Blocek

Pořád si vozím zadek autem. Kolikrát už jsem se zařekla, že si o víkendu zkusím ušlápnout trasu do školy na kole, abych zjistila, bylo-li by to nejen zdravější, ale i rychlejší. Kolo jsem od léta nevyndala ze sklepa. Ostuda.


Nedávno jsem kolo ze sklepa skoro vytáhla. Pumpičkou jsem si ho dočista vypustila. Po několika letech u bratra v garáži bylo totiž nutné zpuchřelé pologalusky nahradit. Změnila se nejen šířka, proti které nic nenamítám, protože už neuvíznu mezi dlažebními kostkami, ale i ventilky. Nehodila se na ně bohužel pumpička žádného ze stovky sousedů, co parkují ve společné kolárně, takže jsem zase nikam nejela.

A vůbec. S tím nadšením pro kola to bude nějaká pověra. Vždyť i prvňáčci se vozí taxíkem a stoletá stařena se šine dva bloky do krámu mercedesem.

Včera jsem se šinula taky. Až jsem skoro vyletěla z kůže. Nakonec jsem se ale došinula, a to téměř v rekordním čase. A to jsem ani málem nepřejela policajta jako někdo...

# posláno e-rasi : 23:59
Komentáře (0)

Čas hrozně letí. Je to tak dávno, co se bratr přestěhoval a přestal kouřit. Objednala jsem si u něj zásilku. Obratem se tázal, kde že ji má pořídit, kde to vyjde levněji. Je to tak dávno, co jsou na zboží (zase) předtištěné jednotné ceny a nemá smysl přemýšlet, jestli je benzínka a hospoda třikrát dražší než trafika na rohu.


Zásilku jsem si byla na otočku vyzvednout. Zabila jsem tak celý den. I když jsem měla štěstí, že den nezabil mě, protože jsem si vybrala ten s nejlepším počasím. Při vyučtování jsme narazili na neshodu. A vida, důvodem je délka.

Zabitého dne mi bylo trochu líto. Poslední dobou jsem jich zabila tolik, že by na jednom dalším nemuselo nijak sejít. Právě proto. Času totiž není nikdy nazbyt. Čeká mě další kolo bojůvek, proti němuž se to minulé jeví jako naprosto nezávažné. Toto kolo totiž v půli června ukončí gong a pokud do té doby nezvítězím, budu K.O.

Ale já zvítězím, jsem přece nejlepší. Přinejmenším v sebekritičnosti. Což mě přivádí k úvaze o poměru sebekritičnosti (sebekritika není to pravé slovo, i když vypadá lépe) a výše postu. Z pozorování se zatím délka vedení jeví jako přímo úměrná velikosti ambicí. Míra neuspořádanosti zase velikosti touhy zachraňovat a napravovat svět. Taky je vám někdy šlechetnost podezřelá?

# posláno e-rasi : 19:20
Komentáře (0)

Three Apple Engineers and Three Microsoft Engineers

# posláno e-rasi : 09:10
Komentáře (0)

O (homo)sexualitě

# posláno e-rasi : 20:20
Komentáře (2)

Přesně tak velký hrnek by pro mě byl ideální. Na bežné žbrundání čaje. Polovinu šestideckového piju studenou. V čtyřdeckovém zbývá po dně, co vyleju. Třídeckový je o kapičku menší než moje žízeň. Šálek o dvou deci není hrnek. Proč si musím dělat hrnek plný? Od toho je, ne? Když budu chtít míň, vezmu si menší. Logické.


Jenže hrnky o požadovaném objemu se vyskytují vesměs v uměleckém či nerezovém provedení, což se mi ani jedno nezamlouvá. Nejvíc tak ještě uchází tenhle reklamní předmět. Ovšem padesát si jich najednou pořizovat nechci ani náhodou.

# posláno e-rasi : 19:50
Komentáře (1)

Dříve na mne volávala máma, když jsem musel vstávat.
Můj pokojíček byl v druhém patře našeho domu a tak z přízemí řvala "Keesje".
    "Kees" se nevolá tak snadno jako "Keesje".
    Do mých dvaceti tedy znělo domem "Keeeeeesje!" a já věděl, že je půl osmé a musím do školy a později do prvního zaměstnání.
    Když jsem rodičovský dům opouštěl, dostal jsem od mámy budík. Byl to obrovský krám se zeleně fosforeskujícími číslicemi, jehož hlasité tikání mi hodiny nedovolilo usnout a jehož mozekroztínající řinčení mě ráno probíralo ze snu. Zamáčkl jsem ho dlaní naplocho a spal ještě čtvrt hodinky. Večer jsem ho vždycky nastavil o půl hodiny napřed, aby si mohl dopřát malý luxus. Ve škole jsem si naproti tomu posouval hodinky o čtvrt hodiny nazpět, aby mi vyučování rychleji utíkalo. Tak jsem pomocí lžihodin poroučel času po svém.
    Před dvanácti lety jsem kráčel v čele technické revoluce. "To musím mít jako první" se tomu říká. Pořídili jsme si radiobudík, který se předcházející večer nastavil a ráno nás šokem probudil libovolný pořad.
    Ozval-li se poránu hlasatel, vklouzla jeho slova do mých snů a já v polospánku sebral právě tolik vědomí, abych ho vláčnou rukou utnul a spal dál.
    Spustila-li v sedm hodin nějaká neznámá muzika, zněla mi v tom snovém stavu často tak zajímavě, že jsem vyčkal hlasatele, zapamatoval si titul, umlčel rádio a spal dál.
    Později jsem se v Supraphonu na písničku přeptal, ale v bdělém stavu jsem onen zpěv sirén často nepoznával. Jen třikrát se mi to mysteriózní okouzlení vrátilo: v roce 1970 v případě 'She'll come again' dnes už zapadlé skupiny Bread, v roce 1975 jsem byl mezi sedmou a čtvrt na osm unešen smíšeným sborem a dvojitými dechy Stavinského Mše a konečně v roce 1980 měla Randy Crawford s 'I'll fly away' při opětovném poslechu přesně tu samou snovou atmosféru, kterou jsem byl ve spánku tak unešen.
    Před dvěma lety dostala žena od rodičů k narozeninám radiobudík.
    "Máte vy vlastně už radiobudík?" zeptali se mě předcházejího dne v půl osmé ráno po telefonu. Dříve jste nepřišli do rodičovské ložnice, dnes neznají oni vaši.
    Ještě jsem spal, protože žena už sešla dolů a mě právě probudily zprávy pro zemědělce a zahrádkáře, ale ty jsem dokázal okamžitě vypnout.
    "Ne," odpověděl jsem rozespale, "ten ještě nemáme."
    Takže jsme měli dva.
    Starší zůstal stát, kde stál už deset let — na nočním stolku mé ženy — a nový jsem postavil na svou stranu, vedle cestovního budíčku, co jsem dostal loni od dcery ke Dni otců a který jsem každý večer nastavil, aby zvonil o půl hodiny dřív než rádio a abych tak měl dost času dojít se psem a připravit snídani.
    Výhodou cestovního budíčku bylo, že jsem ho mohl vypnout, jakmile začal zvonit, takže mě nadále ve sladkém podřimování nerušilo ani jeho tikání, jediný náznak ubíhajícího času.
    Nevýhodou bylo, že má žena po jeho zazvonění mezi půl sedmou a sedmou už nezabrala a její brumlání a šukání po pokoji mě rušilo.
    Rozhodl jsem se proto pořídit ještě jeden budík, s tichým elektronickým pípáním. Od té doby je můj budící systém dokonalý: v půl sedmé spustí můj speciální budík, aniž by vzbudil ženu. Zamáčknu ho a spím dál. V sedm hodin mě vzbudí manželčin radiobudík. Tehdy nastavím svůj radiobudík na půl osmou, znovu usnu a budík utnu, jakmile spustí.
    Ve čtvrt na devět, když odejdou děti do školy, postaví se žena naštvaně dole ke schodům a z plna hrdla zakřičí: "Keesje!"

(Z Modermismů Keese van Kootena.)

# posláno e-rasi : 14:20
Komentáře (4)

Opět mě překvapila ta žlutá záplava všude kolem. Zatím jsou to jen poupátka, ale přesto. Vydala jsem se do města, abych v knihovně ukořistila poslední volný exemplář knihy, za kterou se mi nechce vyhazovat peníze. Měla jsem v úmyslu něco zvěčnit, chodím tudy rok a nemám jedinou fotku. Jenže jsem si zapomněla foťák. Ještě že tak. Spustilo se krupobití, domů jsem se vrátila pobitá a mokrá. A to jsem se ráno kulmovala!

Poprvé se mi téměř podařilo sundat cyklistu. Vlastně tři jednou ranou. Když jsem vyrážela, projížděli kolem školáci. Nevěděli nic lepšího, než mlátit zaparkovaným autům do zrcátek. Nic jim nevadilo, že se za nimi šourám. Tak takhle tedy došlo k vyvrácení mého zrcátka onehdy! Já vám dám, vandalové. Vytroubím vás do trenek. Malinko jsem na tě tútla. Úplně to stačilo, aby se leknutím skoro ... zřítili s kola. Jen bych si teď asi měla víc hlídat zrcátka.

Školáci se nejeví jako nebezpečný druh jen mně. Všimla jsem si, že po poledni stojí ve dveřích sámošky sám vrchní manažer a hejno koupěchtivých školáků dávkuje. Původně jsem ho měla za podezřívavého rasistu. Pak se ukázalo, že ani blondýnky nemá v oblibě. A jak se ukázalo, není to obvyklé jen v téhle sámošce. Školáčci podle všeho kradou jak straky.

# posláno e-rasi : 18:30
Komentáře (2)

Ve středu se mi zdálo, že se o mě pokouší chřipka. Ve čtvrtek jsem se dozvěděla, že onen katastrofální projekt dopadl naprosto senzačně a byl posouzen jako nejlepší ze všech. Po cestě domů jsem euforicky pěla z plna hrdla. Že prej dostanu doporučení a který stavební odbor by odolal.


Navečer jsem se vydala vyzvednout Markétku na hausbót. Skutečně se kolíbal na vodě a bahnitá cestička po hrázi mi pořádně nahnala. Markétka měla živý sen, jak s autem do vody spadla.

Palačinkárna byla plná poletujících dětí v hasičských helmách a palačinky chutnaly božsky. Třeba špeková s moučkovým cukrem nebo sýrová s javorovým sirupem.

Se zavíračkou jsme se přesunuly do hospody v pustém centru. Kokakolový dýchánek. Jen Markétka měla v kole amaretto, až se jí jazyk začal plést. Konečně jsem se dozvěděla, jak to bylo s hopsavým Georgem, hlavupolykajícím Davidem a mnoha dalšími. Kam se hrabu.

Pravý babský dýchánek nastal, když se přidala Tamara. Zelený kostýmek, chlupaté sněhuje, cingrlátka v uších. Tak takhle vypadá manikérka.

O půlnoci měla Markétka právě dost, aby mě zvládla vynavigovat z města. V průtrži mračen se nechala vysadit na začátku bahnité cestičky, takže sen nedostal šanci se naplnit.

Ráno jsme se svorně sešly na druhé hodině a pustily se do dalšího projektu: vývoj protikuřácké politiky. Kde jinde než v kuřárně jsme mohly takové téma vymyslet. Nicméně schváleno bylo.

# posláno e-rasi : 01:10
Komentáře (0)

Některé temné stránky historie by člověk snad radši ani neznal. Bohužel se stále ještě najde mnohé, co pohne i otrlými dneška.


Švédsko? Klišé jako Volvo a blondýny jsou první, co člověka napadne. Jedna z nejdemokratičtějších a nejblahobytnějších zemí na světě. Nic než chvála. Ale hluboko v nitru uppsalské univerzity je archív, ze kterého běhá mráz po zádech. Jde o nesmírně rozsáhlou kolekci fotek, jež se datují až do dvacátých let minulého století.

Vypadají jako obyčejná rodinná alba, ale neobsahují fotky z prázdnin a rodinných oslav. Před objektivem pózují desítky tisíc Švédů. Většinou jsou nazí. Někdy pózují z profilu, někdy zatínají bicepsy. Neusmívají se ale nikdy. Jsou to předměty bádání Národního institutu pro eugeniku. Velikost jejich lebky, výška čela, barva obočí, to vše má své místo v inventáři.

Už na počátku 19. století byli vědci přesvědčeni, že lidé a jejich rasy se dají klasifikovat podle tvaru lebky. Převrat nastal v polovině 19. století, kdy přišel Anders Retzius s tříděním podle dlouhých a krátkých lebek. Podle Retzia byli lidé s dlouhou lebkou (germánské národy) nadřazení.

Otřesný archív je důsledkem této teorie. Národní institut pro eugeniku chtěl utřídit všechny fyzické vlastnosti. Týkalo se to především negermánského, laponského obyvatelstva, postižených a duševně zaostalých, kteří stáli nadřazené rase v cestě. Vědecký model jako stvořený pro nacisty, kteří se chtěli zbavit židů, cikánů a asociálů.

Švédská rasová biologie byla institucionálně tak silně zakotvena, že v roce 1934 přijal švédský parlament sterilizační zákon. Laponci, sociální případy či epileptici, považovaní za duševně choré, bránili rozvoji nadřazené rasy a museli být z rasově-hygienických důvodů sterilizováni. V praxi se sterilizační zákon vztahoval především na ženy. Ty bylo snazší přimět k zákroku a zákrok sám byl jednodušší a levnější než u mužů.

Na potrat byly posílány ženy i v dvacátém šestém týdnu těhotenství a následně sterilizovány. Za války byly sterilizovány i nedospělé děti z domovů, útulků a léčeben. Svého vrcholu dosáhla masová sterilizace po 2. světové válce. V době sterilizační kampaně v letech 1934 až 1975 bylo státem sterilizováno více než šedesát tisicít Švédů, považovaných za méněcenné. Stali se nechtěnými. Sterilizační zákon byl zrušen teprve v roce 1975.

V poslední době mohou sterilizované ženy zažádat o odškodnění. Jen velmi málo jich skutečně požádá. Za to, co se jim stalo, se celý život styděly a držely to v tajnosti. Navíc považují za potupu prokazovat, že mají na odškodnění nárok, tj. že nebyly nijak postižené, dušeně choré či zaostalé.

# posláno e-rasi : 18:40
Komentáře (0)

Ráda si čtu o cizích zemích. Mám ráda příběhy lidí, kteří vyprávějí o životě někde jinde. O svém životě někde venku. Taková vyprávění mi připadají mnohem zajímavější než laické výklady o tom, jak to někde chodí. Ty jsou mnohdy stejně nablblé jako laická etymologie. To si radši přečtu odborné pojednání od nějakého ekonoma, politologa či etnologa, který je natolik profesionální, že se netváří jako vševěd.


Zajímá mě právě ta osobnost. Nepotřebuju vědět, jak to je doopravdy, absolutně. Stačí mi individuální náhled. Ten totiž často vypoví více než tisícistránková pojednání. Že to nedává objektivní obrázek? Co dává! Objektivní není nic. Kromě toho, pokud nejsem docela slepá, umím odhadnout, co a jak.

Zdá se mi, že hledání pravdy v subjektivním se stává docela trendem. Nemyslím tím jen oblibu deníčků a komentářů dění. Když se dívám na zprávy o pohromě v jihovýchodní Asii, pouští mi stále dokola úpěnlivý nářek nějaké turistky z Moravy. O objektivním dění to nevypovídá nic, pouze o hysterii oné turistky. Neukážou mi letecké snímky zatopené krajiny, které by poskytly komplexnější obraz rozsahu katastrofy. Pustí mi roztřesené video jakéhosi amatéra, který nemá dost fištróna a pudu sebezáchovy, aby zahodil kameru a mazal se schovat.

Nemám nic proti osobním svědectvím. Rozdíl je v mém očekávání. Od zpráv čekám fakta. Stačilo by mi docela, kdyby řekli čísla a souřadnice, popř. nechali promluvit odborníka. Pro subjektivní vyprávění si chci dojít někam jinam. Tam, kde subjektivitu očekávám, do deníčků, do komentářů. A chodím tam ráda.

# posláno e-rasi : 21:20
Komentáře (3)

Kdyby blbost nadnášela, dávno by uletěly.


Dnes nastal onen slavný den. I ptáci před okny čiřikali za svítání slavnostně. Nastal den D, den kdy se zbavím všech P. Aspoň doufám. Nejvíc se těším, že se po týdnu konečně vyspím. Únava organismu se totiž neprojevuje ospalostí, nýbrž nevolností.

A tak se mi ráno ulevilo, když jsem se dívala, jak se rozednívá, pomalu a pozdě. Ale svítání má kouzlo i v zimě. Všechno je tak nějak pomalé, do zelena a do fialova. Trochu halucinogenní. Však se taky zase vrátili ti zelení papoušci. Ti ovšem přelud nejsou.

# posláno e-rasi : 09:40
Komentáře (0)