Blocek

Za svého dětství, kdy jsem potkávala arschalpinisty, zaslechla jsem titulování paní doktorko. Už tehdy, začátkem 80. let, mi bylo tohle titulování protivné.

Paní Sommerová bojuje za tvary profesí přechýlené do ženského rodu. Proto jsem si vzpomněla na paní doktorku. Tehdy mě nedráždil ženský rod onoho oslovení, ale jeho faktická nesprávnost. Moje matka není lékařka. Matka je chemik. Pro dítě nebylo snadné pochopit, že RNDr. je také doktorka. A že oslovení titulem řeší problém s výslovností příjmení. Dobře jsem ale chápala, že dotyčný matce leze do prdele.

Přijde mi jako nehorázná drzost, že paní Sommerová opravuje ženy, které nepřechylují. Možná to je generačním rozdílem. Do toho, co si kdo dá na vizitku, jí podle mě absolutně nic není. Vizitka mě prezentuje a je jen na mně, co si na ni dám. Uvedu-li pro ten či onen účel svůj soukromý telefon, celý výčet akademických titulů, jak pojmenuju svou profesi.

Moje babička je lékařka. Zcela jistě byla kdysi oslovována jako paní doktor. Prababička na ni byla neskutečně pyšná a nikdy nepoužívala slovo doktorka. Její dcera byla doktor. Obě dvě obětovaly mnohé, aby dokázaly, že žena není žádné druhé pohlaví. Domnívám se, že prababičku nevedla k pojmenování doktor konvence, ale právě pýcha, že její dcera je emancipovaná a rovnocenná.

Moje matka byla vždy chemik, nikdy chemička. Je snad nějaká smradlavá továrna? Rozhodně se nepodhodnocovala, když svému profesnímu úspěchu nepřisuzovala ženský rod. Naopak bych řekla, že to byl její truczpůsob, jak ukázat, že je stejně dobrá jako kterýkoliv její kolega. Nikdy jsem s ní o tom nemluvila, ale jistá příhoda ze Svazarmu by mohla být vysvětlující analogií.

Máma chodila s naším prvním psem na cvičák. Pes nebyl konformní vlčák, máma nebyla drsný svazarmák. Při zkouškách a závodech se odmítala hlásit jako psovodkyně. Ona ani její střelený pes nepotřebovali žádné extrabuřty.

Já bych šla ještě dál. Nevidím žádný důvod, proč se přechylováním zabývat. Mají zažité ženské ekvivalenty? Fajn. Že nemají? No a co? Jeřábník tu byl prostě dřív než jeřábnice, zdravotní sestra zase dřív než zdravotní bratr. Mé vrstevnice jistě nevěří, že by jim některý obor nebyl otevřen jen proto, že jsou ženy. Jistě, mnohde stále drtivě převažují muži, ale odhodlané to neodradí. Ostatní tam nemají co dělat. Pro výkon povolání je zcela irelevantní, jakého pohlaví jsem, proč to tedy zdůrazňovat? Nejde to náhodou proti jiným emancipačním snahám, kupř. nedávat najevo, jsem-li vdaná či svobodná?

Podle mého příjmení každý druhý pozná, že jsem žena. A každý třetí lokalizuje, odkud jsem. Neřekne-li mu mé příjmení zhola nic, stále ještě mám křestní jméno. Krásné a exkluzivně ženské. A protože jsem žena, cítím se tak, jmenuji se tak, nechápu mužské označení své profese jako negativní. Nucené přechylování nemění nic na podstatě věci. Je zbytečné, nevěcné a směšné. Připustím-li takové přívlastky na své navštívence, jakou profesní vizitku si asi tak dělám?

# posláno e-rasi : 01:30
Komentáře (1)

Oskar je teď součástí skupiny Vodafone, proto vám změníme logo na vašem displeji. Aktualizace SIM karty nemá vliv na vaše služby ani jejich ceny. Oskar Vodafone, 3.2.2006 v 16:27:04

Dnes Vodafone smskuje, že to není tak docela pravda. I když si vyberu partnerskou síť, zaplatím za každý omyl volajícího skoro o osm korun za minutu víc.

Nějak nemám náladu, hošánci. První slovo platí, druhý leze z gatí, praví školkové úsloví.

# posláno e-rasi : 15:30
Komentáře (0)

Jakýmsi zázrakem jsem přesně před rokem napsala příspěvěk Jak poznat, že nastal čas vzít nohy na ramena? Připadal mi přespříliš paranoidní, takže jsem ho nepublikovala. Po roce se ale zaobírám stejnou myšlenkou. Ostatně se mi čím dál časteji stává, že si tu googluju, jestli jsem tím či oním už někdy zabývala. Nedobré to znamení.

Ale k věci. Z událostí posledních dnů a humbuku kolem nich mě opět přepadají paranoidní chmury. Před rokem to bylo po cestě na rodinné setkání, na které dorazili účastníci ze čtyř států, takže šlo o meeting vpravdě mezinárodní. Tehdy jsem si uvědomila, že pokaždé, když přejíždím nějakou hranici, oklepu se. Nejspíš už se toho nikdy nezbavím, stejně jako instinktivního otřesu, když mě mine policejní hlídka bez toho, aby mě zastavila.

Byla jsem ráda, že je možné být za hodinu přes hranici. Pryč. Že tři hodiny daleko žije v jiném státě někdo z rodiny. V případě nouze bych u něj našla útočiště, přestupní stanici při úprku přes polovinu kontinentu, přes půl světa. Možná to přeháním, ale kdo ví, jestli to kdy nebude potřeba. A jestli vůbec takové šance dokážu využít. Jak se pozná, že nastal nejvyšší čas pláchnout? Dá se to vůbec poznat?

V minulosti milióny lidí nerozpoznaly, že je všechno v pytli, a propásly poslední okamžik. Nevěřily, že může být hůř a hůř. Kde to ale začíná? Kdy nastane onen okamžik? Jaká míra buzerace je přespříliš? Jaký vychcaný blbec se musí stát představitelem státu? Jaká záminka se najde?

To byly otázky, které jsem si pokládala, ale dodnes na ně neumím odpovědět. Jen formulaci jsem vyostřila. Jak začíná válka? Existují všelijaké krizové a evakuační plány, pěstují se (vlastně nevím, jestli i dnes) branná cvičení. To je ale všechno pro případ, kdy už je pozdě. Existuje něco jako válečná prevence?

Loni mě ani nenapadlo, že bych neutíkala, ale zůstala. Co žene agresora, si celkem dovedu představit. Nastaly už situace, kdy jsem měla chuť někomu rozbít držku. Vyvolá to na druhé straně stejnou touhu? Nebo zatvrzelost, v níž si raději nechám rozbít držku, než abych ustoupila?

# posláno e-rasi : 03:00
Komentáře (0)

Za měsíc se konají obecní volby. Nevěděla jsem, že můžu volit. Ale když je to tak, koho volit?

Spočítala jsem, že jsem teoreticky mohla volit už devětkrát. Ve skutečnosti jsem volila asi šestkrát. Vybavit si dokážu ale jen jedny nebo dvoje volby. Ty, kdy jsem váhala, komu dát hlas. V ostatních případech to bylo jednoduché, vždycky jsem volila proti někomu. Zvláště v těch obecních.

Zjišťuju, že ze studia reálií jsem si mnoho neodnesla. Znám jména největších partají, ale zařadit je pořádně neumím. Čtu tedy poctivě o jejich historii a studuju volební programy. Rozhodnutá ale ještě zdaleka nejsem. Je důležitější souhlas s principiálním názorem nebo s jednotlivými body programu? Co si myslet o slibech, které odporují ideologii? Které aspekty brát v úvahu a jakou váhu jim přikládat? Je pro mě zabezpečení ve stáří aktuální, pokud jsem "sirotek"?

# posláno e-rasi : 21:30
Komentáře (3)

Je s podivem, jak se jedna a ta samá krajina může lišit z různých pohledů. Ráda jezdím vlakem. Ušmudlanost a nesoukromí vlaku mi nikdy nebude pohodlné, ale ráda se dívám z okna.
Krajina za oknem se totiž netočí k trati čelem, jako k silnici, ale zády. Jedině z vlaku — možná ještě z kanálu — mám šanci vidět zemi pod sukni. Je to pohled neslušný, ale neodolatelný. Všechny ty nenapajcované fasády, zabordelené zadní dvorky s nejneuvěřitelnějšími kůlničkami, proužek divočiny mezi zadními vrátky a tratí.
Pro ušmudlanost oken se z vlaku fotit nedá, tedy pár čelních fasád z výletu.

# posláno e-rasi : 01:30
Komentáře (0)

Během následujícího měsíce a půl mě čeká spousta ouřadování, ale taky spousta volného času. Začínají letní prázdniny. Mám já to kliku!

V pondělí jsem se skutečně vrátila do práce. Předcházelo tomu sobotních 40 minut klení a sakrování, když jsem cpala svůj bicykl do auta. Moje auto nemá kufr a kolo nejde rozmontovat, tolik na vysvětlenou. Ale když jsem ho takto dopravila tam, muselo to jít i nazpět.

V pondělí jsem uvoněným tempem během deseti minut dojela do práce. Krásná budova s vysutým proskleným výtahem. Ovšem prázdná. A nekuřácká, což je při 14 kuřácích v šestnáctičlenném týmu poněkud nepříjemné. Od vedení jsme opět vyslechli jeden z projevů o skvělé a týmové budoucnosti.

Na úterý si každého pozvali na pře/přijímací pohovor. Upozornila jsem, že se mě kolektivní vyhazov netýká, což je v souvisloti s úředními obstrukcemi pozitivní. I kvůli platu, samozřejmě. Nashledanou prvního března.

Ve středu jsem se pilně připravovala na čtvrteční povohor. Dámy byly sympatické, ale ukrutně zaskočené. V kombinaci s necelou půlhodinou, kterou to trvalo, jsem dnes neočekávala dobré zprávy. Naštěstí jsem se zmýlila. A mámě nepřivodila srdeční zástavu.

Jo, jsem dobrá! Anebo budím soucit na potkání? Není to fuk?

# posláno e-rasi : 01:00
Komentáře (1)