Blocek

Je to snad věčnost, co jsme se vraceli íbr bobrholz domů. Objížděli jsme stokilometrovou zácpu, čehož jsme později hořce litovaly. Od bráchy se lišíme přístupem k cestě. Je to pro nás přesun, který byl proběhnout co nejrychleji a bez zbytečných komplikací, ale když už se naskytnou, pokorně je absolvujeme a čas využijeme k příjemnému pobytí. Ne tak on. Nehodlá se zdržovat, i kdyby si měl zajet. A přestávkuje. Obědvá hodinu. Je to prostě výletník. Ale i přes rozdílnosti to bylo fajn. Všichni si užívali, jako by to měly být poslední společné svátky. Což nejspíš byly.

A pak to vypuklo. Chřipkovou epidemii letos vystřídala svatební. Markétka se bude vdávat v listopadu, Erben se oženil teď. Návrat k tradičním rodinným hodnotám a babyboom. První vlašťovkou je sestřenčina holčička. K Oduberce přibyly další tři kolegyně z práce. A dětiček je taky požehnaně. Troje v jednom týdnu. To je můj rekord, tolik jsem neměla ani bláznů. Je na nich ale sympatické, že se vracejí dřív než blázni, takže jsem měla slušnou várku "starých známých", kteří nejsou tak pracní.

I když už je mám trochu zmáklé, a to dokonce tak, že budu zaškolovat, stále mě jejich příběhy přivádějí v úžas. Jak jsou takové rozpory vůbec možné? Lze tyhle škody vůbec kdy napravit nebo se budou replikovat?

Do konce školy zbývají nanejvýš tři týdny. V těch uplynulých jsem musela aspoň jednou skórovat. Dvě prezentace, dva bakalářkopohovory, 53 úkolů, zkouška. Teď už zbývá jediná zkouška. A celá bakalářka, ovšem. Ta se kupodivu noční můrou (ještě) nestala. Naopak, měla jsem pár veselých snů, ze kterých si nepamatuju nic kromě smíchu.

A teď už je nejvyšší čas se jít zasmát.

# posláno e-rasi : 02:00
Komentáře (1)

Snová řešení v posteli se slečnou Novotnou

Zdálo se mi o lupinech a poloprobrala jsem se celá zpocená. Bylo mi jasné, že musím ten hrozný sen nějak ukončit, jinak klidu nedojdu. Polobdělá mysl celkem logicky navrhla zavolat z okna na pod ním stojící policajty. Snovou logiku ale takové řešení neuspokojilo. Musela jsem se kolem policajtů proplížit k sousedům.

Ležím pod opravdovou peřinou za oponou a dívám se na pukliny na stropě. Fascinuje mě zaoblený přechod mezi zdí a stropem. Tady lehávala a snad i umřela slečna Novotná. Za oponou ve šmolkově modrém výklenku. Tady stála moje první postel, s trojdílným slamníkem, který přivezla máma na kole. Tenhle dům umí mlčet, ale snese i vyčerpanou lůžkovou kapacitu a hodinové fronty na koupelnu.

Někdy je potřeba mlčet a někdy se smát. Když se zlobím, jde ze mě strach. Že bych znala jen dvě krajní polohy? Veselost je někdy vysilující, smutek ubíjející. Jsou tací, kteří mě už pomalu musí mít za smějícího se idiota, případně mě podezřívat i z nepublikovaných závislostí, a tací, kteří už musí mít plné zuby kňourání.

Chřipce jsem neutekla. Jelikož jsem špatný pacient, snížila mi chřipka prudce práh tolerance. Opunčovanou, pobrukující si spolucestující bych z fleku vysadila. Oči mě štípou z cibule na hranolkách spolucestujícího přes uličku a uši bolí z všudypřítomného popotahování. Chápu, že smrkat na veřejnosti není nijak společenské ani estetické, ale přestaňte už krucinál popotahovat, rejpat se v nose a utírat si ho do rukávu! A když už jsem v tom... Okamžitě vyndejte ty po hajzlu nemyté pracky z huby! Dost možná jsem přebuzerovaná, ale očistit si nasliněným prstem šmouhu na botě a pak si okusovat nehet!?

Neměla jsem moc čas se léčit, protože dětičky odříct nešly a bylo potřeba všecko dokončit a nadělit jim tak pěkný dáreček pod stromeček. Pro rodinné dárky jsem se — navzdory předsevzetím opět na poslední chvíli — vydala do sídelního města a už vím, proč se mi nelíbí. Je v něm ticho jako na vesnici. V 'lidových' ulicích je nepříjemně živo, v 'nóbl' nepříjemně mrtvo. Nemyslím, že ticho souviselo s mojí rýbou. Odmlouvání prodavačky jsem slyšela dost jasně. Asi na chuděru doléhal předvánoční stres.

Vánoce letos opanovaly měkké dary. Bylo by jich i víc, ale to by situace na trhu nesměla připomínat vyklízení jedné pozůstalosti, kdy jsem chytila plíseň do odřeniny. Pohodu trochu narušoval pan Nokia, do jehož kulturní tradice Vánoce nepatří a těžko je snáší. V daný okamžik mě stále ještě svým nokiocentrismem dokáže vytočit do ruda (anakolut? zeugma? debilita!), ale víceméně se mu jen pošklebujeme za zády. Zážitky s ním by vydaly minimálně na jednu sezónu průměrného sitcomu.

# posláno e-rasi : 17:17
Komentáře (0)