Blocek

Až nás bude hnát, uklouzneme po nich a jako domino se zřítíme až do přízemí. Nehnal nás, ale ani nás nepustil dovnitř. Stáli jsme na schodech a třásli se. On pak stál v poutech a třásl se taky. Pro vesnické policajty to byla událost. Dostavili se nejspíš i ti, co neměli službu.

Vůbec to byl vyklepaný den. Vítr fičí strašně zákeřně. Chvíli nic a pak nápor. Cestování byl taky nápor. Zpoždění, ujetí před nosem, výluka, zpoždění, ujetí před nosem, zpoždění, ujetí před nosem. Místo dvou hodin čtyři. Nejen proto nejsem z vlaku už tak nadšená. Připomíná spíš metro. Na stojáka.

Od příštího týdne mě čekají pravidelné samostatné pojížďkové pondělky. Je to docela náročné. Úkony jsou jednoduché, ale emočně, jak tu s oblibou říkají, to je vysilující. Leckteré zúčastněné už znám jménem. Dávám si záležet, abych se nemusela pořád doptávat. Tváře si ale pamatuju, většinou i diagnózy. Vcucnutý do televize, čtyřikrát přejetá vychovatelka, bez krátkodobé paměti, bez nohy po pokusu, zabiják koček ad. Týdně jich je kolem deseti. Jenom tady. Jinde se úřaduje celý týden.

Zajímalo by mě, kde se berou. Asi si budu vést statistiku. V kategorii mladých zatím vedou hoši. Ve středním věku je poměr sil vyrovnaný.

Taky už rozvádím. Copy&Paste rozvody.

# posláno e-rasi : 22:00
Komentáře (0)

Bylo-li tohle běžné pondělí, potěš pánbůh. Copak jsem nějaký ranař, že si pořád vybírám takovou práci?

První dvojzastávka byla skoro 'normální'. Zato ta druhá. Chápu, že výřečný Řek ohrožuje psychické zdraví svých osmdesátiletých rodičů. Jeho kadence byla neslýchaná. Druhého pána na holení přieskortovalo hodinu před naším příjezdem pět policajtů. Měl jít pod zámek už ve čtvrtek, ale podařilo se ho lapit až včera. Čirou náhodou na něj kápli na letišti. Ani dozorce se nechtěl přibližovat k popraskanému okénku ve dveřích samotky.

Zastavení třetí bylo veselé i smutné zároveň. Panu Beznohému se vede dobře. Kromě toho, že tře bídu s nouzí a dluží, kam se podívá. Sociálka mu už půl roku jakýmsi administrativním nedopatřením nevyplácí podporu. Hanba jim.

Na poslední zastávce se zastavil čas. Asi tak před deseti lety, jak lze soudit z nánosů prachu a novin. Úkol zadaný od samého Veličenstva před třiceti lety totiž mimo jiné zakazuje cokoliv měnit. Zaúkolovaný už alespoň zul holiny, co nesundal rok a půl. Teď nosí potápěčský skafandr.

# posláno e-rasi : 06:00
Komentáře (0)

První pracovní půltýden

Ještě ne naostro, ale to jen proto, že nejsou přítomni příslušní nadřízení. Jelikož ve středu skoro nikdo nepracuje, seznámila jsem se s prořídlým osazenstvem a po zbytek dne jsem se "seznamovala s problematikou". Po poledni už jsem byla tak unuděná, že jsem odpočítávala každou minutu. Moje spolukancelářnice, Elfská princezna a Pršinoska, jsou osoby nemluvné. Společné obědy se tu nevedou.

Spolustážistka Gantesea byla naštěstí tak prozíravá, že mi na druhý den zařídila hospitaci. Soudci chodí ze zákona do blázince a my je tam doprovázíme. Prej to nebyl úplně standardní den. Uvidím, jestli pondělí bude probíhat obvykle, jestli jsou jen moje poprvé zakletá.

Budu si muset zvyknout na nemocniční puch a neklid žaludku při domácích návštěvách, na úřednickou mentalitu. Ovládnout logistiku přesunů a vyplňování formulářů. Snad bude časem i nějaká sranda.

# posláno e-rasi : 21:30
Komentáře (0)

Těšíš se? Asi jo, bolí mě žaludek.

Předminulý týden to na jaro ještě nevypadalo. Spíš víc zimně, než za celou zimu. Nálada též na bodu mrazu. A to mě ještě čekal hororový víkend. Na dětinský egocentrismus kombinovaný s balkánským bossovstvím nemám nervy. Zachránila mě sestra. Je to poklad.

Teď je všecko jinak. Levice na koni, prší a vykukují krokusy, od zítra zase pracuju. Jsem prolustrovaná a povolení bylo vyřízeno v rekordním čase. Budeme si na sebe nejspíš muset zvyknout. Srabíci.

Dneska odpoledne jsem byla "vyjednávat o pracovních podmínkách". Naprosto zbytečný výlet. Ale o to dobrodružnější. V Přístavu se porouchal mašinkový centrální mozek a nastal chaos. Ve chvíli, kdy jsem podle jízdního řádu měla být na místě, jsem teprve seděla ve správném vlaku. Dopravila jsem se k němu načerno tramvají.

Cesta zpět byla rovněž adrenalinová. Přiměla jsem drsňácké rappery, aby sundali nohy ze sedadla a uvolnili mi tak místo. Překládali si navzájem poslouchané texty a stěžovali si na jejich složitost. Třeba slovo artikulace slyšeli poprvé v životě. V přestupní stanici se polovina cestujících nenacpala do vlaku, zvolila jsem tedy opět tramvaj. Tentokrát už ne načerno. Dívčina přede mnou alejí od zastávky trochu popoběhla. Se zmrzlými a otlačenými prsty na nohou bych ji nedohonila, ani kdybych byla skutečný úchyl.

# posláno e-rasi : 19:25
Komentáře (0)

Strachy mi nedávaly spát. Katarzí byl vyhazov v reakci na výpověď. Vzteknout se do běla je někdy očistné. Jen počkejte, já to povím mamince!

Strachy jsem se pokusila zkrotit mind mappingem, obdobou sedmiletkových plánů z Básníků. Absurdní, ovšem. Zvláštní ale bylo, že jsem zase začala od prava.

Jako dítě jsem malovala vždycky od prava. Byla jsem pokaždé jako prase, jak jsem si rukou rozmazávala namalované. Nepřišlo mi to nijak divné, dokud mě na to neupozornila pančitelka. Její výtka měla jistou logiku, píšu taky zleva doprava. Ale malování není psaní.

Jsem pravo-levě orientovaná. Začátek a teď jsou vpravo, budoucnost nalevo. Tam je doleva a zpět doprava. Kdyby mělo být po mém, byly by všechny časové osy a pravítka opačně. Naproti tomu teploměr je v pořádku.

# posláno e-rasi : 16:00
Komentáře (4)