Blocek

V životě chovatele domácích mazlíčků nastávají i chvíle méně radostné.


Starší čoklík je zlatý. Rozhodně kultivovaný. Nejen, že umí mnoho řečí (a ctí tak bezděky Masarykovo 'kolik řečí znáš, tolikrát jsi zvířetem'), že nelikviduje věci ve svém okolí, že se dožaduje jídla servírovaného na talíři a že se chová přátelsky k dospělým, zejm. pak opačného pohlaví, ale je i relativně čistotný.

Relativně vzhledem k mladšímu. Ten musí být snad adoptovaný (a taky že je). Co, že stále ještě nechápe, k čemu je v koupelně kočkolit. Že ho občasná ranní nevolnost ho zastihuje výhradně na mých peřinách. Že ho mstivá reakce na luxování vede tamtéž. On se neumí ani pořádně vykadit!

V parku trousí malinké bobky. To snad ani nestálo zato. Po příchodu domů sedí smutně na koberečku u dveří (rohožka se mu říkává). No, pocem, neseď tam tak smutně. Jo, drbáníčko, to je něco, viď. Škoda jen, že tak děsně smrdíš, přítulo.

Bodejť by ne! Pod ocasem máš v chlupech pěkně schovaný suvenýr. Tak pojď, já ti tu prdel vyvapkuju.

Ale copak se na něj můžu zlobit? Ta krysička ve sprše je směšná. A co teprve, když si nasadí mikulášský plnovous... Kdes to sebrala? Jo, tak ty mi kradeš z tašky tampóny?!

# posláno e-rasi : 23:00