Na plovárně
Ráda pobývám se sestrou. Mám z ní radost, snad podobnou jako rodiče ze zvedených dětí. Je to autonomní, odlišná bytost s vlastní cestou, ale docházíme ke stejným závěrům. Kupříkladu k 'bobkovníku' nebo že není proč se bát toho, co následuje po smrti. Mateřštinu ve vzájemné komunikaci asi nikdy neopustíme docela, ale makarónština je čím dál častější.
Sobotu jsme prolenošily, v neděli se aktivně vydaly na turisticko-naučnou procházku na kolech. Lilo jako z konve, takže jsem se vrátily promoklé a promrzlé na kost, ale štastné jako blechy. Tyhle nevydařené výlety v nás vyvolávají veselé vzpomínky a teď už si je dokážeme i náležitě užít.
V práci pokračuju ve výzkumu. Dneska jsem vyzpovídala čtvrtého a posledního vedoucího. Jedno jediné interview nepřekročilo předpokládanou půlhodinu. Páni by o své vizi a moci vykládali donekonečna. Několikrát jsem se přistihla, že používám techniku naučenou v opovrhovaném školním kursu. Konečně došla prospěšného uplatnění. Mile mě ovšem překvapil
Rutreg. Z hlediska výzkumu nebylo jeho povídání moc přínosné, protože mi neřekl nic, co bych nevěděla a k čemu bych neinklinovala. Nechal mě ale nahlédnout do svého způsobu práce, od něhož se, jak vidím, v zásadě neliším, což je silně potěšující. Nejsem totiž zcela beznadějný případ, jen mě tak pokouší.
V aule jsem nechala učebnici fyziky. Když jsem se pro ni vracela, nějaká nestyda se mi pokusila ukrást bačkory, ještě než jsem si je přede dveřmi pořádně zula. Od té doby, co jsem exaktním vědám unikla, pronásledují mě ve snech. Před maturitou ze čtyř jazyků jsem neuměla kvadratickou rovnicí vypočítat zeměpisnou polohu Japonska. Nejsou to ale žádné děsu- a běsuplné
noční můry. Spíš zmatené, posléze k smíchu. Probrala jsem s přeleželým uchem. Přesně za 57 minut jsem říkala sýr na absolventském gruppenfotu.
Neváhejte, nastupujte, za pouhou pětku vás povozíme!
Čtvrtky bývají poslední dobou alarmující, pondělky se stupňujícím se povyražením. Tentokrát žádný
kufřík, ale přímo mrtvola. Nasedla jsem tedy do busu a vydala se na dvouhodinovou vyhlídkovou jízdu. Kdybych to byla bývala věděla, tak jsem nikam nechodila... Poplachy, ať už vichrné nebo sněžné, se mě naštěstí tolik nedotýkají. Už mi ale ta zima leze krkem. Jako bych to už někdy říkala...
Dost plků o počasí. Na řadě jsou plky o škole. Na včerejší zkoušku jsem zapomněla jako na seminárku. Alespoň v pátek, když jsem se v pátek loučila "nashledanou v pondělí". Naštěstí mi diář ještě ten večer připomněl, jaká že bude náplň víkendu. Vyplnila jsem ho beze zbytku. Ráno se mi v koupelně zjevila zombie, co se skoro zapomněla vyzubat.
Ač by se to z předchozího nemuselo zdát, paměť mi slouží. Tohle jméno mi něco říká. Hrábnu do půl roku starých poznámek a dávám si za pravdu. Ničím se ten případ tehdy nevymykal, tak proč ulpívá?
Ale to jsem odbočila. Chtěla jsem si zanadávat na školu. Speciálně na pana Tymere Dudem. Jeho nekompetentnost a chorobný newspeak. Na tom, co dělám se mi líbí, že dekonstruuju skutečnost. Pevnost živelného chaosu rozebírám tak dlouho, až dosáhnu na
bójínky. Jsou krutě nabité, ale ucho- a pochopitelné. Když si je omáknu, jsem schopna říct, jak a proč je pevnost postavená, v čem spočívají konstrukční chyby. Bójínky pálí a tíží, ale pořád to jsou normální šutry. Pan Tymere Dudem nás má naučit kostruovat. Bohužel se cítí být spíše akademickým sochařem než sprostým zedníkem. Místo od dobře známé veličiny bójínku to bere od skály. Nutí nás dřít v kamenolomu a z holoručně nalámaného mramoru postavit prasečí chlívek. Prostě, Tymere mě sere.
Blocek
