Všecko to začalo 13. března, kdy se nám společnými silami v před-předprodeji podařilo ukořistit čtyří lístky na koncert. Následující den jsem v řádném předprodeji jen tak ze sportu ukořistila další čtyři na druhý koncert. Když se ukázalo, že někteří zájemci měli pouze velké oči, udala jsem celkem bezproblémově přebytečné vstupenky na
.
V pátek mě čekal náročný den.
V práci to celý den za moc nestálo.
Pak honem domů a na nákup.
Na večeři s Markétkou a Lachtanem jsem — jako už tradičně — dorazila poslední a s ostudným zpožděním.
Těsně před půlnocí jsem se vydala na cestu a na benzínce nabrala dvě finské stopařky. Cesta tam jim trvala týden. Možná i proto, že neměly mapu a na ceduli si napsaly jméno jakéhosi zapadákova.
Nad ránem jsem je vysypala na benzínce o 300 kiláků dál a po 24 hodinách na nohou upadla v cele
Formule 1 do kómatu.
Ráno jsem volným tempem pokračovala na Berlín. Nebylo kam spěchat, protože jsem měla hodinu náskok před zbytkem výpravy.
Do hotelu jsem dorazila jako první a pan hoteliér, který trval na tom, že jeho německo-ruské makarónštině přece musím rozumět, mě ubytoval, takže jsem si mohla před odchodem na stadion trochu odpočinout.
U stadionu jsme se setkali s dalšími třemi spřátelenými výpravami, takže nás byl dobrý tucet.
Jelikož jsme příjeli pozdě, nečekali jsme venku dlouho. Po otevření bran jsme si stadion oběhli a rozplácli se ploše před pódiem. Dvouhodinové čekání na předkapelu trochu znepříjemňovalo výhružné poprchávání, skupinka Němců (to musí být nějaká tradiční německá úchylka: za opakovaného prozpěvování stále stejného útržku slaboduchého popěvku se pokoušet vobjet svoje, rovněž latentně homosexuální, Biergenossen) a poněkud hysterická reakce na
Pohodu. Od profíků jsem naivně čekala míň panikaření. Koncert byl ale úchvatný a dokonce s
překvapením. Tu hudbu by slyšel i hluchý člověk. Výrazným mínusem byly po skončení zavřené stánky s pitím. Než jsme se dopravní zácpou došourali k hotelu, byli jsme zdechlí žížní. Naštěstí se v hospodě na rohu svítilo. Vevnitř nebylo ani živáčka, ale vzápětí se přimotal hospodský (Gartenarbeit um ein Uhr nachts? Warum nicht?), který nás napojil.
V neděli před polednem jsme vyrazili domů/za dalšími zážitky.
Cestou jsme projeli několika průtržemi mračen, ale
nehoda i
propad do kráteru nás naštěstí nepotkaly.
V pondělí ráno jsme se zařadili do rychle přibývající fronty,
ve které jsme si pohověli celý den. Potkali jsme staré i nové známé. Sluníčko nás v silném větru zákeřně připálilo. Poslední hodinu a půl před otevřením jsme sice stáli namačkaní jako sardinky, ale i to uteklo rychle a bez komplikací. Sociální kontrola ve frontě fungovala perfektně, předbíhači byli hromadně vypískáni. Koncert samotný byl slabší než v Berlíně. Mimo jiné kvůli výrazně horšímu zvuku v aréně, která má navíc při vystoupeních sadisticky zavřenou střechu. Po koncertě jsme potkali další známé, kteří byli — stejně jako my po prvním koncertě — naprosto u vytržení.
Další den proběhl nachlup stejně. Ve frontě jsme ale dostali pořadové číslo, takže čekání bylo i pro ty největší nerváky pohodovější. Při vstupu sice došlo k jistému incidentu, který mohl celou akci pokazit,
ale nakonec všecko dobře dopadlo. Dostali jsme se až do první řady, koncert byl díky změnám v setlistu nejvíc moc a ani dopravní zácpa po cestě domů nemohla pokazit bombastický závěr celé tour.
Byl to náročný, zážitky napraný půltýden. Moji co-tuři se celou dobu vytáčeli doběla. Samotnou mě překvapilo, s jakým klidem jsem ho zvládla a jak moc jsem si to užila. Však taky o to šlo. Zažít a užít si.
Osoby a obsazení: Stripgenerator