Blocek

Každý rok se tomu divím, pokaždé je to stejně překvapivé. Kde se ta síla bere?

# posláno e-rasi : 11:00
Komentáře (2)

Snad mě to donutí žít trochu kulturně.

Při pročítání Spisů Semíra Semíroviče jsem kápla na bookcrossing. To je něco pro mě! Konečně budu mít motivaci pořádně číst. V knihovně si vždycky naberu hromadu knih, ale nikdy je v řádné výpůjční době nestihnu přečíst a pak už se k nim nikdy nevrátím.

Je to sice trochu zhovadilost trousit po světě svůj majetek, ale připadá mi to nesmírně vzrušující. Kromě toho nelpím na domácí knihovně. Knihy nečtu dvakrát, tak proč by se mi na ně doma mělo prášit. Lovec ze mě asi nebude, ale na rozsévání už jsem se připravila. Zakoupila jsem nějakou antikvární hodnotnou literaturu (přece nebudu šířit brak) a až ji přečtu, vypustím ji do světa. Jsem zvědavá, jestli se ztratí nebo ne.

V knihovně jsem si kromě knížek, které nikde povalovat nenechám, nabrala i letáčky. Když mám ty prázdniny, mohla bych se konečně taky někam podívat. Je ostuda, že jsem tam ještě nebyla. Jestli vydrží pěkné počasí, byla by ale škoda courat uvnitř. Naštěstí jsou i jiné možnosti. Anebo si udělám větší výlet a na poslední chvíli stihnu marocké židy. Při té příležitosti bych mohla i na Kongo a Made in. Art nouveau bych pak vyhradila speciální návštěvu později. Plánů mám jako obvykle přehršle, tak doufám, že nezkysnu celou dobu nad protikuřáckou politikou.

# posláno e-rasi : 01:10
Komentáře (2)

Čirou náhodou jsem potkala opravdového, živého Valentýna a nebylo 14. února. Vlastně na něm nebylo nic výjimečného, snad kromě toho, že se kdekomu lepil na prdel, ale nikdy by mě nenapadlo, že se tak někdo opravdu jmenuje.

V sobotu jsme si udělaly dámský večírek. Napřed večeře v hospodě vyhlášené dobrým kuchaře a neurvalou obsluhou. Nezklamali. Jídlo bylo vynikající a při objednávce kafe po jídle se nás vrchní chtěl vyhodit od stolu. Že prej ho potřebuje pro další hosty. Ani nápad, útratu jsme udělaly, tak si posedíme.

Markétka se stala tetičkou. Měla z toho náramnou radost, kterou kalilo jen to, že se to dozvěděla s pětihodinovým zpožděním od novopečené babičky a další dvě hodiny čekala na oficiální zprávu od tatínka.

Po jídle jsme se odklidily k Lachtanovi domů, kde jsme s její mámou čučely na jakousi nablblou svatební show. Je svatba skutečně tak drahá záležitost, aby kvůli tomu bylo nutné trapčit v telce? Bylo ale moc brzo na to, abychom se přesunuly rovnou do dancingu. Když jsme se tam kolem půlnoci konečně dostaly, ukázalo se, jakou výhodou je být v takovém podniku štamgastem. Barman nám ochotně posloužil jako šatna, představil nového kolegu, odehnal dotěry a po zavíračce nás velmi jemně nasměroval k domovu.

Markétku jsem v pět ráno na opuštěném carpoolovém parkovišti předala jejímu příteli, který zrovna mířil domů z kulečníku. Myslím, že si mě skutečně oblíbí, když jsem jediná, kdo mu ji pokaždé vrací v pozměněném stavu. Jak dopadl Lachtan, kterého jsme vysadily přede dveřmi po té, co jsme ujely jejímu bývalému před nosem, snad lepší nevědět.

Jenom škoda, že to celé mělo nahořklou tečku. Na kecy o nebezpečích nočního života skutečně zvědavá nejsem. Ostatně jsou lautr k ničemu. Zvlášť, když přichází takový svátek.

# posláno e-rasi : 01:50
Komentáře (0)

Jako ozvěna

Před rokem jsem se podivovala nad neupejpavostí starých šlágrů. Takže ne I want to make love with you right now, I can't wait till morning, ale:

Well, it’s a marvelous night for a moondance
With the stars up above in your eyes
A fantabulous night to make romance
’neath the cover of october skies
And all the leaves on the trees are falling
To the sound of the breezes that blow
And I’m trying to please to the calling
Of your heart-strings that play soft and low
And all the night’s magic seems to whisper and hush
And all the soft moonlight seems to shine in your blush

Can I just have one more moondance with you, my love
Can I just make some more romance with you, my love

Well, I wanna make love to you tonight
I can’t wait ’til the morning has come
And I know that the time is just right
And straight into my arms you will run
And when you come my heart will be waiting
To make sure that you’re never alone
There and then all my dreams will come true, dear
There and then I will make you my own
Any time I touch you, you just tremble inside
And I know how much you want me that you can’t hide

Can I just have one more moondance with you, my love
Can I just make some more romance with you, my love

Well, I wanna make love to you tonight
I can’t wait ’til the morning has come
And I know that the time is just right
And straight into my arms you will run
And when you come my heart will be waiting
To make sure that you’re never alone
There and then all my dreams will come true, dear
There and then I will make you my own
Any time I touch you, you just tremble inside
And I know how much you want me that you can’t hide

Can I just have one more moondance with you, my love
Can I just make some more romance with you, my love

Can I just have one more moondance with you, my love
Can I just make some more romance with you, my love

My love, my love
I just want one more moondance with you
Yes I do

# posláno e-rasi : 00:20
Komentáře (0)

Celkem pravidelně mě navštěvují myči oken. Přijedou s jeřábkem s plošinkou a lezou na balkóny. Bydlím totiž v akváriu, kde se většina oken otevřít nedá. Ne, že bych na mytí oken nějak bazírovala. Z venku jsou péčí pana domovníka myta asi třikrát častěji než zevnitř, což je také důvodem zvláštní barevné atmosféry, kterou výhled z okna poskytuje, jak jsem nedávno ke svému překvapení zjistila.

Páni myči začínají ráno raníčko. Je tedy třeba vstát brzo a provést procedury, než mi přátelsky narazí plošinkou do okna. V neděli jsem zaregistrovala oznámení, že přijdou v pondělí. Dobrá, o zadní a přední straně tam nic nestálo, tak budu vstávat brzo. Myči umyli jen přední stranu. Vstávala jsem tedy opět brzo, ale s jistotou, že dneska už přijdu na řadu. Ale ouha, asi že poprchávalo, mytí se odkládá na zítřek. Kat aby to spral!

Osud si zřejmě přeje mě napravit a udělat ze mne ranní ptáče. V sobotu jsem vstávala poprvé po třech týdnech bez budíka. V půl deváté. Nepěkný zvyk. Trochu jsem se proti tomu snažila bojovat, např. na zkoušku jsem přišla o dvacet minut později. Nezaspala jsem, ale drahnou dobu jsem po cestě meditovala. Mou mantrou je "Jeďte, jeďte, nezastavuje! Tak pohněte tou prdelí ksakru!"

Nebo se mi vůbec nechtělo vstávat, ale smysl pro povinnost překonal lenost. Bohužel u jiných tomu tak nebylo, takže jsem se vytrestala. Aspoň jednou jsem si ale přispala a parádně zaspala. Vytřeštila jsem oči na hodiny ukazující devět. V devět dvacet tři jsem už startovala auto. Byla jsem vysprchovaná, měla jsem vyřízenou korespondenci a čoklíkům jsem se omluvila za venčení na balkóně. Na schůzi jsem dorazila v deset nula pět. Hezký výkon, i když vyspávání do devíti je houby.

Vstávání jsem během jednoho dne nedobrovolně trénovala i třikrát. Poprvé ve tři v noci. Bylo potřeba dopsat canc. Podruhé ve zmíněných devět a naposledy kolem sedmé večer. Vzhledem k tomu, že už nejsem kojenec, je to úctyhodné. Nemám v tom ale moc chuť pokračovat, protože být permanentně rozespalá, není žádné terno.

Skutečnou ranou bylo, když jsem se v půl šesté přivlekla z flámu a nemohla usnout. Něco není v pořádku.

# posláno e-rasi : 16:45
Komentáře (0)

Taky vám připadá, že vyje?

# posláno e-rasi : 23:00
Komentáře (2)

Každý má takovou nějakou. Sousedku, co kouká z okna. Co zírá škvírou zpoza dveří uprostřed noci. Co ví o každém vašem kroku.

Naproti nám bydlívala taková stařena. Nemohla chodit, tak koukala pořád. Na traktory v pět ráno, na děti jdoucí do školy, na svačinářku z Druchemy, na noční jezdce vylítlé ze zatáčky.

Už nekouká. Ani ten dům už není. Zbořili ho a místo něj parkují kamiony. Jako památka na ni zbyl jen obraz. Namalovala jsem ho, když mi byly čtyři nebo pět, a je jediný, na který jsem pyšná.

Moji sousedi nekoukají. Jen hekají. Budiž jim to přáno. Místo baby máme domovníka. Dělá ale chybu, že si prozpěvuje. Dá se tak zaměřit a vyhnout se mu.

Dneska jsem si na babu zahrála já. Ťuky ťuk. Ťuky ťuk. A sakra, tak mu otevřete. Ťuky ťuk. Kouknu kukátkem a vidím policajta. Klepe na souseda. To už tu bylo. Posledně byli k nevydržení vytrvalí. Vylezu a povídám, že se už před třemi týdny nedoťukali. Ať se zeptají domovníka, bydlí-li tam vůbec někdo. A mám pokoj. On taky, jestli tam přece je, tiše jako myška.

# posláno e-rasi : 00:20
Komentáře (5)

Že prej se málo usmívám. Co ale nadělám. Jsem krátkozraká a kdybych se usmívala, když se soustředím, vypadala bych jako měsíček na hnoji. Vždyť na tom nezáleží.

Mhouřím oči, když pozoruju. Kulím je, když se dívám. Rozdíl jsem si uvědomila, když jsem odpočívala na zadním sedadle. Najednou jsem se nemusela soustředit, nebylo třeba dávat pozor na dědky v kloboucích, sráče v gaymobilech a báby na vratkých kolech. Než jsem zabrala, dívala jsem se na ubíhající krajinu. Vím, že krajina za oknem se většinou pozoruje či sleduje, ale já se dívala. Ne vypouleně. Prostě otevřenýma očima. Jako kdybych tak do nich mohla pojmout víc té krásy a jemnosti jara. Škvírkou si beru jednotlivosti. Vylupuju detaily z celku jako rozinky. Klof a raf. Aspoň že uši neklopím.

S otevřenýma očima sním. Jak jinak by mě napadlo, že cestuju nejen v prostoru, ale i v čase? Na počátku byla zima. Ustupovala a ustupovala jaru, až ji vítězně převálcovalo. Od zimomřivé nafialovělosti modřínů po vodnatou nakadeřenost pámelníků a soumrak v devět.

# posláno e-rasi : 08:00
Komentáře (0)

Když pánbůh dopustí i motyka spustí. Po dvou letech se naše famílie vypravila na hory. Jelikož v našich končinách je jaro již nějakou dobu na pochodu, obávali jsme se, zda volba termínu nebyla příliš zpozdilá. Byly to ale naštěstí plané obavy.

Přesun směr domácký penziónek v malebném údolí pod ledovcem zahájila dle předpokladu méně příbuzná část zájezdu. Machři vyrazili už v sedm ráno. Obě poloviny ořezávátek se vykopaly víceméně současně, krátce před polednem. Menší polovina to ale měla přece jen o něco blíž, takže přímořská ořezávátka dorazila jako poslední. Ne, že by to byl nějaký závod...

Po cestě jsem si nemohla nepochválit situaci. Kolik dospělých sourozenců spolu jezdí na hory? A rádo. Kolik bratrů mě bez štráchů pustí za volant, abych konečně zažila, co je to dvoustovka? Já mám takového jen jednoho. Kdo se těší na dovolenou se svou starou matičkou? Čí pětasedmdesátiletou babičku odradilo od lyžování pouze ochrnutí poloviny těla?

Jen jsem si trochu dělala starosti o čoklíky. Zanechala jsem je napospas kokourovi z divokých vajec a slečně, co ještě nikdy žádné zviřátko nehlídala. Přežili to všichni. Čoklík-babka naprosto bez úhony, protože si dokázala zjednat respekt. Čoklík-truhlík prožil jeden z nejstresovějších týdnů života. S kokourkem se totiž bojí servat a při ataku pouze hystericky ječí, což šelmu provokuje. Pochopitelně. Zuří, zuří, má nožičky kuří.

Zvířecí půtky nebyly jedinými boji. Závodilo se na sjezdovce, kdo ráno dřív vstane, kdo se víckrát vyválí, koho víc bolí záda, kdo toho víc sežere, kdo dokáže víc šeredit s jídlem. Strýček je totiž nezdravě soutěživý. Ale stejně jsme ho v závěru týdne dostali. Nejen, že jsme u snídaně seděli jako první, na sjezdovku vyrazili hodinu před ním, ale bratr se stačil před polednem zmrzačit tak, že kam se hrabe nějaký heksnšus. Jedna nula pro ořezávátka.

V rámci šeredění s jídlem mě sestra dočista převezla. Vyžmundraly jsme zbytek tiramisu, chopily se lžiček, já zavelela: "Na férovku!", a kvapně si naládovala sousto do pusy. Měla jsem za to, že budeme zase závodit. Ne tak sestra. Ladným, přesným a střelhbitým pohybem dravce ťala za polovinu zákusku a kořist si odhodila do bezpečí ke kraji talíře.

# posláno e-rasi : 18:30
Komentáře (0)

Některé věci mi holt docházejí později.

Číst jsem se naučila v první třídě a od té doby tak s potěšením činím. Dlouho jsem ale neměla jakékoliv nutkání si z četby něco vypisovat nebo ji citovat. Citáty moudrých a slavných pro mě byly nesmyslné sentence, které se hodí leda tak do křížovek a památníčků, kde jim nerozumí ani pisatel, ani čitatel. Dost možná, že je znehodnotily žblepty celebrit, co nemají co říct, ale pantem melou pořád.

Snad že byl můj svět jednoduchý a srozumitelný, že jsem nepotřebovala vědět, jak ho pojímá někdo jiný. Jako malá jsem se stávala postavou příběhu. Vstupovala jsem do světa knížky, ale ne tak on do mého.

Svět se ale stal jaksi složitější a zamotanější. Taky se zvětšil. Oč méně vstupuji do světa příběhu, o to více vstupuje on do mého. Ne, vtahuju si ho do svého. Chci, aby byl jasný jako příběhový. Leckdy si nevím rady a hledám. Nedokážu cosi vyslovit, ale někdo přede mnou to udělal mnohem líp, než bych to kdy dokázala.

Poprvé si uvědomuju, že kamsi načmárnutý citát je stejný jako fotka nebo obrázek. Jako suvenýr. Je to otisk vnitřku mojí hlavy té chvíle. Zachyceno, zafixováno, ujasněno. Uchováno k přehodnocení.

# posláno e-rasi : 18:30
Komentáře (3)

Některé věci nekontrolovalně mizí, jiné se kupí. Množení jednotlivců čili ponožkový fenomén byl popsán nesčetněkrát. Někdy si na fusekle hrají i jiné kusy oděvu. Nebo hodinky. Až ty moje někdo potkáte, vyřiďte jim, že je postrádám.

Opakem je pak koupelnová skříňka nebo polička nad vanou. Znám jich pár a všechny vykazují stejné rysy. Jejich obsah se množí. Postupem času přibývá a přibývá poloprázdných či aspoň načatých lahviček, dóziček, tubiček a skleniček. Nikdo po nich ani nevzdychne, ale na poličce mají své stálé místo, které nehodlají vyklidit nově přibyvším. Kašlou na pofidérní trendy v kosmetice, lékařství či hygieně. Zůstávají a po nějaké době mezi sebe milostivě přijímají další členy.

Těžko říct, je-li kapacita takové skříňky nějak omezená. Někteří její obyvatelé zahynou při nehodě, když si nedají pozor, nechají se vyšoupnout až ke kraji a pak se zřítí do umyvadla. Zvláště výjimeční jedinci zajdou přirozenou smrtí, spotřebováním. Přesto se mi zdá, že to je jen malý úbytek a že někde úplně vzadu musí být malá vrátka do lahvičkového nebe.

# posláno e-rasi : 18:15
Komentáře (7)