek světa, byť smyšleného, život někoho jiného. Nechci ho žít, chci jen nakouknout. Kniha toto nedává tak levně. V ní se stávám součástí, protože musím investovat do představy. Neumím číst bez představy.

Přesto, knihy zapomínám stejně jako filmy. Častěji z nich ale zůstává alespoň nějaký pocit. Ale oč je lepší pocit, který nesouvisí a nedovedu ho přiřadit ke knize?

# posláno e-rasi : 12:40
Komentáře (0)

Poslyšte, vy městské děti, a kajte se. Spíš litujte. Že pověry přetrvávají není překvapivé, k neuvěření je, kdo jim přežívání umožňuje.


Vězte, že koza je zvíře ďábelské. Nikoliv ďáblovo, ačkoli tak vypadá, je přespříliš chytrá a samostatná, než aby se podřídila, byť čertu samému. Když říkám chytrá, myslím inteligentní. Nejsem paní Beráková a koza není slepice.

Koza skutečně vyniká dechem beroucí inteligencí, o to překvapivější, že bývá považována za ovčí příbuznou. Ví, co je dobré a kde to najít. A neváhá si pro to dojít. Špatnému a škodlivému se vyhne, pokud to ovšem není zakázané. Libuje si v porušování zákazů a naschválech. Je škodilibá a poťouchlá, ale umí i milovat. Je přítulná a oddaná, i vši od vás chytí.

Koza je především užitečná. Za mls netrpělivě snáší vaše mučitelské neumění, až do úplného zmodrání. Každoročně po události zvané velký smrad rodí velikonoční pochoutky, které jsou nesmírně rozkošné, zábavné a veselé, když povyrostou, a na zabití, když na ně přijde puberta.

A konečně k těm pověrám. Kozí mléko nesmrdí. Smrdí mléko dojnice ze špatného chovu a držené ve špíně. Kozí mléko není dobré jen pro prasata. Ke koupi je mléko smradlavé, protože kdo by se zbavoval dobrého? Pořizujete-li si kozu a nejste-li hlupák, koupíte dospělou, nebo ochutnáte mléko mateřské. Rozstoná-li se, buď se uzdraví sama, nebo zajde. Na ďábelské zvíře žádný doktůrek neplatí. Pojde-li vám koza sešlostí věkem, budete truchlit.

# posláno e-rasi : 03:00
Komentáře (0)

Koupila jsem kořenovou petržel na boršč. Jelikož borščový dýchánek se odkládá na neurčito, oloupala jsem ji a strčila do mrazáku. Škoda by jí byla.


Při loupání jsem byla přímo omámena její vůní. Nevoní krásně. Voní dobře. Evokuje samé dobroty. Horkem zapařené okno nad sporákem a silvestrovského opilce ve skříni, stejně jako tetelící se vzduch v letním odpoledni a slepičí pařátky.

Proč se do aromalamp vyrábí kdejaká borovice, ale petržel ne? Proč existují citrónové a mořské wc-efekty a ne petrželové?

# posláno e-rasi : 11:35
Komentáře (3)

Opět jen obrazově. A dvojnásob vzpomínkově.

# posláno e-rasi : 22:15
Komentáře (0)

Že by ta televize přece jen byla škodlivá?

Jakási televize po celé nedělní odpoledne vysílala předávání jakýchsi dětských oskarů. Nejoblíběnější film, herec, filmová postava, zpěvák a kdesi cosi. Nic zvláštního, i děti do deseti vládnou mobilem a smskují do soutěží.

Jen mě poněkud zarazilo, že moderátoři pro obveselení publika krkali, k témuž vyzývali obecenstvo a všichni se div nepotrhali smíchy, když si jakýsi pajdulák převlečený za Shreka přišel přebrat cenu. K smíchu to myslím nebylo, protože neřekl ani slovo a minimálně desetkrát dal jasně najevo, že jim na nějakou cenu prdí.

Asi je normální, že se děti na základce baví říháním a pouštěním větrů, ale v televizi by je k tomu popichovat nemuseli. Nebo to je nějaký nový trend ve výchově? Krkejte si, milé děti, až se z toho poserete?

# posláno e-rasi : 12:30
Komentáře (3)