Blocek

Během tří dnů se oteplilo o patnáct stupňů a tak jsme se v pátek po poledni sešly na terase, rozvalily se v křesílkách a pekly se.

Markétka byla na nohou od rána a odfukovala po poslední opravce za loňský rok. Lachtan ještě rozespale mžourala. Klábosily jsme. Drby, klepy, manželství a těhotenství. Poplácaly se po ramenou za výzkumnický superprojekt (hodnocení jsme dokázaly zvrátit z "nenaplňuje slibný koncept" na "jeden z nejlepších") a očumovaly opalující se davy u jezera. Důchodci už byli sesmahlí, lid pracující mouční červi.

Celkem slušně jsem si za ty tři hodinky stihla připálit krk a zvyknout na pach rybiny.

Jezero obležené davy mi připomnělo jezera v Trautenberkově. K jednomu nás zavedla Jurodivá, když jsme u ní byli poprvé. Na natřískané pláži začaly její čtyři dcery hrát fotbal a Jurodivá seděla v bráně a nevzrušeně kojila synáčka. K jezeru romanticky zapadlému v lesích jsem o deset let později dojela s jejími dětmi sama. Už jich bylo sedm a s matčinou jurodivostí nechtěly mít nic společného. Po cestě jsme se stavili na hřbitově. V onom milém zapadlém venkovském okrese má snad každá třetí zabitého na silnici.

A pak už to šlo od desíti k pěti. V sobotu byl takový vichr, že bych u moře, kam jsem se chystala, místo draka pouštěla čoklíky. V neděli se zachmuřilo a zachmuřila jsem se i já, když se pán zezdola rozhodl, že nejlepší nedělní kratochvílí je řezání železných trubek na balkóně. O dnešku darmo mluvit.

# posláno e-rasi : 20:00
Komentáře (0)

Do těch pěti slov se dá shrnout všechno to žmundrání a sebechvála, kterých se momentálně dopouštím. Pořád ještě hledám stáž. A nejsem sama. Jediná osoba z padesáti ji už našla. Vcelku povzbudivé skóre.

Bohužel vás musím informovat, že v naší firmě pro vás není místo vzhledem k tomu, že nejste dostudovaná... Jistě, jistě, pošlete životopis, něco se tu pro vás určitě najde, do půlky května se určitě ozveme... Hm, a ten váš obor fakt existuje? O tom jsem ještě nikdy neslyšela...

Do školy půjdu do konce roku už asi jenom desetkrát, takže můžu celý den sedět doma a vnucovat se personalistkám z celé země. Nejedné. Takže jestli spolu náhodou budeme mluvit, dámy, buďte ke mně prosím laskavé, přepojujte svižně a k těm pravým. A nepokládejte mi telefon. To nepomáhá.

Mezi předepsanou literaturou na tento rok byla i kniha s názvem "Ucházení se o práci dá práci". Myslím, že pro další ročníky by ji měli nahradit titulem "Hledání stáže je bezmezně deprimující dřina". Možná by si tak některý student P&A mohl slušně přivydělat a s tímto přínosným spiskem úspěšně absolvovat.

# posláno e-rasi : 18:45
Komentáře (0)

Na lávce přes hnilobnou stoku potkala jsem dvojí smrt. Párek smrtí bílých až mě zamrazilo. K čemu jsou jim terasy se zelenými skly? Dobré odpoledne, pozdravila jsem je.

Dědila jsem. Kletba, co se zdála dětsky roztomilá, se vyplnila. Odmítla jsem svršky, co jsem kdysi odložila, a dostala náruč ponožek. Jako bolestné za sedřený loket blankytný rolák s blejskátky.

S postelí vyskočili oknem a hned jim ji chtěli brát. Ne, to stěhujeme, to není na blešák. Ne, nevzpínáme ruce k nebi, to suneme postel oknem do vyšších pater.

Usnula jsem na skládce a zdálo se mi, že se čas zastavil a křeč mě nikdy nepustí. Prsty nemám žluté od nikotinu, to je henna. Tomu puchu jsem se smála už před sedmi lety, kdy jsem nečekala, že jednou budu malá.

# posláno e-rasi : 01:20
Komentáře (0)

Před zkouškou z nejdůležitějších nás naženou do obchodní komory a půl dne zdržujou. Co nám pověděli, jsme si mohli přečíst za 10 minut. Absolutně k ničemu. Jistě, pro někoho to mohlo být užitečné, ale pro nás ani v nejmenším. Copak jsme z pomocné školy?

Asi jo. Sundej si tu bundu, je neslušné tu v ní sedět, povídala Sisejce dozorkyně, co přišla pozdě. Vzápětí ignorovala, že mi kdosi právě cosi vykládá. Dočista tak vymazala záblesk potěšení, když na mě ráno u Hermanovy stáje přes hlavy davu, kterým jsem se v protisměru prodírala, mrkl René. Nelze ho nemít ráda. Byl první, s kým jsem mluvila. Hodně pro mě udělal, víc než kdokoliv jiný na jeho místě. Na tom je teď nějaká zrzka a já už nemám ten příjemný pocit bezpečí, že když bude nejhůř, zaklepu mu na dveře. Snad už tohohle svého blanického rytíře potřebovat nebudu.

A na koho mám ještě vztek? Na slečnu Crea-Bea, protože to je líná tlučhuba. A v neposlední řadě na vyjednavače, co tak blbě vyjednali přechodné období. Ale mám vztek i na sebe, takže to, z celého srdce doufám, dobře dopadne.

# posláno e-rasi : 15:40
Komentáře (0)

Z pohádky do pohádky

V Jihoafrické republice údajně museli nějakou paní vybourat z baráku. První, co jsem si představila, byla Alenka. A pak Gilbertovu mámu. Ta dopadla o dost hůř.

# posláno e-rasi : 02:40
Komentáře (0)

Proč tu máte samou německou poezii ze 70. let? Komunistické encyklopedie byly nepoužitelné, tak jsme nakoupili německou a španělskou poezii. Chceš se podívat? Cos mi to píchl do prstu!? Já nechci umřít. Škvírou v garážových vratech to všecko uvidíš. Španělskou poezii ilustroval Kalousek? No vždyť říkám, že encyklopedie nestály za nic. Hm, vypadají jako ta třísvazková (nebo čtyřsvazková?) pořekadla. Podivně rozpité ilustrace se mi nelíbily. Zažloutlý papír byl cítit tabákem. Žádné houpací křeslo. Na stropě obrostlém břečťanem jsou dětské tlapičky. Předchůdce graffiti a podvod. Tak asi vypadá pláč ze spánku. Děs a běs. Umřela jsem, byla jsem zavražděna a přece to bylo zahrávání si se smrtí.

# posláno e-rasi : 01:00
Komentáře (4)

Někdy se divím, jak je možné, že celebrity žalují bulvární plátky pro každý klípek, ale 'odborníci' si můžou vykládat, co chtějí, a ještě jsou za to ceněni. Shlédla jsem dokument o Polibku Gustava Klimta. Některé populárně-naučné dokumenty jsou na mě příliš bulvární. Niť na něm nenechali suchou. Proč je nutné vědět, kdo byl předlohou toho obrazu? Co je mi po Klimtově sexuálním životě? Ten cyklus se přece jmenuje Private Life of a Masterpiece a ne Private Life of a Master. Že obrys těch dvou vypadá jako falus, napadne každého, kdo ví, co je falus. Že se líbají nějak divně, pozornému divákovi taky dojde. To přece není žádný vědecký objev, že ta ženská uhýbá. Zlato hábitů skutečně evokuje ravenské ikony, ale k tomu stačí je znát a dát si dvě a dvě dohromady. Nakonec měl Klimt pravdu, že o svých obrazech nebude nic říkat, že všecko řeknou samy.

To díl o Rodinově Polibku byl něco jiného. Pokud si tak matně vzpomínám. Ale z Klimtova jsem nebyla zklamaná jen já. [...] This is a series comfortable with its own intelligence, one that understands what the word "masterpiece" actually means, and one that never fails to find a narrative thread in its accounts of great art. It is not entirely immune to criticism, however. Gustav Klimt's The Kiss might well stand as testimony to the artist's dedicated pursuit of women, even while he was unable to cut the maternal apron-strings. But the film promised an examination of how a great, "infinitely mysterious" painting has become subsumed within the souvenir industry and how, in the process, our perceptions of it have been altered. The documentary then proceeded to do no such thing [...]

# posláno e-rasi : 14:40
Komentáře (0)

Do cesty se mi pletou pneumatiky. Napřed táta informoval o průběhu čarodějnic. Tak si představ ten náš lid, dcerunko, po čarodějnické vatře zbylo 25 spálených pneumatik, 17 se jich válelo kolem a 25 jich už traktorista odvezl... To musel bejt fajr.

Konečně jsem měla dojednaný autoservis. Výměna kol, oleje, kontrola sakumprásk. Vstávala jsem brzo, abych ta kola ze sklepa vytahala. Ale než k tomu mohlo dojít, dvakrát jsem si omdlela. Jen tak. Aby byla nějaká sranda. Obávala jsem se, že padne i máma, až jí sdělím, že mi odešly brzdy. Nepadla, říkala, že to je tím vlhkem. A vlhko tu skutečně je. Vlastně prší míň, než bych čekala. Deštník vůbec neužiju. Urousané procházky mají něco do sebe, kromě toho paraple bych musela držet třetí rukou.

Počasí se chová jako v dubnu, moje nálada je na tom podobně. Přemýšlím o různých veselých věcech jako je budoucnost a minulost, mražení mrtvol a jejich následné pašování, závěť. Ta jsou třeba jen takové rozsáhlejší litanie, tak o co jde.

Jeden den jsem strávila na lodi. Na hausbótu. Pohupoval se sem a tam, za oknem se honily krávy a pod oknem kachňátka. Venkovská idyla. Práce nám moc od ruky nešla. Prázdniny udělaly své a dostat se zpátky do tempa činilo, zvláště některým, značné problémy. Ne všechno nutné je zábavné. Vlastně jsou takové jen výjimky.

Pustila jsem do čtení Tajemství Anny Enquist. Nechytlo mě to. Co to je za módu psát romány z prostředí klasické hudby? Kreutzerova sonáta se mi líbila a snad právě proto, že mi ji to připomnělo, jsem Tajemství po pár stránkách odložila. Jeho čas třeba ještě nadejde. Že nadejde i Mulischova chvíle, si po dalším nezdařeném pokusu už ani netroufám doufat.

# posláno e-rasi : 01:25
Komentáře (0)