Některé komentáře mě vedou k zamyšlení, jestli se vyjadřuju dostatečně srozumitelně. Jestli čtenář nevyčte něco jiného, než jsem měla na mysli.
Bezpochyby. V hlavě totiž slyším vlastní hlas, který čte tak, jak já chci. Čtenář čte svým vlastním hlasem a jak sám chce (za předpokladu, že mě nezná a nemá zafixovaný hlas můj). S tím těžko něco nadělám. Kdybych měla psát tak, aby to pochopil každý stejně, mohla bych se dát na instruktážní manuály a ještě by to nebylo stoprocentní. Stačí si poslechnout diskuze, co kdo vyčetl ze stejné zprávy v novinách a jak se zapojuje lednice...
Záleží na tom vůbec? Není jiný výklad přínosný? Už proto, že si po sobě svoje písání znovu přečtu a zamyslím se nad ním? A na druhou stranu, mají komentáře náhodných kolemjdoucích nějaký smysl? Mohou sice vnést nový pohled, ale taky mohou být zcela mimo, výkřikem do tmy.
Je nezdvořilé nereagovat na připomínky čtenářů? Je nezdvořilé reagovat na každou odpověď, jako kdybych musela mít pokaždé poslední slovo?
Jsou různé typy komentátorů? Komentují pravidelní čtenáři, protože se aktivně účastní? Nekomentují, protože jen tiše sledují a spolužijí? Komentují náhodní kolemjdoucí, protože chtějí něco sdělit, než odkvačí dál? Nekomentují, protože tuší, že už se stejně nevrátí?
Co jsem tím chtěla říct? Že nemám ujasněný názor na čtenáře. Dokud nezanechají nějakou upomínku, můžu se jenom dohadovat, co jsou zač.
Sama sobě jako čtenář moc nepomůžu. Trefně to vyjádřila
M.:
A proč je nepíšu ? Já vlastně nevím, ale připadám si "nekompetentní" někomu do jeho vlastního světa mluvit. Ptám se, chci nebo nechci, aby mi někdo do mého světa mluvil? Nejspíš obojí. Na něčí/některé připomínky jsem ze srdce zvědavá, něčí/některé vždycky potěší, o něčí/některé nestojím a nic mi nedávají.
Návod ke čtení: Toto je zcela obecná úvaha.
Blocek