Blocek

Vcelku nedlouho po sobě jsem shlédla tři. Dva z nich jsou recenzenty označovány za komedie, ale s bláznivými komediemi francouzské či italské provenience se srovnávat nedají.


Prvním byl islandský 101 Reykjavík. Druhým pak dánský Mifunes sidste sang. Ne, že by se v nich nenašly úsměvné momenty, ale vcelku mi z nich spíš běhá mráz po zádech. Co za život to v těchto chladných zemích je? Jací lidé tam žijí? Anebo to jen Dogma dělá z příběhů, které by se mohly odehrát kdekoliv, takové drasťáky?

To třetí z filmů, Festen, dostává svému zařazení mezi dramata. Minimálně. Je to horor. A zase mi připadá příznačné, že se do zpracování takového tématu pustili Seveřani. Jsou prostě víc od rány?

Je zajímavé, že za horkokrevné, emocionální, spontánní a bezstarostné považujeme národy jižní. Nebylo tomu tak vždy. Ku příkladu za Římanů to bylo naopak. Ti se, jako jižané, považovali za racionální a odpovědné. Může to ukazovat buď na to, že jako Češi patříme spíš k těm severským, nebo na to, že je takové dělení relativní, případně naprosto nesmyslné.

Chtěla jsem říct, že zmiňované severské filmy jsou pro mě mnohem emocionálnější než všechny italské komedie a Funèsové dohromady. Nesměju se u nich, až se za břicho popadám, ale braní a tajení dechu, úžas, obavy, ulehčení, naděje i beznaděj a trocha smutku jsou silnější emoce než jen samotný smích.

# posláno e-rasi : 20:00