Blocek

S pěkným počasím vylézají z děr všelijká individua.

Např. pod mostem a u divadla stojí pravidelně za bukem schovaní policajti s radarem. Dokud se neoteplilo, schovávali se za kamny.

V sámošce u mrazáku mě oslovil spasitel duší. Jestli bych prej někdy nechtěla přijít k nim do kostela. Měl nejspíš dobrý odhad, že bych mohla být potenciální ovečka. Mírně uválená, s psí konzervou v košíku, nerozhodně přešlapující u regálu s pivem. Nemám je ráda, jsou dotěrní jak agenti s teplou vodou. Kromě toho mi maminka říkala, že se nemám bavit s cizími lidmi. Jedinou účinnou strategií, jak je bez prodlení odpálit, je zeptat se, kteří že to oni jsou, a dodat, že kdyby byli od konkurence, hnedle bych s nimi ráda pohovořila.

Pro pivo jsem se stavila po cestě ze železářství, kde jsem sháněla panty na dvířka od kredence. Povedlo se mi totiž zlomit železný pant. A přitom jsem se na dvířkách ani jednou nevozila. Kolik věcí člověk nedělá, protože by se mohlo cosi stát. Ono se to přitom stane i bez jeho přičinění. Na dvířkách se nevozí, na židli se nehoupe, hlavu ani ruku z okýnka nevystrkuje, opatrně smrká a nepopotahuje, nepije uhřátý...

# posláno e-rasi : 00:45
Komentáře (3)

Byl to dlouhý den. Ráno jsem si byla domluvit podrobnosti stáže. Mimo jiné jsem se dozvěděla, že to jsou ranní ptáčata, takže mě celý příští rok čeká vstávání v šest.

Pak jsem šla utratit šek od berňáku. V informačním středisku a obchodu se suvenýry se nějaký hošík s tatínkem vyptávali prodavače, jak sehnat ubytování a trvalý pobyt. Hochu, netušíš, do čeho se pouštíš, musela jsem se ušklíbnout.

Zbytek dne jsem strávila ve škole čekáním na poslední letošní zkoušku. Plánovala jsem slunění na dvoře, vzala jsem si i opalovací krém, ale skončila v chládku kantýny. Skutečný dopad vedra se projevil ve chvíli, kdy jsem vlezla do auly na zkoušku. Tři sta lidí, třicet stupňů, žádná okna, žádná ventilace, jedny dveře. Na bonusovou otázku jsem se vykašlala a vypadla.

Na pontonové terase bylo u ledového toniku líp. Losos vynikající a slavnostní, Markétka příjemná společnice. Možná přijede na návštěvu. Po letech jsem si dala točenou zmzlinu. Tady jí sice říkají měkká, ale byla lahodná. A hlavně studená.

# posláno e-rasi : 01:45
Komentáře (0)

Čoklovská pomsta byla krutá. Vzala jsem je k moři, protože bylo vedro na padnutí. Byla to pěkná procházka, na kterou jsem vyhradila dvě hodiny. Otáčela jsem k domovu zrovna ve chvíli, kdy jsem došla na úsek pláže, který si pro sebe evidentně zabrali nudističtí gayové. Po zdolání duny jsem se na lavičce obouvala a vyklepávala písek z mokrých nohavic, když vtom čoklík strašpytel zalezl do stínu pichlavého křoví. Pořádně hluboko, až za hajzlpapíry, a odmítal vylézt. Pokusila jsem se ho vydolovat, ale výsledkem bylo jen, že jsem se popálila a popíchala. Nehly s ním sliby ani hrozby, napít se nepřišel, pochoutka ho nezlákala, žárlivost ho z úkrytu nevyhnala. Seděla jsem na lavičce, pekla se a čekala. Po hodině, když naskočilo dražší parkovné, když usoudil, že už jsem dost spálená a vytrestaná, vylezl. Odteď bude chodit na špagátě, protože tak vytočená, abych uvažovala o tom, že ho nechám napospas krkavcům, jsem ještě nebyla.

# posláno e-rasi : 19:50
Komentáře (0)

Sezónu tímto slavnostně prohlašuju za zahájenou.

Je už víc než dost teplo, tak jsem se konečně dokopala k velké kadeřnické akci. Ostříhala jsem čoklíky. Trvalo to pouhých šest hodin. I s přestávkou na večeři. Tu jsem spořádala na zemi, protože stůl byl v tu dobu zachlupen. Chlupů bylo nakonec půl kýble, tj. pět litrů.


Čoklíci kladli odpor neúměrný proceduře. Jako obvykle. Přesto se to tentokrát obešlo bez krveprolití. Nikoho jsem nestříhla a drápance mám na předloktí jen tři. Jestli budu ráno pohyblivá, vezmu je za odměnu na výlet. Když jsem teď takoví fešáci. Cestou je určitě nějaká babizna pochválí a to jim aspoň trochu vykompenzuje prožité utrpení.

# posláno e-rasi : 00:50
Komentáře (0)

# posláno e-rasi : 01:45
Komentáře (0)

Třikrát hurá! Vybrali si mě a všecko dobře dopadne. Mám radost jako dlouho ne, obrovský balvan mi spadl ze srdce. Skvělému léto už nestojí (skoro) nic v cestě. Děkuju za všechny uškrcené palce.

Před čtrnácti dny jsem konečně dostala pozitivní reakci na svoje žmundrání a byla pozvána na pohovor. Po patnácti ranách mimo konečně zásah, potopeno. Jásala jsem, ale potichu, abych to nezakřikla. Vrátilo mi to chuť pokračovat. Už zase mě začaly chytat zaječí úmysly. Utěšování, neboj, dobře to dopadne, nefungovalo a já vyšilovala.

Na místo jsem dorazila včas, v naleštěných botách, s tlustým portfoliem pod paží a neorvanými nehty, což mě stálo větší úsilí než všechno ostatní. Paní šéfová byla sympatická, baba z personálního silně odměřená. Však mi taky dala jasně najevo, že má pochybnosti. Na rozloučenou mi paní šefová u výtahu pověděla, že i kdyby to u nich nevyšlo, jistě se chytím jinde. A jéje, místní varianta "my se vám ozveme", říkala jsem si.

Měli se ozvat začátkem týdne. A dneska pořád ještě ticho po pěšině. Začala jsem pochybovat, začátkem kterého týdne že to mělo být. A pak se to stalo. Na konci pracovní doby mi baba zavolala, že mě berou. Chuděra máma se lekla, že se mi něco stalo, když jsem jí tak nenadále volala. Jiní věděli, co jedině může můj telefonát znamenat.

Teď už zbývá jenom dokopat všechny formuláře, smlouvy, návrhy, popisy, schvalovací procedury a byrokracii a prázdniny můžou začít. Doufám, že začnou báječně a v Polsku. Víc si přát nemůžu.

# posláno e-rasi : 16:30
Komentáře (1)

Když je mi smutno, když se cítím vyždímaná a dutá, potěší mě nějaké veselé povídání před spaním. Děkuju.

Za dva týdny jsem zkoukla víc filmů než za předcházející půlrok. Schází mi to každotýdenní chození do kina. I na blbosti. Tak jsem si to vynahradila. Americká krása, Constantine, Oldboy, Tlumočnice, Půlnoční kovboj, Vanity Fair, Dražší než rubíny.

Snad konečně přichází léto. Za svítání mě probudila bouřka. Stála jsem v otevřených dveřích a dívala se na tu průtrž. To bylo panečku něco jiného než ty ubrečené dny, kdy drobně prší a stromy se choulí do sebe. Znervózňuje mě, že nosím tu samou bundu jako v zimě. Ale ne pořád. Sandály už dřou míň. Však já je rozšlápnu.

Dřou i jiné věci. Dobré účty dělají dobré přátele, se říká. Proč je tak těžké držet se jednoduché zásady? Není jednodušší mít všecko v pořádku, aby se předešlo průšvihům a nepříjemným následkům? Na druhou stranu, dokud to tak bude, nemusím se příliš obávat o svou budoucnost.

Jen bych měla změnit životosprávu, abych se nějaké budoucnosti dožila. Po měsíci jsem zase zahájila den mdlobami. Co to má sakra znamenat, copak jsem nějaká paní Eva?! Schází mi snad maso? Že by se mi tělo snažilo naznačit, že výstřelky se nebudou nadále tolerovat? Potvora škodolibá si počkalo, až si našampónuju hlavu. Kdepak děvenko, ty se nezcvokneš, to dřív zhebneš.

Z nadšeného roztřesení se stává čirá netrpělivost. Říkali začátkem týdne, tak kde to vázne. Vím, kdo je jedním z mých rivalů, tak nepřestávám doufat. A hledat. Jako ozvěna Wimbledon v rádiu.

# posláno e-rasi : 01:20
Komentáře (6)

Teprve s odstupem si uvědomuju, jak pohodlné je psát letopočet začínající 19. Píšu-li datum, nepletu se. Ale 20. století mám zalezlé pod kůží.

V průběhu roku jsem nascannovala asi 450 fotek, přidala 200 digitálních, všechny pěkně popsala a dárek k narozeninám je na světě. Digitální foťák je mimochodem pěkný mor. Těch 36 obrázků na film mělo nějaký smysl.

Jak jsem se tak hrabala v zažloutlých a pomalu mizejících fotkách, viděla jsem, jak se fotografované objekty mění. Na začátku rodinného alba převažují statické portréty z mimořádných událostí, jakými byly svatby, výlety a konfirmace. V 50. letech se objevují krajinky, v 70. letech momentky. Od konce 80. let se fotí i zvířata. Až proberu i zbytek, uvidím, jak reprezentativní byl tenhle zlomek.

Z nejdojemnějších jsou pohledy, co si posílali pra(pra)rodiče. Stýská se mi již po Praze. Tam jest přece lépe. Přijel jsem do Plzně v 10 hod. Jest to dobré, neříkal nic. Po cestě jsem chvílemi spal. Potom si přisedl jeden tatík a celou cestu mi povídal o politice, já mu na všechno kýval ponevadž mě to nebavilo. Ale cesta utekla. Dítě já zde mám hroznou otravu. Celý den koukám na malíře jak tapetujou, sem tam jdu něco obstarat a při tom si tak trochu prohlédnu město.

# posláno e-rasi : 14:30
Komentáře (0)

Tisíce létajících mravenců a pichlavé kaštany pod levým bokem. Horský potok s vodopády ledovými, až se srdce zastavuje, s placáky rozpálenými jako pec. Šplháme, skáčeme a plaveme až skoro k vrcholu. Je tam plot vojenského objektu a rozhledna.

Směješ se, jak se zdravím s mořem. Sjíždíme po duně a je to lepší než prkno. Zahrabáváme se do písku. Piknikujeme v dunách, slunce zapadá a ochlazuje se.

Koupeme se jako ve vaně. Tenisky mám plné bodláků, co tam už zůstanou. Na benešovské se vzduch tetelí horkem a já se nestíhám zařadit. Bolí mě zub, zelňačka voní a duchny páchnou zimou. A voňavým stromečkem. Jsem k smrti unavená.

Předčítáš mi a já usínám. Celou noc se převaluješ a nemůžeš spát. Postel hrozně skřípe a s rachotem se propadá. Nemáme v ní dohodnuté místo a probuzení se je překvapení. V tvých modrých očích vidím štěstí i děs. Ležíme vedle sebe a smějeme se se slzami v očích.

Jezdíme spolu sem i tam. Obejmu a povalím tě jako na pískovišti. My jsme si souzeni. Mám ráda řetízek na tvém krku. Jseš rozpačitý a já se stydím. Máš ji rád jako svoji a všem říkáš pan. Noviny v ranním nažloutlém sluníčku. Vysvobození ze zamčeného hradu.

# posláno e-rasi : 01:40
Komentáře (0)