Blocek

Domácí kytky mám moc ráda. Byt si bez nich nedovedu představit. Starám se o ně, jak nejlíp dovedu, a ony na oplátku tu a tam kvetou a rostou, spíš ale všude trousí suché listy a dělají kolečka na parapetu. Někdy si vzpomenu na babské pověry a hladím je po listech a povídám si s nimi. S kletbou zaháním zlovolné kočky a ptáky, kteří by na nich chtěli předvádět své perforační umění.


Když jsem byla poprvé v Trautenberkově, nadchly mě přetékající truhlíky pelargonií, muškátů, begónií, petúnií (či jak se těm kvítkům říká). Ptala jsem se, proč v našich truhlících živoří jen degenerovaní chudáci. Dozvěděla jsem se, že trautenberské statkářky mají na to, aby každý rok kupovaly nové přetékající truhlíky v plném květu, což je v trautenberských zahradnictvích možné. Bylo mi to líto, ale vlastnit dvacetiletou pelargonii má taky něco do sebe. Pokaždé, když s vypětím všech sil vykvete, jste náležitě pyšní.

Čas pokročil a pokročily i možnosti. Nové, přetékající truhlíky jsou k dostání každé jaro. A já se dostala dokonce až tam, kde je kytka v hrnku levnější než obložený chlebíček. No vážně. Vede-li to k devalvaci? Nevím, k pěknému okolí rozhodně. Proč nevyměnit ty náherné macešky v půlce léta za afrikány? Pugety si prý dávají i muži mezi sebou.

# posláno e-rasi : 02:00
Komentáře (0)

Tátu chodívá tak jednou do roka navštívit jeho babička. Zjeví se mu ve snu. Nepřináší žádné poselství a ani snad nic neříká, prostě se mu o ní jen zdá. Když umřel děda, po nějaké době se mi o něm zdálo. Zřejmě se přišel připomenout, abych na něj nezapomněla. Mámě v tu dobu taky.


Včera se mi zdálo o mámě. Ranila ji mrtvice a byla celá zmenšená a červená. Vypadala, jako kdyby ji zpresoval výtah v nějaké grotesce. Vzhledem k tomu, že v tu dobu seděla v letadle, probudila jsem se celá vyděšená a ráno se hned sháněla, jestli je v pořádku. Naštěstí jo.

Tím rodinné návštěvy neskončily. Dneska se mi zdálo o druhém dědovi. Byl úplně stejně protivný jako zaživa, tak předpokládám, že se i po smrti má dobře a všechno je v pořádku.

Co to mělo znamenat, netuším. Chodí se mi do snů připomínat, že si na ně přes den leckdy ani nevzpomenu? Varování to žádné není, nejsem jako máma, které je neuvěřitelně špatně, kdykoliv je nějaké zemětřesení. Nebo mi chtějí dělat společnost? Toužím snad po ní, aniž bych si to uvědomovala?

# posláno e-rasi : 17:50
Komentáře (1)

Některé komentáře mě vedou k zamyšlení, jestli se vyjadřuju dostatečně srozumitelně. Jestli čtenář nevyčte něco jiného, než jsem měla na mysli.


Bezpochyby. V hlavě totiž slyším vlastní hlas, který čte tak, jak já chci. Čtenář čte svým vlastním hlasem a jak sám chce (za předpokladu, že mě nezná a nemá zafixovaný hlas můj). S tím těžko něco nadělám. Kdybych měla psát tak, aby to pochopil každý stejně, mohla bych se dát na instruktážní manuály a ještě by to nebylo stoprocentní. Stačí si poslechnout diskuze, co kdo vyčetl ze stejné zprávy v novinách a jak se zapojuje lednice...

Záleží na tom vůbec? Není jiný výklad přínosný? Už proto, že si po sobě svoje písání znovu přečtu a zamyslím se nad ním? A na druhou stranu, mají komentáře náhodných kolemjdoucích nějaký smysl? Mohou sice vnést nový pohled, ale taky mohou být zcela mimo, výkřikem do tmy.

Je nezdvořilé nereagovat na připomínky čtenářů? Je nezdvořilé reagovat na každou odpověď, jako kdybych musela mít pokaždé poslední slovo?

Jsou různé typy komentátorů? Komentují pravidelní čtenáři, protože se aktivně účastní? Nekomentují, protože jen tiše sledují a spolužijí? Komentují náhodní kolemjdoucí, protože chtějí něco sdělit, než odkvačí dál? Nekomentují, protože tuší, že už se stejně nevrátí?

Co jsem tím chtěla říct? Že nemám ujasněný názor na čtenáře. Dokud nezanechají nějakou upomínku, můžu se jenom dohadovat, co jsou zač.

Sama sobě jako čtenář moc nepomůžu. Trefně to vyjádřila M.: A proč je nepíšu ? Já vlastně nevím, ale připadám si "nekompetentní" někomu do jeho vlastního světa mluvit. Ptám se, chci nebo nechci, aby mi někdo do mého světa mluvil? Nejspíš obojí. Na něčí/některé připomínky jsem ze srdce zvědavá, něčí/některé vždycky potěší, o něčí/některé nestojím a nic mi nedávají.

Návod ke čtení: Toto je zcela obecná úvaha.

# posláno e-rasi : 01:30
Komentáře (2)

V životě chovatele domácích mazlíčků nastávají i chvíle méně radostné.


Starší čoklík je zlatý. Rozhodně kultivovaný. Nejen, že umí mnoho řečí (a ctí tak bezděky Masarykovo 'kolik řečí znáš, tolikrát jsi zvířetem'), že nelikviduje věci ve svém okolí, že se dožaduje jídla servírovaného na talíři a že se chová přátelsky k dospělým, zejm. pak opačného pohlaví, ale je i relativně čistotný.

Relativně vzhledem k mladšímu. Ten musí být snad adoptovaný (a taky že je). Co, že stále ještě nechápe, k čemu je v koupelně kočkolit. Že ho občasná ranní nevolnost ho zastihuje výhradně na mých peřinách. Že ho mstivá reakce na luxování vede tamtéž. On se neumí ani pořádně vykadit!

V parku trousí malinké bobky. To snad ani nestálo zato. Po příchodu domů sedí smutně na koberečku u dveří (rohožka se mu říkává). No, pocem, neseď tam tak smutně. Jo, drbáníčko, to je něco, viď. Škoda jen, že tak děsně smrdíš, přítulo.

Bodejť by ne! Pod ocasem máš v chlupech pěkně schovaný suvenýr. Tak pojď, já ti tu prdel vyvapkuju.

Ale copak se na něj můžu zlobit? Ta krysička ve sprše je směšná. A co teprve, když si nasadí mikulášský plnovous... Kdes to sebrala? Jo, tak ty mi kradeš z tašky tampóny?!

# posláno e-rasi : 23:00
Komentáře (0)

Vcelku nedlouho po sobě jsem shlédla tři. Dva z nich jsou recenzenty označovány za komedie, ale s bláznivými komediemi francouzské či italské provenience se srovnávat nedají.


Prvním byl islandský 101 Reykjavík. Druhým pak dánský Mifunes sidste sang. Ne, že by se v nich nenašly úsměvné momenty, ale vcelku mi z nich spíš běhá mráz po zádech. Co za život to v těchto chladných zemích je? Jací lidé tam žijí? Anebo to jen Dogma dělá z příběhů, které by se mohly odehrát kdekoliv, takové drasťáky?

To třetí z filmů, Festen, dostává svému zařazení mezi dramata. Minimálně. Je to horor. A zase mi připadá příznačné, že se do zpracování takového tématu pustili Seveřani. Jsou prostě víc od rány?

Je zajímavé, že za horkokrevné, emocionální, spontánní a bezstarostné považujeme národy jižní. Nebylo tomu tak vždy. Ku příkladu za Římanů to bylo naopak. Ti se, jako jižané, považovali za racionální a odpovědné. Může to ukazovat buď na to, že jako Češi patříme spíš k těm severským, nebo na to, že je takové dělení relativní, případně naprosto nesmyslné.

Chtěla jsem říct, že zmiňované severské filmy jsou pro mě mnohem emocionálnější než všechny italské komedie a Funèsové dohromady. Nesměju se u nich, až se za břicho popadám, ale braní a tajení dechu, úžas, obavy, ulehčení, naděje i beznaděj a trocha smutku jsou silnější emoce než jen samotný smích.

# posláno e-rasi : 20:00
Komentáře (5)

Po krátkém váhání jsem pro tátu stvořila poněkud neobvyklý vánoční dárek. Stáhla jsem kdejakou budovatelskou píseň a sestavila z nich kolekci čtyř cd.


Váhala jsem, protože i když táta občas hrál budovatelské písně na piáno a pěl z plna hrdla při otevřeném okně, aby naštval sousedy, taková megakolekce je přece jen něco jiného. Může například vyvolat vzpomínky jiné než veselé, což je u vánočního daru pochopitelně naprosto nevhodné.

Dárek však byl přijat s nadšením. I babička musela poslouchat. "A poznáváš tuhle?" "Přijde mi, že to všecko znám. Buď jsou všechny stejné, nebo si je pořád pamatuju. A hele, u téhle bych si i na slova vzpomněla."

A je to tak. Ty písně jsou mor. Stále ještě je mám v počítači. Tvoří asi desetinu všech mých písniček, takže v režimu shuffle přicházejí na řadu docela často. Zjistila jsem, že už je ani nevnímám a nepřeskakuju je jako zpočátku. Zavrtávají se do mého podvědomí, takže u některých už znám slova, vím, kde přijde skřípnutí jehly na původním elpíčku.

Většina těch radostných, hrdinských a optimistických písní je mi neznámá. Jen s Kupředu levá si spojuju ranní zprávy v sedm hodin. Zprávy připravil a četl Zbyněk Merunka. Pro odběr plynu a svítiplynu platí stupeň tři. Konečně jsem objevila, co zač byla pohřební umcacárna, kterou vyhrával obecní amplion před našimi okny alespoň třikrát dokola. Ovšemže Pochod padlých revolucionářů, co jiného taky zahrát zasloužilým bolševikům.

Mor nejsou ale jenom budovatelské písně. Ty jsou naštěstí dneska už tak směšné, že se těžkou stanou oblíbeným hudebním žánrem. Ale co třeba tendenční seriály a filmy? Kolik diváků má po letech takový Major Zeman nebo Žena za pultem, nahání hrůzu. Všechna ta mládežnická díla, jejichž reprízy není možno vynechat, protože patří k dětství a mládí. Pochybuju, že jejich kvalita vyvažuje infikovanost. Neznám je, do mého dětství naštěstí nepatří. Za to jsem vděčná. Stejně tak si nikdy nebudu prozpěvovat nablbé popíky z 80. let. Či snad dokonce podporovat kšefty jejich protagonistů koupí přežvýkaných bestoffek.

Ten, kdo by si z nostalgie pouštěl nacistické propagandistické filmy a prozpěvoval tehdejší popěvky, by byl považován za idiota. V lepším případě. Hrozím se, že nostalgie v mnohých případech setřela mor komunistické ideologie úplně.

Pokud přece toužíte po troše nostalgie, zkuste:
Hudbou k budování socialismu (bohužel ne všecky skvosty jsou dostupné)
Rudoarmějec (dtto)
SovMusic.ru (i pro ty, kdo neovládají bukvice)

# posláno e-rasi : 21:30
Komentáře (8)

Jako html-neználek potřebuju čas od času nějaký html editor.

Doporučený GNU Emacs mi přišel příliš složitý, veleznámá a velekritizovaná FrontPage není v microsoftím balíku pro macy. Vypomáhala jsem si mozillovým Composerem, ale Mozilla je děsně veliká. Via The Cartoonist jsem se teď dostala k Taco HTML Edit. Vypadá, že to je přesně to, co potřebuju, je desetkrát menší než Mozilla a tak odkazuju. Hledáte-li taky něco podobného, třeba i pro pc, zkuste přehled Todda Verbeeka.

# posláno e-rasi : 13:50
Komentáře (2)

Když ani Gmail netroškaří a zadarmo nabízí gigový mail, že ano?


Moje první nabídka nejspíš zapadla, takže anoncuji znova.
Nabízím rovných sto pozvánek naráz.
Má-li ještě někdo zájem, nechť zanechá svůj mail ve vzkazníku.

# posláno e-rasi : 06:15
Komentáře (1)

S pánem, co mu moje auto smrdí, jsem strávila celý den. Vlastně to nebylo tak hrozné. Auto jsem předem odsmradila, což byl malý zázrak. O čem si ale celý den povídat? Můžete mlčet, my neděláme nic jiného, povídala máma. Jenže úloha spolujezdce při nenutnosti navigace obnáší právě konverzaci. A tak jsem celý den konverzovala. O čem? To už nevím. Ale ani jsem nad tím nemusela moc přemýšlet. Lehká jízdní konverzace. Přesně, jak má být.


O čem mluví ženy je známo. Drby, klepy, menstruace, láska, manželství, těhotenství. Pochybuju, že je to pravda, ale vešlo-li to tak ve známost, vyvracet to nebudu. O čem mluví muži? I to se dá jaksi odvodit, i když... Možná, že je to právě zvědavost na obsah hlav protějšků, která vede čtenáře blogů k tomu, že tíhnou k četbě výtvorů opačného pohlaví (může mít výtvor pohlaví?). O čem mluví páry, které mají, byť podvědomou, touhu se dát dohromady, není zcela relevantní.

O čem ale mluví muži a ženy v případech, kde je vyloučeno případné spárování? Nabízí se politika, zájmy, shlédnuté kusy, počasí, práce, nadávání, jídlo... To ovšem předpokládá něco společného. O čem mluvit s někým úplně cizím? S kým nemáte lautr nic společného?

# posláno e-rasi : 04:20
Komentáře (0)

Jak se mi stýskalo! Při pomyšlení na návrat do pracovního kolektivu mě braly radostné křeče a žaludeční vředy jásaly.


Odpoledne byla uzávěrka konceptové fáze projektu. To jest, projekt musel být hotov. Půl hodiny před uzávěrkou scházela více než polovina. Jasně, že to nestihly, když si po poledni rozdělovaly úkoly. Co mě ale vytočilo úplně nejvíc, byla grafická úprava mého kusu. Neúplný koncept jsem totiž jela na otočku odevzdat. Po návratu jsem v mailu našla vyšperkovanou verzi, s barevnými nadpisy, obrázky a serepetičkami. Spolupracovnici, která doposud neodevzdala ani písmenko, se zdála defaultní úprava nehezká. Nezabili byste ji?

Já ji nezabila, prozatím. V pátek je uzávěrka dalšího společného úkolu. Doposud ani písmenko z její strany. V pátek odpoledne budou cucky lítat. Snad to nebude bráno jako rasově motivovaný útok a najde se nějaká polehčující okolnost.

Včera jsem celý den proseděla ve školní kuřárně. Je to kupodivu jediné místo ve škole, kde se dá v klidu pracovat. Zadní trakt je od hlavní budovy natolik vzdálen, že v 0 minutových pauzách tam nikdo nedoběhne. Prváci nemají tucha. Už skoro patříme k inventáři, stejně jako trpasličí uklízečka. Vlastně bylo příjemné sedět na topení a kybicovat těm dvěma u počítačů.

Sice jsem si ze začátku připadala jako němá, ale brzo to přešlo a já se rozmluvila. Jako němá si připadám, když přesně vím, co chci říct, ale nedokážu to. Naštěstí ty dvě už mě znají a tak se ke mně v mých dnech nechovají jako k debilovi. Co si počnu, jestli slepičárnu příští rok opustí?

Ne, nejsem chrt. Jenom nesnáším slepice, co musí natáčet hlavu, protože nehýbou očima.

# posláno e-rasi : 18:30
Komentáře (3)

# posláno e-rasi : 01:45
Komentáře (6)

Najít pod stromečkem překvapení je za dospěla leckdy příjemná změna. Někdy ale taky ne tak úplně.


Jeden náš ježíšek se letos docela dost popletl. Asi je mu těžko, o to víc, že své obavy není schopen sdílet a sdělovat. A tak naděloval z pozůstalosti. Byl to zvláštní pocit vidět stříbrné lžičky na sametu pocintaném kávou praprapraprabáb. Dojemný, že jsem další z dlouhé řady majitelů, že zrovna mně byl předán takový rodinný poklad. Rozpačitý, že zaživa rozdává svou vlastní pozůstalost, navíc pod stromeček. Mám ale štěstí, že antikvární stříbrné lžičky snad ani nemohou být hnusné. Kávový servis, to je jiná.

Ale kam se všechny dědické dary hrabou na lepidlo na zuby, které — pečlivě zabalené — dostal můj bratr. Umělé zuby nemá a není ani modelář, ani kutil. Byl z daru tak paf, že ho dále nezkoumal. To byla chyba. Kdyby byl zvídavější, mohl se přesvědčit, že ježíškovi došly pytlíky od mouky, obvyklý a oblíbený to univerzální obal, a proto použil krabičku od zmíněného lepidla. V krabičce se skrývala kudla.

Že kudla není vhodný dárek, by jistě potvrdila bába Komorová. Podle ní se nesmí darovat nic ostrého, protože to přináší neštěstí. Její nastávající, perspektivní příbramský řezník, jí kdysi z lásky věnoval sekáček. Bába sekáček přijala, ale neprodleně se s ním rozešla, aby se o něco později vdala za patentního úředníka. Každý svého štěstí strůjcem.

Osoba, která se včera odpoledne na Palačáku z plna hrdla snažila být strůjcem cizího štěstí a především spásy, působila spíš dojmem, že rozdává ostré předměty. Její haleluja-rap se zařezával do uší i srdce.

# posláno e-rasi : 02:00
Komentáře (1)