Blocek

Vyražené oko ve snu, zašité a otevřené? Je vidět, že jsem zase doma, jinde takové pěkné sny nemám.

Ptáci mi zesrali auto. Nechala jsem ho umýt a odteď se budu bít o místo pod širým nebem. V myčce jsem si vzpomněla na Lachtanovy narozeniny. Nikde jsem nenašla cár, na který jsem si poznamenala jejich datum. Ostuda. Dárek to snad napraví.

V obchoďáku, který jsem dlouho považovala za nějaký úřad, protože je všude stejně hnusný, jsem koupila nejen dárek, ale i kabelu. Pro změnu můj dárek. Je ohromná. Připomíná mi kabelu po prababičce. Byla plná špulek nití a zipů a já se jí štítila. V obchodě jsem z kabely vyházela všechen vycpávkový papír a vyzkoušela, jestli se mi do ní vejde notebook. Následně jsem náruč papíru vyklopila na pokladnu, ať si ho zlikvidují. Pokladní, co se tvářila jako finanční asistentka prodeje, se protáhl úsměv, ale nevzpouzela se.

V jiné prodejně jsem přiměla prodavače rozbalit zboží, abych si ho vyzkoušela a nekoupila. Poslední dobou se chovám asertivněji, než bych se nadála. Nějak mě do toho sami tlačí.

Vlastně ještě jeden dárek jsem obstarala. První vánoční. Po dvou letech jsem konečně narazila na mouku, co si přála bába. Sice ten domácí chleba, co z ní peče, vyjde draho, ale kabela tak rovnou prošla zatěžkávací zkouškou.

Radostné události tento týden neberou konce. Lachtan nemusí do čtvrťáku, ale může s námi do třeťáku. Na metodiku profesionálního rozvoje jsem byla zařazena do skupiny s ní a Markétkou. To bude veselo. Lindě přes léto narostly vlasy. Dočkala jsem se pracovního povolení. Život je krásný. Pro teď.

# posláno e-rasi : 19:19
Komentáře (3)

Večírek to byl vskutku vydařený. Poté, co bílá auta odfrčela do černého deště, než jsem na rohu Karláku nabrala jednu slečnu, dvořil se mi v Černé ulici černoch. Nebylo to poprvé. Kdysi mě na autobusové zastávce balil jakýsi Silvestr a nedávno se mě jeden pokoušel obrátit na víru. Těžko říct, mám-li v genech něco, co je přitahuje, nebo je-li jim seznamování se na ulici vlastní. Vlastní... vždyť na ulici mě oslovilo přinejmenším právě tolik domorodců... Sakra, a já na ulici ještě nikoho neoslovila! Vhodné předsevzetí do nového roku.

T'ruch
Loučení a těšení se bylo tentokrát méně intenzívní. Spíš normální a přiměřené. Přesto jsem ráno cítila své imaginární žaludeční vředy. Jezdit v konvoji není sranda, v plném šnekprovozu to ve třech prostě nejde, ačkoliv by to vypadalo tuze ladně. Rozladilo mě časté odpočívání. Čurání se sesynchronizovat nepodařilo. Zbloudilý trautenberský celník, co nám přátelsky tykal, se sice dopustil diskriminace, ale kartička s dvěma samohláskami je účinný repelent. Stávám se ostříleným pašerákem. Namísto dvou hranic si klidně střihnu čtyři. Škoda, že novou cestou jsem se vydala až za tmy. Ta na mě ale trochu počkala. Obávala jsem se, co za zvěsti na mě čeká v poštovním kastlíku, ale byly to samé dobré zprávy. Přes prázdiny byl asi u imigráčků nějaký snaživý, tj. nezaučený brigádník, takže tentokrát nevídaně pohli. Poprvé jsem obdržela studentskou průkazku zároveň s ostatními. Dočista mě to dojalo.

# posláno e-rasi : 13:30
Komentáře (0)

Pro povídání o komínu byl vymyšlen tuze pěkný titulek, který však jeho autor vzápětí použil pro svůj příběh nemající s komínem ani s motorovou pilou nic společného. Autorovi ovšem nelze vyčítat, že se svým výtvorem naložil dle libosti.

Včerejší poklidné odpoledne ukončilo několik ran. Nebyly ani moc silné, ale sestra na zahradě je zaregistrovala, neboť frézování vozovky již bylo dokončeno. Na rozpálené plechové střeše spatřila několik cihel a polorozbořený komín, ze kterého spadly.

Na střechu jsme vyslaly bratra, aby obhlédl rozsah škod. Jelikož při frézování vozovky se velmi práší, sjel mám bratr ze zaprášené střechy málem na hlavu. Za pomoci smetáku, o který se napůl opíral a napůl si s ním umetal cestu, dolezl až ke komínu. Dobrá zpráva byla, že žádná z cihel nespadla do komína. Horší zprávou bylo, že o komín se opírá nejen spadlá suchá větev, ale celý strom a komín mu už nadále nemá sílu vzdorovat. Bratr sházel cihly do trávy, sjel do okapu a šli jsme kácet strom. Strom se ukázal být nejen suchým, ale dokonce trouchnivým. Napřeli jsme do něj všechny své sourozenecké síly a povalili ho.

Bratr pravil, že tím je záchrana komína u konce, a vrátil se k budování megasuperhypercomputeru. Tehdy přišla moje chvíle. Po hodině hledání jsem našla důkladně uklizenou motorovou pilu a za sesterského dozoru se pustila do likvidace poraženého stromu. V průběhu se na naše počínání přišel podívat pan Nokia. Tvářil se, že o naší historce o pobořeném komínu pochybuje, a pravil, že kdybychom raději posekali trávník... Sestru jeho povýšenecké chování pobouřilo. Ale co čekat od pana Nokie. Jak by mohl vědět, že nastartovat jeho úžasnou sekačku není v našich silách a že činnosti na efekt jsou jeho doménou.

# posláno e-rasi : 22:00
Komentáře (0)

Na známý nápěv Konec světa nastal, koledu přichystal.

Mám nového kadeřníka. Do party už mi schází jen zubař. K růžovému pulóvru jsem si koupila růžové boty. Rozhodla jsem, že jsem dostatečně zralá. Růžová je barva selat. Polibte mi prdel, já jsem dáma. Řídím si kostým.

Ve vyprávění vtipů moc dobrá nejsem, ale vyprávět kreslené vtipy je zhovadilost. Hudební nadání též postrádám, ale přesto mi lyrická anglicky zpívaná mezihra, v níž neví, kam jede, byla povědomá, nelenila jsem tedy a vygooglila si ji. Nebo se přece pletu?

Obecní blb, ubohý Zlozvyk je po smrti. Dvouhlavé Anuši jaksi ušel jeho noční epileptický záchvat. Konečně se ho tak nadobro zbavila. Její pokusy o totéž před třiceti lety měly za následek jeho postižení. Po smrti je i pan Kořala, zcela překvapivě se uchlastal. Prohnilá obec.

Novými kultovními postavami se po promítání padesát let starého rodinného videa stávají jednoznačně Kamil a teta Žeňa, ačkoli ani jeden není z přízně. Dovedete si představit, že svým známým napíšete, že schvalujete, že jejich země byla vojensky obsazena, že si to zasloužili?

Pochopitelně, každý muslim si přeje, aby celý svět byl islámský, aby celý svět byla jedna islámská umma. Nevidí si do huby, napadlo mě při poslechu pondělního odpoledního dokumentu na BBC . Imán z Mali či Mauretánie kritizoval Ameriku, že celému světu vnucuje své hodnoty a kulturu.

Z VyVolených mi stačil pohled na dřevorubce v miniplavečkách. Jsou i jiní Vyvolení, mnohem zajímavější.

# posláno e-rasi : 13:20
Komentáře (2)

Je skvělé mít dospělou sestru. Skončilo její utrpení mezi pány inžinýry a dorazila. Sice jsem musela vyklidit její apartmá, takže je ze mne bezprizorný nocležník, ale ráda ji vidím. Společně jsme se vydaly na pochůzky.

Napřed jsme navštívily úřad obce s rozšířenou pravomocí. Hodinu jsme na chodbě křandaly, než mi úřednice roztrhala pas. Další zastávkou byla veterina. Dovolená, ovšem, se nevztekneme. Za chůze telefonicky dojednáváme veledůležité, zejména návštěvu kadeřníka a garážmistra. Cupitáme do banky, kde se snažíme nevypadat, že jsme právě kohosi zapíchly a nyní chceme vysát jeho konto. Domýšlivě tvrdím, že nepohne-li náš hodinový výstup banku k urychlenému zrušení poplatků za likvidaci konta, pak už nic.

Následuje Mamonland. Zde sehráváme frašku "Kterak dvě panny do širého světa přišly i sváděny byly zbožím cizokrajných kupčíků, však svodům nepodlehly a duše své čisté mamonu neupsaly aneb Mimoňské venkovanky v civilizaci" a ještě se tomu nehorázdně smějeme. A kolik si toho za ten bon koupí? Aby nemusel doplácet, víte. Takže dvě zahraniční nebo tři domácí? Nebo po jednom, aby výčet nezůstal neúplný, nezapře se mamozek. A metál máte? Tatíček by na nás byl pyšný.

Rozveseleny zakončujeme misi v obchodě pro posedlé lidi s anarchistickými sklony, mezinárodně propojené, kteří provokují silácké demonstrace proti pokojné společnosti. Matince se omrzel Fire i Atlantic Blue a rozhodla se vrátit k osvědčenému Mandarinu. Pak už jen sestru vyzbrojím parapletem a rozcházíme se. Doufám, že ne na dlouho, zítra nás čeká rodinný výlet.

# posláno e-rasi : 23:20
Komentáře (0)

Jako by to bylo včera, co jsem pokládala mýdlo na rybičku, házela klíče do kachny na lednici, co jsem koukala skrz barevné sklo do sluníčka. Záclony, co jsem vlastnoručně ušila a pro ně i bourala. Na mnohé jsem ale zapomněla. Do téhle hrůzy že jsme típali vajgly? DVD, to jsme fakt měli? Ohavný plastový stojánek, co jsem koupila, když jsem nabyla první cédéčka.

Přitom bez všech těch drobností jsem právě tak dlouho, jako jsem byla s nimi. Měly by už být zapomenuté? Lze zapomenout, na čem mi záleželo, čeho jsem se dotýkala? Všechno je palčivě známé a důvěrné. Ale už ne moje. Hra "to je moje, to je tvoje" skončila. Je těžké zvyknout si, když jsou na dosah. Je lehké nechat se svést zhmotněnou vzpomínkou. Nedotýkejte se exponátů. Rozplynou se, sesypou se.

Dneska jsem to poprvé vyslovila nahlas. Bylo divné to říkat, ale vlastně v pořádku. Tak to je, tak prosté. Slovo samo mnohonásobně hnusnější než skutečnost. Jen v tom stále ještě neumím chodit. Což ale není nic neobvyklého, spíš naopak.

# posláno e-rasi : 01:30
Komentáře (3)

Dubito ergo protestor

Měla jsem cestu do města, tak co bych se nestavila. Pochyby mi stačí. Pochybuju, že policie při zásahu v Mlýnci a okolí nepochybila. Pochybuju, že můj majetek by chránila se stejnou vervou a/i před někým jiným. I kdyby jejím jediným pochybením byly lži do médií, lhát se nemá. Ani se vykrucovat. Načesala jsem tedy kýbl višní a vyrazila.

Na Andělu u plánu metra radila letitá dáma alternativně vyhlížejícímu párečku. V trafice na Letenském náměstí měli vyprodané všechny lístky na tramvaj. Za rohem čekali protestanti na přechodu na zelenou. Na kraji davu jsem potkala Davida. Přihlásila jsem se k němu a chvíli jsme se bavili, přičemž se ukázalo, že ve mně poznal někoho jiného. David je něžný chlapec. Z kapsy vytáhl píšťalku a mezi pliváním pecek pískal. Višně se ukázaly jako ne úplně dobrý nápad, vzhledem k jejich reakci s většinou nápojů. Bublanina by byla vhodnější. Pro příště.

Stála jsem v davu a vůbec mi to nevadilo. Od pódia jsem byla asi stejně daleko jako v Chorzówě. Nikdo mi nedupal po nohou, netlačil mě batohem do břicha a lokty do žeber. Až na ojedinělé výjimky byli všichni velmi něžní. Vlastně se ten mnohohlavý dav choval slušněji než osazenstvo dopolední tramvaje a podvečerního metra. Jakýsi procházející mi dokonce zavoněl. A na to jsem vysazená. Zahlédla jsem několik známých a několik povědomých tváří. Řečníci vesměs opakovali, co už jsem četla. Proto mi ani nevadilo, že jim občas nebylo rozumět. Jenom pokyny mohly být líp slyšet. Auta vyjíždějící z tunelu troubila s sebou a smažky, feťáci, tuc-tuc vymaštěnci a jiný asociální odpad to ocenil i od yuppieka v kabrioletu. Úsměšek vepřové hlavy za oknem vyprovokoval pár vajec k letu.

Myslím, že tahle situace je pěkný průser. Akce jakési minority a reakce policie na ni totiž dokázaly nevšední. A to to obě strany odmítají politizovat. Veřejnost se zajímá o politiku, zákony, řízení státu. Má nutkání se k tomu vyjadřovat, zastávat vyhraněné postoje, angažovat se. Ti samí, kterým je obyčejně všechno putna, nemontují se do ničeho, natož aby měli vlastní názor. Bylo by pěkné, kdyby jim to zůstalo. Jenže se obávám, že prázdniny a dovolené skončí, do televize se vrátí zprávy o státním rozpočtu a dalších předmětech, na které není tak snadné udělat si názor jako na nějakou párty, přijdou každodenní starosti a kapacita vyhrazená občanské angažovanosti bude vyčerpána. Do roka se zapomene, natož aby se při volbách vyvodily důsledky. Proto bych uvítala, kdyby nějaké noviny nebo televize do svého to-do-listu k předvolebnímu speciálu přidaly přehled všech průserů. Vládních, opozičních, jednotlivců. Pochvalu za podařené kousky si v předvolebních agitkách obstarají sami. Snad si pak čtenáři vzpomenou na své někdejší rozhořčení a předsevzetí, že jim to u voleb spočtou.

# posláno e-rasi : 13:00
Komentáře (0)