Blocek

Znalost mezikulturní komunikace jako nástroj pomsty

Dnešek byl veskze radostný. Nádherné počasí, hladký průjezd dopravní zácpou, bezmezný pocit zadostiučinění z pomoci bližnímu, světlo dlouho do večera.

Stále ještě huhňám a občas se rozkašlu, div neudusím, ale horečka přešla a je mi den ode dne líp. Škoda, že kampaň končí teď, když jsem přivykla brzkému vstávání, pracovnímu tempu a pronikla do nejzapeklitějších tajů daňového systému.

Přeháním. Zas tak báječné to nebylo. Ptát se na bezdomovce na rodné číslo jeho bývalé manželky a pak čekat, jestli se mu podaří se dobýt k ní do práce, aby ho zjistil, není zrovna blaho. Obvolávat pojišťovny, jestli u nich nebožtík náhodou nebyl pojištěný a jakou měl pojistku, je taky dost úchylné.

Přepočítávat alimenty z miliónů dinárů a poslouchat nářky, že ve Francii a Švýcarsku nejsou tak přísní a hrabiví, je otrava. Tak proč jste tam nezůstal, pane? Neumíte zabučet, když se vám šéf snaží vyjít vstříc? Proč jste si už podruhé nepřinesl potřebné podklady? Sám si plýtváte časem a moc mě neserte nebo vám podám ruku. Měla jsem sto chutí to fakt udělat. Čistě ze zlomyslnosti, s vědomím, že by se jeho nejhorší obavy vyplnily. Neudělala. Jeho odchod mě odzbrojil: tak dík, zlato.

Ale radost staroušků, kteří se dozvěděli, že je pohřební pojištění odečitatelnou položkou a dostanou proto zpátky nezanedbatelný přeplatek, leccos vyváží. A dárkový šek od berňáků koneckonců taky potěší.

Závěr byl tragikomický. Pro Lachtana přijel taxík a čekal před barákem. Dědoušek, co se šoural rychlostí metr za minutu, k němu vystartoval. Když zjistil, že se mýlil a taxík není jeho, šoural se zase zpátky. Bylo nám ho líto, ale taxikář by ho místo Lachtana stejně nevzal.

# posláno e-rasi : 19:30
Komentáře (0)

Zase se mi zdají prapodivné sny. Jsme třeba na výletě, jdeme po polní cestě a polední slunce do nás paří. Dojdeme do vesnice, občerstvíme se u kiosku a dáme si saunu. Pak jdeme dál a za vesnicí se boříme po pás do sněhu.

Jestli s námi na výletě byla sestřenice, nevím. Asi jo, protože ve skutečnosti patřila k výletní skupině. Vzpomněla jsem si na ni a napadlo mě, že mi vůbec neschází. Že mě nikterak zvlášť nezajímá, co dělá, jak se má. Přitom jako děti jsme se dost spolčovaly. Mám totiž jen dvě sestřenice. Teda tři, ale ta třetí je asi o 14 let mladší, takže se nepočítá. Zato brantranců mám dvakrát tolik. Na podzim jsem ji letmo potkala u báby, kam jsme obě doprovázely své otce. Prej hraje na tahací harmoniku a studuje cosi náročného, co ovšem u jejího otce nedochází uznání.

Představy tatíků o budoucnosti dcer je kapitola sama pro sebe. Vycházím z toho ještě dobře. Kupříkladu má jmenovkyně z Hanspaulky má svou politologii na talíři, kdykoliv se s otcem potká. Jako by některé obory měly zůstat výhradní doménou mužů. A naopak. Proč k technické univerzitě v zapadákově přifařili fakultu psychologie, aby okolí netrpělo?

Ale zpátky k výletníkům. Bývalo zvykem, že se nás matky v létě snažily alespoň na týden zbavit. I vyslaly nás s tatíky na čundr. Zábava to byla spíš pro ně, protože se mohli vrátit do časů, kdy spolu jezdili na čundry. Jako děti jsme těžko snášely nejistotu, kde budeme večer spát, jestli přestane pršet a uschneme-li vůbec kdy.

Bylo to ale mnohem dobrodružnější než nudně ospalé prázdniny u nějaké babičky nebo angažované pionýráky. Každý den se ukládat ke spaní jinde, nadivoko. Budit se štěkotem srny či pohraničníkem, který nás po třech dnech pochodu opuštěnými horami dostihl na mopedu. Pít čas z opravdového jahodí. Sjíždět kopec jako živá brzda žebřiňáku.

Domorodci se na nás často dívali značně podezřívavě. Snad že nás měli za tuláky profesionální a báli se o své slípky. Nebyl ovšem důvody, protože jsme se krmili převážně cuketami. Jednou celou dobu. Tenkrát, když jedna žárlivá matka trvala na své účasti. Tendejší putování pro ni muselo být hororové, protože už se víckrát nepřidala.

# posláno e-rasi : 23:45
Komentáře (2)

Včera jsem celý den třídila papíry. Hulákala na nahluchlé, že potřebuju uspořádat jejich listiny. Mnozí se bránili, že mají všecko urovnané a v pořádku. Skládání na desetkrát je zřejmě nějaká rozšířená úchylka.

Večer mě z toho bolelo v krku, takže se mi na oslavu narozenin ani moc nechtělo. Rozpršelo se a vidina kluzké pěšiny nad vodou mě nelákala. Koupila jsem ale puget a vydala se na cestu. Nečekala jsem v žádném případě, že to bude rodinná oslava. Tchánové, švagrové, rodiče, sourozenci. Každému pogratulovat, jak žádá etiketa. Aspoň vím, že jsou takové oslavy všude stejné. Tchýně se roztomile nachmelila, malé náboženské faux-pas, historky z dětství.

Na kuchyňské židli jsem si otlačila zadek do dřevěna a byla mi pořád větší zima. Po cestě domů jsem se klepala jako ratlík. Aby ne, teploměr ukázal 39°C. Dneska to nebylo o moc lepší. Odplížila jsem se na nákup a zblajzla flák masa, když je ten Velký pátek. Zítřejší flám budu muset odvolat. Škoda.

# posláno e-rasi : 19:20
Komentáře (2)

Dny jsou delší a delší už od Vánoc, ale teprve teď si to začnu pořádně užívat. V létě taky se taky nermoutím, že jsou kratší a kratší, ale na podzim netrpělivě očekávám Vánoce, které jsou bodem zlomu. Světlo je zase už až do sedmi, takže se po cestě domů křením do sluníčka. To já moc ráda.

Dneska odstartovala ta velká a dlouho očekávaná kampaň. Na začátek nás pohostili kávičkou a dortíkem a pak už šup šup do práce. Pro zahřátí pán, který nám na stůl vyklopil deset kilo dokumentů z posledních dvaceti let. Myslel to dobře, lepší než kdyby mu něco chybělo, ale štěstí, že jsme na to měly tři ruce. Lachtan má zase sádru.

Tátu by potěšilo, že zvlášť starší lidé používají pro novou měnu staré jméno. Nepřepočítavají, ale zlatý říkají pořád. Proč jim to mít za zlé. Taky jsem se musela v duchu vrátit k debatě o podpisu. Co chce úředník, když přikáže: "Podepiště se jménem!" Čitelné jméno? To ale ve většině případů není klikyhák, jakým se podepisujeme. Klikyhák zas není čitelný. Zvlášť, když není latinkou. Že požaduje, abychom se podepsali sami za sebe, beru jako samozřejmost. Jinde než na České poště to snad nikoho ani ve snu nenapadne.

# posláno e-rasi : 23:30
Komentáře (2)

Byl jednou jeden chlapeček. Jmenoval se dost divně, ale jinak byl docela obyčejný. Moc toho nenamluvil, takže nikdo nevěděl, co se mu pod jeho andílkovskými kučerami odehrává. Přestože se mračil jako fízl, byl dobrosrdečný. Ve školce se dokonce nechal majznout cihlou do hlavy.

Chlapeček vyrostl, stále toho moc nenamluvil, ale uměl krásně zpívat. Nejspíš to odposlouchal od death metalových zpěváků. S dobrotivými salesiány se chlapeček vydal na zkušenou. I zalíbilo se mu ve světě a rozhodl se zůstat. Taky se mu moc nechtělo na vojnu, zase se nechat šikovat jako ve školce. A tak se vydal do země, kde měli profesionální armádu, a usídlil se tam.

Léta šla a chlapeček už vlastně chlapečekem nebyl, vlasy mu zešedivěly. Uběhlo tolik let, že mu v té zemi řekli, chceš-li, staň se řádným občanem. Tehdy se chlapeček začal rozmýšlet. Odkud jsem přišel? Kdo jsem a kam jdu? Nebylo to jednoduché rozhodování. Hrozba vojny mezitím pominula a změnily se i jiné poměry. Chlapeček usilovně přemítal, co všecko jeden papír představuje a může představovat. Co pro něj znamená a jestli může změnit jeho život. Jeho samotného. Co by si vlastně přál. A přitom byl šťastný, že má na vybranou, dokonce z tolika možností.

# posláno e-rasi : 15:30
Komentáře (2)

Tak jsme zase spolu. Všecko je jako dřív. Skoro. Však to taky dalo práci.

Můj nejmilejší iBůček se ke mně vrátil. Celý týden se válel v lázních a čekal na generální nápravu. Po týdnu si ho konečně prohlídli a během chvilky byl jako znovuzrozený.

V poledne jsem si ho vyzvedla a celý den strávila uváděním do původního stavu. Zařekla jsem se, že budu zálohovat aspoň jednou týdně. A že ho budu na noc vypínat. A že se spuštěným nebudu nikde pobíhat. A že do něj nebudu drobit a klepat popel. Tak uvidíme, jak dlouho mi to vydrží.

V příštích dvou týdnech ho beztak moc neužiju. Budu totiž vyplňovat důchodcům daňová přiznání. Podle všeho jsem prošla testem, takže se za odměnu budu smět osm hodin denně handrkovat o odpočitatelných položkách. Za mizerných osm kreditů. Ale pořád lepší, než kdyby moje půlroční sto procentní docházka přišla dočista vniveč.

# posláno e-rasi : 00:30
Komentáře (2)

O bushlimech, nebushlimech a Americe.

news.bbc.co.uk/1/hi/programmes/this_world/4340611.stm

# posláno e-rasi : 23:05
Komentáře (2)

Na světlech jsem stála za sociálním taxíkem. Byl to takový autobůsek, co vozí vozíčkáře, důchodce a postižené.
 
Zadním oknem na mě koukal debil. Koukal a smál se. Pak mi zamával. Taky jsem se usmála a zamávala mu. Chvíli jsme na sebe mávali a ukazovali palec nahoru. Když jsme se rozjížděli, ukazoval, že mám jet za nimi. Jela jsem, až na další křižovatku. Tam jsme na sebe naposledy zamávali a já odbočila. Debil se za mnou dlouho díval a já si pomyslela, jak málo stačí k dobrému startu do protivného dne.

Pan učitel byl vskutku protivný. Asi vstával zadkem napřed a nepotkal žádného usměvavého debila. V jeho hodinách mívám intenzivní pocit, že sám dává podnět k dětinskému chování žáků, na které si tolik stěžuje. Kdo by se nechoval jako fracek, když je k tomu neustále vybízen?

Nejvíc mě ale rozesmála Markétka. Byla na prázdninách za sluncem a chlubila se fotodokumentací. Na jednom obrázku byly jen dveře. Dveře číslo jedenáct. S přítulem si zvěčnili dveře sprchy, kde si krátili tříhodinové zpoždění svého letu. Hajzlíková romantika.

# posláno e-rasi : 21:00
Komentáře (0)

# posláno e-rasi : 10:00
Komentáře (0)

Však ona se umoudří, myslí si jeho žena. Ale on svou dceru zná. Ne, tohle může trvat i týden.

Nejhorší je, že popravdě neví, jestli se něčeho dopustil. Řídí se pocitem, jako během celé jejich výchovy, ale možná něco postrádá. Že je bezděky zmaten tím, co je dneska běžné.
Má tři dcery, ale jde o tu nejstarší. Je jí třináct a už má prsa. Ta ale ještě nikdy neviděl.
Jeho žena ano a říkala, že jsou moc hezká. S tím se musí spokojit a tomu také věří, protože tu jsou jisté náznaky.
Nesmíte si o něm myslet nic špatného.
V žádném případě není nějaký šmírák.
S dcerami jedná spontánně a otevřeně a ony vědí, že by ani za sto let nespáchal incest. Jen jednou by chtěl vidět prsa své nejstarší. Aby na ni byl pyšný. Aby ji obdivoval. Pro nic jiného.

Neodvážil se jí zeptat. Myslel, však se jednou naskytne příležitost.
Ale doposud nenaskytla.
"Moment!" volala, když u ní zaklepal.
Byla to podle něj nespravedlnost. Když šla s kamarádkami na pláž, opalovaly se nahoře bez. Neviděl to rád, ale chápal, že pro děvčata to je docela normální. Vždyť v reklamách a videoklipech nevidí nic jiného.
Ne, kdyby byl proti, byl by proti moderním časům. Ani nepomyslet, zbláznil by se.
Takže když se jeho dcera opaluje nahoře bez, nic nenamítá. Osobně se domnívá, že by žena měla vždycky něco ukrývat, ale jsou to koneckonců její prsa.
Jen ksakru nemůže snést pomyšlení, že v neděli odpoledne může stovka chlapů okukovat prsa, která vlastní otec ještě neviděl. Má ji snad sledovat? Nemůže přece někde běhat s falešným knírem a hledat, kde se opaluje jeho dcera.

Nedávno byla se třemi kamarádkami týden na Texelu.
Ráno byly hotové fotky. Vyzvedl jí je, protože měla školu.
Připouští, že si je u kuchyňského stolu prohlídl. Nemohl odolat. Žena nebyla doma. Byly mezi nimi tři fotky jeho dcery s nahými prsy.
Odložil je stranou, ostatní dal zpátky do obálky. I fotky jejích nahých kamarádek, po těch mu nic není.
Zapálil si cigaretu a po libosti si prohlédl svou nejstarší.
Měla nejhezčí prsa, jaká kdy viděl.
Vtom se však vrátila.

(Z Nejvíce modermismů Keese van Kootena.)

# posláno e-rasi : 14:30
Komentáře (2)

# posláno e-rasi : 00:20
Komentáře (0)

Malý bílý skřet, se kterým trávím tolik času a který se stal nepostradatelným, mě zase zradil. Zřejmě mu působí potěšení vracet se z prázdnin porouchaný. Tentokrát to vypadá na drahý špás.

Už nějakou dobu si občas tak chroustal a tikal, ale když došlo na vyšetření, tvářil se zdravý jako řípa, až jsem se podezřívala, že trpím halucinacemi. Dneska ráno jsem ho už nenastartovala. Asi už jsem velká holka, protože jsem do něj vztekle nemlátila a nerozbrečela se. Zcela racionálně jsem usoudila, že napřed je třeba zajistit náhradu a pak vyhledat odbornou pomoc.

Náhradu mám do prozatím do pátku. Není to úplně ono, ale lepší než drátem do oka. Odborníci si porouchance nechali, aby zjistili, co mu schází. Ani jedna z možností nezavdává k veselí. Na druhou stranu nezbývá čas na nějaké smutnění.

Plyne z toho poučení, že zálohování není nikdy moc. Ovšem pokud se zálohy v pořádku vypálí. Někdy se v toasteru spálí a nejsou pak ani trochu poživatelné.

# posláno e-rasi : 23:10
Komentáře (0)

a srdce bolí, když si vzpomenu
že stromy, který měly dorůst k nebi
teď leží vyvrácený z kořenů

Ráda řídím dlouhé štreky, protože mám čas přemýšlet. A pak taky adrenalin. Moc se to neslučuje, spíš přímo vylučuje.

Tentokrát mě po cestě nepotkalo nic zajímavého. Snad jen trojúhelník Stau! a přenosná blikačka u odbočky na benzínku. Je policie domluvená s obsluhou, kdy mají upozornění vystrčit?

Necítím se odpočatě. Jsem zimomřivá a do sněhu se vsákla všechna moje energie. Hory jsou naplánované na půlku dubna. To už bude krásně a přesto sníh. Doufám. A že vůbec pojedu. Letos by to měla být velkolepá davová akce. Výprava čtrnácti příbuzných i nepříbuzných, lyžařů i pěšáků, ale kdoví, jak to všecko dopadne.

Jak to všecko dopadne?
Did I say that I loathe you?
Did I say that I want to
Leave it all behind?
Ne, takové věci já neříkám. Měla bych se to snad naučit? Nechci.
Nemám cíl ani směr
Vezu se odnikud nikam a nevím, kde skončím
Minulost se na mě šklebí, ale budoucnost ještě víc. Vypláznu na ně jazyk. Teď už můžu, paní magistru vzal ďas, i s jejími kleštěmi. Trochu se poškádlíme.

# posláno e-rasi : 00:30
Komentáře (0)

Už po cestě mě napadlo, jak snadné je létat. Na náledí zvlášť. Letadla nijak nezbožňuju, ale ta chvíle, než se odlepí od země, je kouzelná. A simulovatelná i v autě.

Vítr šlehající do tváře mi včera nahradily pálící oči. Vizážistka mi do nich nasypala asi tunu barevného prachu. Pro krásu se musí trpět, ale až tak?

Máma se kdysi v pubertě chtěla ulejt ze školy. Vydala se k očnímu, aby jí napsal omluvenku, že ji děsně pálí oči. Právem ji vyhnal, neboť byla zmalovaná jako štětka.

Jako štětka jsem snad nevypadala, v kině byla beztak tma. Vydali jsme se až do Hostivaře na Na dotek, protože už prej jeho promítání končí. Když jsme dorazili, rozmysleli jsme se. Na nás moc velká drasťárna, radši půjdeme na Letce.

Bylo to pěkné, jen kdyby byl DiCaprio opravdu dobrý herec, vyskočil by s padákem. To dá rozum.

# posláno e-rasi : 11:30
Komentáře (3)