Blocek

Aneb dva respektované blogy v jednom.

Uplynulé zkouškové a reparátní období mě skoro přesvědčilo, že už jsem dovystudovaná. Ano, tuplem. Opětovná rupnutí zasévají myšlenku, že učení už není, co bývalo. Že mi mozek měkne a leniví, když nepojímá a nereprodukuje vyžadované podružnosti s takovou lehkostí. Ale to bude spíš moje vlastní vina. Mazácká pýcha předchází pád. Čímž se dostávám k závažnějšímu druhak.

Zkoušek už se nebojím. Už je nedoprovází ochromující nervozita. Vyčkávání výsledku se nepodobá očistci. Spíš konstatuji únavu a nechuť trávit půldny dřepěním ve zkušební hale se stovkami vystresovaných zelenáčů a beznadějných lůzrů, podle zkouškového termínu. Odpor příznačný pro konec školní kariéry.

Poněkud předčasný, vzhledem k oněm rupnutím. Začátek školního roku (ano, 1. září jsem po prázdninách zasedla do lavice, jak se patří) mi ale připomněl, proč chodím do školy ráda. Ráda poslouchám zajímavé, leč zbytné poučné příběhy. Oceňuji dobré a vtipné vypravěče. Vyprávěnky ve škole mohou být sice absurdní, kruté a k zblití, ve skeptickém až cynickém podání, ale časem, pedagogickým záměrem a uměleckým zpracováním se oprostily od skutečnosti. Zlehkly a nadnesly se, takže už nejsou upachtěně vážné, srdceryvně bezvýchodné a beznadějné. Pramálo se podobají praktické mizérii, ze které vzešly a pro kterou jsou zpětně nepoužitelné. Což ovšem nevadí, praxe si poradí.

Možná se dostávám do bodu, kde končí hlad po vědomostech a začíná chuť. Takový na věku a nabytých vědomostech závislý mezník by mohl vysvětlovat, proč mladší generace v určitém bodě počíná válcovat generaci předchozí. Chuť si nechám příležitostně zajít. Hlad se dá leda hladit. Otázkou ovšem je, jestli jsem tento mezník neminula někdy na základní škole. Ne, že by se základka — zvláště pak ta z doby před dvaceti a více lety — nějak přičiňovala o ukojení hladu po vědomostech. Spíš bych řekla, že se vědomě snažila o hlazení, takže pro další postup byla nutná neodradná chuť.

Tak či onak, co teď? Jak s "pouhou" chutí, navzdory finální nechuti, dovést studium do zdárného konce? Mé odhodlání je pevné, o tom žádná. Že bych na to nestačila, by se bylo projevilo už dávno. Doufám. Takže žádné výmluvy a do práce. Pro začátek jsem si nakoupila moudré a poučné knihy o fungovaní mozku.

# posláno e-rasi : 21:00
Komentáře (1)

Z prvních zaznamenaných titulků mi nebylo vůbec jasné, o co jde. Žeby zase nějaké žabomyší války mezi Čechy a Moravou? Když už nebylo nic jiného ke čtení, dozvěděla jsem se, že to není ta, ale ten Morava.

A podle všeho pořádný kus hlupáka. Za prvé proto, že by se do podobného svinstva nepouštěl, kdyby si jako sprostý kriminálník nemyslel, že mu to projde. A za druhé proto, že — alespoň v kajícném rozhovoru — váhá, jestli má nebo nemá složit poslanecký mandát. Z jeho odpovědi plyne, že nepomyslel na důsledky svého jednání. Od poslance bych zrovna takovou schopnost požadovala. A navíc se poměřuje s jinými pochybnými figurami. To mi připadá jako nedostatek sebereflexe a zásadovosti. To jsou opět schopnosti a vlastnosti, kterými by měl poslanec alespoň v nějaké míře disponovat.

Morava by tedy měl rezignovat, protože zároveň s jeho (odsouzeníhodnými) činy, vyšlo najevo, že je to hlupák nevhodný k poslancování. A dodávám, že vzhledem k současným poměrům v politice není na místě nějaké lynčování. Zneškodnění úklidem z politiky, s explicitním poukázáním na důvod postačí.

Mohlo by se zdát, že nějaký Morava jaro nedělá a že nestojí za komentář, ale zároveň jsem si dneska četla o následcích 11. září 2001 pro všelijaká trestní ustanovení, kdy se ukázalo, že poslanci nemají nejmenší páru o tom, co je už (dávno) trestné, a nejsou schopni rozvahy nad (ne)přínosem nových paragrafů, jejich (ne)systematičností a (ne)souladem se stávajícími zásadami. To mě přimělo říct si nahlas, že čím méně hlupáků v parlamentu, tím lépe. Byť o jednoho.

# posláno e-rasi : 13:00
Komentáře (0)