Blocek

Ptaly se mě dopravní cedule celou cestu. Kdo asi. Odbobovala jsem sama sebe.

Markétka dnes úspěšně ukončila první polovinu své stáže. Přebíhá na druhou stranu barikády. Už nebude kopat za zločince. I když ne tak docela. Bude bránit policajty, co se dopustili přehmatu. Z bláta do louže, řekla bych.

Její úspěch bylo třeba oslavit. A taky se po dlouhé době konečně vidět. Toaletní hajzlpapír pro Lachtanovu mámu se mi doma povaloval od Vánoc. Grilovaly jsem u Papouška. Doufám, že mi nebude z té spousty masa špatně.

Důvodů k nevolnosti jsem si v poslední době užila až dost. Po týdnu brzkého vstávání a čekání na telefon se v pondělí vracím do práce. Jenom si o víkendu musím převézt své pracovní kolo. Mohla bych chodit z domova i pěšky, ale proč, když to jde i stylově?

Minulý týden mě nabízeli jako dobytek na trhu. Přesto to mělo odezvu. Jsem pozvaná na pohovor. Uvidíme, budou-li mě chtít. Je to daleko, ale prestižní. A nezkrachovatelné. Přesto hledám dál, resp. blíž.

Nečekaně pozitivní závěr týdne.

# posláno e-rasi : 00:30
Komentáře (0)

a ještě chvilka. A ještě chvilička. Už to skoro bude. Už... ještě ne. Ještě chvilinku. Ještě se chvilku necháme napínat, ne? Nééééééé.

Už měsíc přemýšlím, jak tu mizérii nějak odlehčeně podat. Jenže hranice vtipnosti byla překročena už dávno. Na napínavosti také pozbyla. Zbývá jen mizérie mizerná.

Očekávání potomka by měla být veskrze radostná událost. I pro okolí. V případě těhotenství mé šéfové jde o čistou mizérii. Nejen, že miminko není úplně v pořádku, ale šéfová je od Vánoc na předčasné mateřské. Už měsíc jsem tudíž bez dozoru, což se nedalo před školou příliš dlouho tutlat. Někdo by to nazval závratným kariérním postupem, ale na to se nehraje. Bohužel.

I přes ujišťování pana majitele, že si mě rozhodně chce ponechat, i přes sliby, kdy šéfové náhradník nastoupí, začínám urychleně hledat nové místo. Škola náléhá a pánům manažerům není co věřit. Klubou se z nich ostatně pěkní ptáčci, co serou do vlastního hnízda.

Posledním z řady povedených kousků je páteční vylétnutí ze znečištěného hnízda. Kde se uhnízdí, ještě nikdo neví. V tomto případě musím připustit, že to napínavé je. Jsem zvědavá, kam půjdu zítra do práce.

Vcelku vtipná byla i páteční prezentace našich stáží druhákům, šťastným to bytostem, které stále ještě žijí v přesvědčení, že jejich vlastní stáže je ukrutně daleko. Škola se opět vyznamenala a letošní sdělování zkušeností zorganizovala ještě hůř než v předcházejících dvou letech. Mistrovský, ba přímo eskamotérský to kousek.

Zaobírám se myšlenkou, je-li možné někoho zažalovat za ušlé studijní body. To by bylo konečně něco z gruntu vtipného a napínavého.

# posláno e-rasi : 23:55
Komentáře (0)

Vysoké věže ční ostře proti šarlatovému nebi. Všechno je staré a rozpadlé, z kdysi tak mocné říše nezbylo nic. Vítr, naříkající jako zoufalé dítě, se prohání mezi ruinami. A mrtví kvílí též: "Běda té, jejíž osud je tak trudný. Tam leží, v ruinách. Je teď maličká... Leila... poslední princezna ztraceného Albanu. Podívejte na její zlaté kudrlinky, není rozkošná... A přesto... jak tragický je její osud. Když svítí šarlatové slunce, obejme své panenky; jsou staré a špinavé, ale co ona o tom ví? Jak může znát krásu, to všecko je příliš dávno. Malá princeznička, která žije sama v zašlém světě; osamělé jsou její dny, opuštěné její noci."

A přesto. Často to cítí. Určité očekávání, čekání na ty, kdož přijdou a v jejichž teple bude žít. Když nachové slunce zapadá a stříbrné hvězdy se rozzáří, dívá se dlouho na nebe a čeká.

A pak jedné noci... Ostré světlo. Cosi se uvolní z temnoty a přistává. Mezi ruinami mrtvého Albanu. Ach, ona to vidí a je tak šťastná. Zároveň se ale bojí. Bytosti opuštějící kokon jsou tak cizí, a přesto známé. Nejasné vzpomínky z pradávné minulosti. Leila se neodvažuje přiblížit, je to tak strašně dávno, co naposledy viděla živé bytosti. Z tiché temnoty ruin cítí nově příchozí. Lidé staví podivuhodný příbytek z poddajného materiálu. Všechno je tak krásné, tak podivné.

A pak, po dlouhé době, se rozhodne. Touží po kontaktu. Opatrně, bojácně se k nim přibližuje. Pokouší se promluvit, ale... Ach, bylo to tak dávno, už neví jak, obejme je tedy. Její jediný způsob, jak dát najevo příchylnost.

"Jedinečný, co? Ten zlatý mech, jako z vlny, co obrůstá náš stan," řekl Vernon.
"Ano," odvětila Zeta. "Někdy se mě dotkne, tak nějak láskyplně." Vernon přikyvuje. "Někdy vydává tichounký zvuk, jako když kočka přede."

Princezna je šťastná, její zlaté kudrlinky se opět zářivě rozrůstají. Opatrně se mazlí s tím malým růžovým stvořeníčkem, co se narodilo u nově příchozích.
Princezna má zase království, o které se stará.

(Amber van der Meulen: Prinses van Alban.)

# posláno e-rasi : 01:21
Komentáře (0)