Blocek

Ráda si čtu o cizích zemích. Mám ráda příběhy lidí, kteří vyprávějí o životě někde jinde. O svém životě někde venku. Taková vyprávění mi připadají mnohem zajímavější než laické výklady o tom, jak to někde chodí. Ty jsou mnohdy stejně nablblé jako laická etymologie. To si radši přečtu odborné pojednání od nějakého ekonoma, politologa či etnologa, který je natolik profesionální, že se netváří jako vševěd.


Zajímá mě právě ta osobnost. Nepotřebuju vědět, jak to je doopravdy, absolutně. Stačí mi individuální náhled. Ten totiž často vypoví více než tisícistránková pojednání. Že to nedává objektivní obrázek? Co dává! Objektivní není nic. Kromě toho, pokud nejsem docela slepá, umím odhadnout, co a jak.

Zdá se mi, že hledání pravdy v subjektivním se stává docela trendem. Nemyslím tím jen oblibu deníčků a komentářů dění. Když se dívám na zprávy o pohromě v jihovýchodní Asii, pouští mi stále dokola úpěnlivý nářek nějaké turistky z Moravy. O objektivním dění to nevypovídá nic, pouze o hysterii oné turistky. Neukážou mi letecké snímky zatopené krajiny, které by poskytly komplexnější obraz rozsahu katastrofy. Pustí mi roztřesené video jakéhosi amatéra, který nemá dost fištróna a pudu sebezáchovy, aby zahodil kameru a mazal se schovat.

Nemám nic proti osobním svědectvím. Rozdíl je v mém očekávání. Od zpráv čekám fakta. Stačilo by mi docela, kdyby řekli čísla a souřadnice, popř. nechali promluvit odborníka. Pro subjektivní vyprávění si chci dojít někam jinam. Tam, kde subjektivitu očekávám, do deníčků, do komentářů. A chodím tam ráda.

# posláno e-rasi : 21:20