Blocek

Haló, příteli na telefonu, pohlídáš mě?

Začalo to někdy v červnu. Sem tam mě zabolely zuby. Zatla jsem je a řekla si, že musím vydržet do srpna. Zuby se zalekly a daly pokoj. Zbaběle jsem sama sebe uchlácholila, že to bylo vedrem a stresem a že se nic hrozného nestalo, když jsem se nakonec neobjednala.

Jen se ocitly mimo dosah zubaře, ozvaly se zase. Počítaly, že mě budou trápit až do Vánoc, ale to se šeredně přepočítaly. Já se soužit nenechám.

A tak jsem se dnes dopoledne ocitla nepojištěná u zubaře, který mi koukl do huby, zkonstatoval, že moc kouřím, a zlozub mi vyrval. Řekl si o stovku a o další péči nebyla řeč. Jen jsem se musela na pátek třináctého objednat k asistentovi na sdrápání plaku, které považuju za horší než vrtání.

Zakousnutá do krvavé gázy jsem dojela na kole domů a tam teprve mi to došlo. Z ničeho nic, naprosto nepřipravená jsem přišla o zub, dělá se mi zle z polykané krve, bojím se, co přijde dál. Co až pomine umrtvení? Fakt nedostanu žádnou infekci? Tolik jsem si chtěla lehnout a všechno to zaspat.

Dobrá chůva mě uklidnila, že se nemám čeho bát a že bude všecko v pořádku. Ať si vzpomenu na svoje první trhání. Že tohle je proti němu brnkačka. Uklidnila jsem se a byla strašně vděčná, že ji mám. Někoho, kdo na mě bez káravých keců dohlédne, když se navezu do průšvihu.

# posláno e-rasi : 20:00
Komentáře (1)

Poprvé za tmy. Zapínám světýlka a vířím žluté listí. Není zlaté, ale žluté, protože i tma je teplá a laskavá, žádná předvánoční.

Začínám v nekřesťanskou hodinu a na cestě potkávám samé polské instalatéry. Prázdniny skončily, poprvé do školy. Tradičně s aktovkou větší než jsem já. Než škola začne doopravdy, budu mít odpracován měsíční úvazek. Zaškoluju totiž svoji nástupkyni a je to větší fuška, než jsem si myslela. Má agresivní jméno a je zcela nepřipravená. Trochu mě deptá, že se na nic neptá.

Bláznivá éra končí. Dost možná právě včas. Na srdci cítím tenounkou krustičku. Nepřekvapuje mě, že si gentlemani serou do ruky, aby měli čím zacelovat ozónovou díru. Krustička mě chrání před nářkem nad bídou a utrpením. O pozitivum tu nezakopnete. Ale je to možná právě to kornatění, před kterým se tolik varuje. Jelikož to znám i z dřívějška, neznepokojuje přespříliš. Spíš teoreticky, protože mě na druhou stranu utvrzuje v přesvědčení, že jsem si zvolila dobře. Ve smyslu, že tohle můžu a dokážu. Ne ve smyslu, že jsem dobrý člověk. Netrpím to-be-a-good-person obsesí. Je-li cesta do pekel dlážděna dobrými úmysly, budu spokojená, když krustička nedovolí hysterickým měkkosrdcařům vyasfaltovat dálnici pro nešťastníky až do devátého levelu.

Hm, tohle neměla být žádná apologetika "dělám sice dozorce v koncentráku, ale mouše bych neublížil, jsem dobrý člověk a mé svědomí je čisté". Ale to je jedno, teď mě bolí zuby. Za svítání rozvířím žluté listí a pro tu chvíli nebude potřeba žádná krustička proti světu pronikajícímu až do morku kostí.

# posláno e-rasi : 23:23
Komentáře (1)