Blocek

Když jedu večer zadem, koukám, abych nezajela berana. Poprvé jsme ho viděli v neděli. Už byla skoro tma. Hele, zajíc. Ne, to je kočka. Houby, králík to je. Beran. A opravdu. U cesty tam vyděšeně seděl a pod kola nám chtěl skočit.

Potkala jsem ho i v pondělí. Opatrně jsem se mu vyhnula, zatímco protijedoucí ho musel vystrašit k smrti. Blbec, kvůli králíkovi si ulomí kolo. I dneska seděl u cesty a koukal na mě úkosem. Přemýšlím, jak bych ho ulovila. Ne jako pečínku, je mi ho líto. Ten nemá co hopsat mezi zadními zahradami, polem a parkovištěm kamionů. Mimoto dravec, co prolétl vzápětí kolem, vypadal opravdu dravě. Jenže nemám podběrák a nevím, kde ho narychlo sehnat. Dobrý den, vedete podběráky na berany?

Když vyjdu v noci do zahrady, koukám, abych nešlápla na hovnoslimáka a abych proti sobě nepoštvala sršně tvrdohlavě narážejícího do rozsvíceného okna. Těch mi líto není. První se mi hnusí, druhého se bojím. Mohla bych je zabít, ale neudělám to. Dost slimáků zahyne pod sekačkou a až zhasnu, sršeň odletí. Však se nějak porovnáme.

# posláno e-rasi : 01:40
Komentáře (2)

Měla by ses dát k nějakému spolku, povídala mi moje osobní třídní učitelka, tam vznikají přátelství, známosti a konexe na celý život. Moc jsem nerozumněla, co na tom všichni vidí, proč je to tak důležité. Teď už mi pomalu svítá. Tam, kde nechodí všichni na jednu školu, nepotkávají se v jedné hospodě a jejich rodiče mezi sebou neměli pletky, se sociální síť tká jinak.

Hele, to je Mireček!, vykřikuje máma u televizních zpráv. Mirečka zná. Její a jeho rodiče jezdili na stejné místo na dovolenou. Mireček studoval s tím a tím v ročníku. Mireček chodil na třídní schůzky do stejného baráku. No jo, kluk jako by mu z oka vypadl, dodávám.

Táta u Špálových řek hádá, která je která. (Nerada chodím na výstavy sama, protože hra "který z téhle místnosti by sis vybral/a" je zábavnější ve dvou.) Otavu a Sázavu nepoznává. Vždyť Otavu jsme kdysi jeli. Pravda, s odborářema. Byli pěkně nasraní, že jsem se jim tam přihlásil. Vypsali si akci, aby jeli jako banda a pobrali dotace, a já se jim tam nacpal s dvěmi malými dětmi. Ještě tam byl přece jeden pán se synky. Malý, kulatý, vousatý. Teprve teď mi dochází, že toho pána jsem potkala za dospěla. Dokonce jsem mu adresovala oficiální žádost. Sakra vysoká šarže.

A spousta dalších, co se někdy neudrží a pronáší netaktnosti typu "tys byla tákhle malinká a teď je z tebe slečna na vdávání". I jim by se dalo leccos připomenout. Hra na žumpálka. Posraný piknik. Ucouraná sukně a následné opaření. Sběr druhotných surovin.

Chodíme s jejich potomky do stejných škol a na stejné akce, srážíme se s nimi v autě, potkáváme je v letadle. Nemusíme do žádného speciálního spolku vstupovat, protože členem jakéhosi jsme od narození. Někdy ta síť pěkně svazuje, jindy je záchranná.

Napsal mi pan ředitel, jestli chci dostávat bulletin absolventů. Chci? Být zamotaná v síti ještě pevněji? Spolkařit? Nelíbilo se mi právě vymanit se ze sítě a zkusit to na vlastní pěst? Jenže... Vždyť já tam patřím, je to kus mě samotné. Ať už si o řediteli myslím, co chci, on je vedlejší. Tohle vypadá na spolek absolventů, jaký jsem si přála.

# posláno e-rasi : 15:10
Komentáře (0)

Trochu žertem bych řekl, že Brusel je obrazem mé duše,

nechal se slyšet Ransdorf v medailonku o komunistických eu-poslancích. Nebyla bych do něj kdy řekla, že je tak vtipný a pravdomluvný. Brusel, jak ho znám já, je totiž velmi špinavý a zanedbaný, tyjící ze slávy minulé, promořený mafií a korupcí, nedobrými sousedskými vztahy, touhou po mamonu a vůbec temný.

# posláno e-rasi : 11:15
Komentáře (1)

Než se definitivně vrátím domů, budu za sebou mít přinejmenším 5673 kilometrů.

Dopadne-li všechno dobře, jsou tohle moje poslední prázdniny. I když... Poslední dva týdny jsou veskrze turistické. Napřed jsem dělala průvodce po Praze a okolí, teď provádím doma.

Je příjemné chodit po těch starobylých a malebných městech a městečkách jako turista a ne spěšně jako zarizovač. V létě taky nevypadáme bez kola jako exoti. Jen pěšky je ten bloumavý styl prohlídek namáhavější.

Potěšilo mě, že si leccos pamatuju. A hele, tady v tom dvoře je přece schovaný vodopád, nebo ne? No jasně. Jenom to bloudění autem mě pořád vytáčí. Na dopravní značení není moc spoleh a dva krátkozrací ho mimo to přečtou až na poslední chvíli. Anebo příliš pozdě. Aspoň, že se tu smí dělat účka, pokud nejsou vysloveně zakázaná.

A co jinak? Jsem jediná, co ho spolehlivě dokáže rozplakat. Tomu říkám primát. Proč je položit některé otázky tak těžké? Protože nemají být nikdy položeny. Přesto si připadám prokletá. Jako bych to už někdy slyšela, historie se opakuje.

# posláno e-rasi : 08:30
Komentáře (1)

Státní hrad budu i nadále bojkotovat.
Na Karlštejně jsem byla jednou jako malá. Po deseti letech jsem k němu dorazila pět minut po zavíračce. Po dalších deseti letech jsem tam vzala Markétku a Lachtana na výlet a zhnusil se mi přinejmenším na dalších deset let.

Vydaly jsme se zadem, turistky se kochaly krajinou a já úpěla nad stavem silniček. Úplně nejhorší byly hned za humny. Ke hradu jsem vystoupaly cestou lemovanou tím nejohavnějším, co země dala. Angličtina průvodkyně byla mimořádně rufrovitá. Zákaz tlumočení o to absurdnější.

Ke konci prohlídky se strhla průtrž mračen. Promočené na kost jsme doběhly k prvním suvenýrům. Po krátké poradě jsme usoudily, že 5 euro za deštník nedáme. Paní prodavačky to okomentovaly, že holky radši promoknou, aby ušetřily. Poděkovaly jsme jim za ochotu a já medově dodala, že by si měly dávat bacha na hubu.

Indiánským během jsme seběhly až na parkoviště. Za 670 kaček ten výlet fakt nestál. Večerní bowling byl mnohem zábavnější.

# posláno e-rasi : 01:10
Komentáře (4)