Blocek

Těkám sem a tam, na nic se nemůžu pořádně soustředit. Zvláštní, že mi tohle místo nedodává klid jako jiným. Možná se změnilo, možná já, možná obojí.


Nemám pocit odpočinku, vydechnutí, vyjetí z obvyklých kolejí. Hektično předsváteční se svátky neustalo. Jediná noc, kdy jsme doma samy, a přesto si to nijak zvlášť neužíváme. Neměla jsem trávit skoro celý den v chrámu konzumu, to spolehlivě pokazí sebelepší náladu. Aspoň ti hadi, že to vykompenzovali.

Užívám si filmy, nechám se vtahovat a pohlcovat, snad až příliš, kdo by se u Úžasňáků bál, u Lepší pozdě než nikdy měl pláč na krajíčku a bulel u Lost In Translation? Filmy ale skončí a nezbyde nic.

Válím se na mělčině, hloubky se bojím, ale přitahuje. Příští rok bude jiný a mnohem lepší... Proč tolik nadějí a předsevzetí? Nebude jiný, nebudu jiná. Byl by to zázrak. Zázraky se nedějí jen tak. Kéž by.

# posláno e-rasi : 01:15
Komentáře (4)

Jako malou mě štvalo, když tak mámu oslovovali. Ne, že by mi tehdy nepřipadala stará, minisukni přestala nosit v osmadvaceti, protože jsem jí řekla, že je na to stará. Chuděra, měla mě utratit už tehdy.


Mně mladá paní nikdo neříká. Nemám ani nárok, nejsem vdaná, nemám děti. Oslovení slečno taky skoro neslyším. Připomíná mi samé staré panny. Přitom slečna Pastelka jistě stará nebyla. Její domeček v Prokopáku pořád stojí. To malůvky bláznivé Heleny už vzal čas a déšť.

Čas a moli vzali krinolínové spodničky a rozšmajdané střevíce slečen princezen. Z pouťových prstýnků se vylouply kamínky, zrcátka zčernala a oslepla. Princ na bílém koni pořád nepřijel. Jenže ten do pincedovských snů nikdy nepatřil. Slečny princezny si vystačily samy.

# posláno e-rasi : 16:25
Komentáře (0)

Poslední dny byly přecpané. Jedna událost přebíjela druhou. Nemůžu si ani vzpomenout, co všechno se odehrálo, na co jsem tehdy myslela.

Se sestrou jsem zažila jeden z nejpěknějších Štědrých dnů. Dokonce i cukroví/cukrovinky jsme mlsaly. Vlastně ne dokonce, protože nic jiného jsme celý den nejedly. Zlaté prasátko se nezjevilo, zato nad Loděnicí jsme spatřily ježíška. Překonaly jsme rekord. Promyšlená výmluvu pro případ nouze nám dala křídla a přesně na čas nás donesla až k prostřenému stolu.

U nenastrojeného stromečku ve fontáně jsme žasnuly. Takové překvápko! Optimisté věří, že se s ním naučím zacházet. Uvidíme, uvidíte. Na sklonku Štědrého dne jsem se ztratila v překladu. Totálně a bezdůvodně. Stydím se a omlouvám se za tu nadílku.

Na Hlod Boží jsme hodovali a hlodovali. Bahnem jsme se brodili a podivné úkazy na obzoru pozorovali. Podivným zjevem bylo i bábino nezvyklé mlčení. Jako by neměla radost, jako by neměla zájem.

# posláno e-rasi : 12:55
Komentáře (1)

# posláno e-rasi : 10:00
Komentáře (0)

Loni touhle dobou jsem si libovala, že se vznáším v bublině, mimo čas. Že jsem se zavřela do stáze a že se mi v ní líbí.


Bublina od té doby utržila nějaké šrámy, ale je to vlastně dobře. Existuju ve dvou světech najednou. Jednou v domácím, který je minulostí a budoucností, jednou v přítomném, přechodném. Připadlo mi, že o přítomnosti se tu moc nešířím. Možná to je škoda, protože při své skleróze ztratím spoustu toho, čím žiju. Na druhou stranu to nejsou žádné převratné události, spíš by se k nim hodil klasický deníček. Problém je, že jeden svět není od druhého oddělen jen geograficky, ale i jazykově. Pro každý z nich mám v hlavě jednu kolej. Funguje výhybka, která přepíná mezi jedním a druhým. A překládat sama sebe moc zábavné není a vždycky jsem se tomu bránila.

První cizí jazyk jsem se začala učit, když jsem se naučila číst. Máma mě učila podle Alexandera, což dodneška považuju za nejlepší, co pro mě mohla udělat. Žádné překládání a fonetické transkripce. Ke slovům boy, girl, pencil a book nemám zafixované české ekvivalenty, ale obrázky. Vidím je před sebou, stejně jako způsob, jak byla zapsána. Němčina byla hlubokou vodou, do níž jsem byla hozena. Opět žádné překladání a biflování, nýbrž posunky a ukazování na předměty. Pak rovnou rodilý mluvčí. A pak už to šlo snadno. Mr Sejkoru, který trval na diktátech z fonetické transkripce, jsme vypoklonkovali.

Poprvé jsem dvoukolejnost zažila v Trautenberkově. Jazyk myšlenek propojený s místem a situací. Hostitelka mi to potvrdila. Po čtvrt století mimo rodnou zem přizpůsobuje jazyk ve své hlavě místu naprosto automaticky a přirozeně. Jenom počítat německy stále neumí, počítá buď česky nebo švédsky. Moje dvoukolejnost je teď skoro absolutní. Sním, v duchu se hádám i raduju, kleju v příslušném jazyce. Na věci nic nemění, že perfektně nemluvím a mám omezenou slovní zásobu.

Začínám ale chápat nepřizpůsobivost některých přistěhovalců. Jsou prostě taky dvojkolejní a přítomnost je onou méně důležitou kolejí. Ať už proto, že se jedná o azyl dočasný, anebo proto, že žijí více minulostí než budoucností. Nevím, jak spousta věcí chodí a funguje, a upřímně řečeno mě to ani moc nezajímá. Beztak jsem tu na dobu určitou. Proč bych měla pronikat do všech souvislostí, když to pro přežití nepotřebuju? A tak paradoxně vím o něčem mnohem víc než domorodci a některé běžné a banální věci neznám.

Udělala jsem si malý průzkum, jak jsou na tom jiní emigranti (nebo expati?). Jestli znáte nějaké další, dejte vědět.

Mek Bílová ze Středozemě
Zaoceánská Jade
Point
Ostrovní Kryska
Paaf z Finska
Vosa ve Finsku
IT-Pro Masox
Granadský Vachaliny
Vídeňský rDaneel
Čech v EuroexilU
Klarisa a Eyja z Dánska
Rotterdamský Adam (mimochodem první blog, který jsem začala číst)
Augustin v Trautenberkově
Slibně vypadal i Eire D.Bruxe, škoda ho.
Těžko říct, jak dopadla Expedice USA.
Zaručeně čerstvé zprávy ze Sibiře

# posláno e-rasi : 02:15
Komentáře (2)

# posláno e-rasi : 03:00
Komentáře (2)

Štěstí a zdraví si za peníze nekoupíš. Dříve snad, dnes to už docela neplatí. Zato noblesa stále ke koupi není.


Přitom noblesa by se dala dobře zpeněžit. Kolik je zbohatlíků, kteří noblesu naprosto postrádají? Většina. Věří, že za peníze si koupí všechno? Většinou. Výborné výchozí předpoklady.

Problém je, že takoví lidé si nejsou vědomi, že noblesu postrádají. Parkovat na zákazu stání je cool. Jednak je to zakázáno, jednak to je od auta blíž, jednak všech dvě stě nul a hlupáků parkuje na vyhražených místech. Že je noblesní i přes veškeré bohatství a moc parkovat normálně, k nim neproniká. To stejné platí pro hlučné telefonování, ukazování, že já jsem někdo, a další příznaky buranství.

Kondice by se mohli dávat lidé noblesní, leč nemajetní. Měli by dobré, doživotní živobytí. Pochybuji, že se noblese dá naučit, takže by jim při troše trpělivosti stačil jeden klient na celý život. Není to totiž otázka peněz. Dost možná běhá po světě víc úplně švorcových než bohatých, kterým by byly vlastní noblesní manýry.

Jako doplněk či bonus by klient dostával i lekce vkusu a společenského chování. Když nic jiného, zmírnilo by to buranské projevy dotyčného klienta, které jsou okolí nejnepříjemnější, což by samo o sobě bylo na metál.

Celý business s noblesou by zřejmě musel fungovat na dozahovačském principu. Učitel noblesy by byl dohazován stejně jako kadeřník, krejčí, garážmistr, kuchař a finanční poradce.

Že by to nemělo úspěch? Pochybuji. Každá trhovkyně touží ve skrytu duše být dámou, každý pasáček vepřů králem.

# posláno e-rasi : 20:05
Komentáře (3)

Včerejšek byl ve znamení velmi silných reakcí. Chemických i emociálních.


P jako pátek, P jako projekt, P jako Maruška. Ocitla jsem se s ní v projektové skupině. Je nesympatická už od pohledu, resp. poslechu. Loni jsem se s ní vůbec nepotkala a teprve letos jsem zaslechla, že není zrovna nekonfliktní typ. Ovšem kdo není, předsudky jsou ošklivá věc.

Teď už to vím jistě. Ještě si spolu užijeme spoustu hlasité legrace. Maruška má totiž neskutečnou výdrž. Bodejť by ne, když je to ona, kdo něco potřebuje. Takže P jako zpestření.

Bouřlivou reakci vyvolal i zdráhající se odpad. Kdo by rád vytíral všechnu tu vodu, kterou se před okamžikem vysprchoval. Sodu na tebe, holomku! Spařit tě! I stalo se. Soda vysypána, leč nestalo se nic. Tak aspoň trochu umýt, abych mohla pozvat instalatéra. Savo je univerzální čistící prostředek. A vida, kyselina. Odtok funguje. Doufám, že ona předpokládaná reakce proběhla dostatečně rychle, do kanálu. Že se zítra ráno nepřijde seznámit souded odspoda.

# posláno e-rasi : 00:45
Komentáře (5)

Jednou jukneš a už neunikneš. Aneb čím se zabývám místo řádného spánku.


Jukla jsem k Jailovi, který odkazuje na roztomilý rozhovor SnOOkiE a MuffinMana. Kdysi jsem na něj taky narazila. Vrtalo hlavou, jak se asi takový text šíří, kde se vlastně vzal. Dala jsem se tedy do googlování.

Nejstarší, dostupná a datovaná verze je od Halefa z 28. prosince 2002. Medvědův mailový příspěvek se objevuje 15. ledna 2003. Má poněkud odlišný lay-out, což by mohlo ukazovat na jistou původnost. Pět dní nato se objevuje Frenkyho verze, poprvé s překladem. The2ndLoserova se datuje z 21. února 2003. David Brhel přiznává o dva dny později, že mu to přišlo mailem.

Další stopa z 27. března 2003 vede ke SKANK3Rovi. Následně se šíří po polských fórech. Začíná Makonar 15. dubna 2003. Jako svůj zdroj uvádí Endi 13. května 2003 usernet. Po prázdninách se v půlce září s historkou tasí Japko. Jen o den později je možné vychutnat si crispyho podání. Ash 22 dává rozhovor k dobrému při porovnávání směšností v češtině a polštině 26. září 2003.

Na téměř rok starou verzi jsem narazila já. U taxmana slaví své druhé narozeniny. A po půl roce se objevuje opět v Polsku. Jakou roli hrají další tři nedatované verze, co bylo uveřejněno na overlocking.cz, na nějž se někteří odkazují, a za jak dlouho se SnOOkiE a MuffinMan stanou světově proslulými, těžko odhadnout.

# posláno e-rasi : 02:00
Komentáře (3)

Na odstřel. Všechno vybuchuje a mě bolí hlava. Doběhla mě jakási chřipajzna, ale ve srovnání s jinými jsem na tom ještě výborně. Jelikož jsem opět v experimentálním ročníku, týrají nás jako pokusné králíky. Kupříkladu špatným plánováním a souběhem příliš mnohého. Prej ať to uvedeme do evaluačního dotazníku na konci trimestru. Jen jestli ještě nějaký dostaneme, po podobných problémech loni jsme nic k vyplnění pro jistotu nedostali.

Vlastně to není až tak hrozné, jenom nezvyk. Z nezvyku se někteří méně odolní jedinci hroutí a pod rodičovským dozorem se zotavují, odolnější jsou otrávení a unavení. Málokdo chodí jenom do školy a vedlejšák na třicet hodin týdně se nutně projeví.

Bolest hlavy zaháním vytrvalým čučením do počítače. Do sluchátek si pouštím písničky, takže jsem si nejspíš nějakou dobu nevšimla, že můj počítač podezřele chroustá. Proč, to ví pánbůh. Když jsem to začala zkoumat, zmlknul. Možná to byl jenom hysterický přelud. Sousedstvo totiž zase preluduje na vrtačky a sbíječky. Začínám mít obavy o statiku domu, podle mě už nezbývá skoro nic k vybourávání. Pídit se nebudu, ještě bych dopadla jako bába, která strkala nos, kam neměla, honila souseda o patro níž, že vyboural nosný panel, a byla za blázna, když vyšlo najevo, že si dal přes celou stěnu zrcadlo.

Lezavé, zimavé počasí nemá dobrý vliv ani na můj mobil. Opět přestal fungovat. Vtipálek Modroočko mi sice navrhl, ať ho zase hodím do záchodu, ale po přečtení černé kroniky se mi nechce riskovat evakuace. Výbuch hajzlu totiž není žádná sranda, kdysi jsem to viděla na vlastní oči v jednom nóbl bytě v Holešovicích. Kdo ví, jak se mí restaurátorští sousedi zbavují stavebního odpadu.

Jsou ale i pěkné a veselé chvilky. Třeba když mi pod kola spadly hrábě. Viděla jsem je z toho traktůrku padat, nepřejela je, naopak, zastavila, sebrala a traktůrek doběhla. Proč není běh s hráběmi dispiclína? Stala bych se vrcholovým sportovcem. Nebo třeba růžový Saddám, když jsem si ověřovala, že život není procházka růžovým sadem, ale haar pad gaat over rozen.

Jako ozvěna: Let's Get Retarded, in here...
Everybody, Everybody,
Let's get into it, Get stupid,
Get retarded, Get retarded,
Get retarded!
Let's Get Retarded! Let's Get Retarded!

# posláno e-rasi : 20:50
Komentáře (0)

jak si lehlo do chládku a četlo si pohádku o červeném prasátku, jak si lehlo do chládku a četlo si pohádku...


To je snad jediná nekonečná říkanka, kterou snáším. Asi že jsem se ji slyšela jako první, dávno před Pes jitrničku sežral a Osiřelo dítě. Ty dvě mě dodneška rozčilují. Ani ne tak nekonečností, jako rozvleklostí nápěvu. Pejsek je ještě ta lepší možnost. Osiřelo dítě byl, je a bude mor. Jestliže se nějakému popíku vyčítá kalkul a prostoduchost, kam se hrabe.

Zpívávala si ho moje prababička a bulela a bulela. Snad že byla jiná generace, snad že nechtěná, snad z časů, kdy se o dítěti říkalo, dávej na něj pozor, už je velké, byla by ho škoda. Je mi protivné mnohem víc než Švestkové knedlíky a v Dejvicích žil pan Jahoda, oblíbené to odrhovačky bábiny. Copak asi bude popouzet a odpuzovat generaci další?

# posláno e-rasi : 01:40
Komentáře (1)

Posílám docela dost smsek. Na můj vkus, ve srovnání s jinými to bude asi směšně málo, ale stejně. Nerada je vyťukávám z mobilu, protože proč taky, když to jde z Internetu a levněji.


Éra smskování přes Internet je zřejmě definitivně pryč, ale stále ještě jsou možnosti. Má to ovšem svá úskalí. Používám volného bránu a mimo sezónu jsem spokojená. Problém přichází s významnější změnou ročního období, kdy se volný rozhodne sezónně změnit design a celé své stránky překope.

Původně byl odkaz na bránu přímo na hlavní stránce. Bezva. Po překopání mi chvíli trvalo, než jsem odkaz na smsky našla mezi komunitami. Možná je má logika vadná, ale pokud vidím odkaz na služby, hledám nejprve tam. Když už jsem se k bráně dobrala, čekalo mě pátrání po možnosti přihlásit se a čerpat z kreditu u volného složeného. Jenže přihlašovací pole nikde. Lišky mazané ho schovaly pod odkaz na T-mobile. Předstírám tedy, že chci smskovat na T-mobile a pak můžu posílat cokoliv kamkoliv, zadara i za peníze. Trochu složité na to, že jsem jim svěřila předem sto korun.

Proč to tak detailně popisuju? Dneska mi přišel od volného jakýsi informační mail o vánočních soutěžích. Obávám se, že nastal čas pro štědrý a veselý vánoční redesign a následné zoufalé pátrání. Mimochodem, loni o Vánocích jsem se nedopátrala. Prostě tuhle bránu vypustili. A tak chci mít pěkně zdokumentováno, jaký byl stav podzimní, vánoční a následně zimní. Abych se mohla oprávněně rozčilovat a spravedlivě rozhořčovat. Anebo abych to zakřikla, což by bylo úplně nejlepší.

# posláno e-rasi : 20:00
Komentáře (0)

Jak probíhalo moje seznámení s Mikulášem si nepamatuju. O lecčems ale vypovídá setkání druhé, které se zapomenout nedá.


Táta mě kdysi jako jedináčka vzal na výlet. Protože jsem ještě nebyla zrovna zdatný capant, v dobré víře mě většinu cesty vezl na sáňkách. Podruhé za svůj krátký živůtek jsem tak málem umrzla. Ale že jsem byla hodná a nefňukala, šli jsme navečer do vesnice lovit Mikuláše.

Horká chvilka nastala už na zápraží chaloupky o jedné světnici, s postelí s nebesy, vanou plnou mrňavých studených jablíček a kadibudkou na dvoře. Musela jsem chvilku počkat sama v úplné tmě. To ale nebylo nic proti tomu, když jsme došli na náves. Z jednopatrového domu, ne nepodobného hospodě, se rojili čerti. A Mikuláš nikde. Zato jeden přátelský čert hned k nám. A jestli mě prej táta dá. Držela jsem se jako klíště a vřískala jako pavián. Měl rychleji a rozhodněji říct, že ne.

Vlastně to byla zbytečná výprava, protože Mikuláš se u nás v noci zastavil sám a do punčocháčů za oknem mi nadělil pomeranč a oplatky, které jsme za tmy s jablíčkem z vany posnídali, než jsme se vydali na vlak zpátky domů, daleko od brány pekelné.

# posláno e-rasi : 00:45
Komentáře (2)

Někdy mi připadá, že ona tolik vychvalovaná a vznešená snaha o sebezdokonalení, pochopení a poznání sebe sama i světa kolem, je pěkně destruktivní.


Proč vlastně překonávat sebe sama? Co je špatného na tom, jaký jsem a že si nerozumím? Jistě, vždycky existuje možnost být lepší, nezakrnět, ale nestresuju se jen zbytečně? Je možné vědět a pochopit všecko? Nebyl bych šťastnější, kdybych se smířil s faktem, že skutečného poznání a prozření nikdy nedojdu, svatým a moudrým se nestanu?

Blažení chudí duchem. Možná mají víc rozumu, než kdo jiný. Zabývají se tím, na co stačí. Jsou opovrhováni pro svou přízemnost, povrchnost a poživačnost. Není to ovšem jen odpovídající úroveň, kterou sami, třeba bezděky, dobře odhadli? Netrýzní vysoko nasazená laťka duši, takže ve výsledku působí kontraproduktivně?

Dávají otázky po smyslu života životu smysl? Nezakládá si člověk na své výlučnosti příliš? Zvláště, když je jeho unikátní schopnost uvědomovat si vlastní existenci, popř. smrt, zpochybněna posuňkujícími šimpanzy. Jedinečnost sexu pro potěchu zase jinými opicemi. Jak to vypadá, nadutost a nepokora je jediné, co zbývá.

# posláno e-rasi : 12:00
Komentáře (4)