Některé temné stránky historie by člověk snad radši ani neznal. Bohužel se stále ještě najde mnohé, co pohne i otrlými dneška.
Švédsko? Klišé jako Volvo a blondýny jsou první, co člověka napadne. Jedna z nejdemokratičtějších a nejblahobytnějších zemí na světě. Nic než chvála. Ale hluboko v nitru uppsalské univerzity je archív, ze kterého běhá mráz po zádech. Jde o nesmírně rozsáhlou kolekci fotek, jež se datují až do dvacátých let minulého století.
Vypadají jako obyčejná rodinná alba, ale neobsahují fotky z prázdnin a rodinných oslav. Před objektivem pózují desítky tisíc Švédů. Většinou jsou nazí. Někdy pózují z profilu, někdy zatínají bicepsy. Neusmívají se ale nikdy. Jsou to předměty bádání Národního institutu pro eugeniku. Velikost jejich lebky, výška čela, barva obočí, to vše má své místo v inventáři.
Už na počátku 19. století byli vědci přesvědčeni, že lidé a jejich rasy se dají klasifikovat podle tvaru lebky. Převrat nastal v polovině 19. století, kdy přišel Anders Retzius s tříděním podle dlouhých a krátkých lebek. Podle Retzia byli lidé s dlouhou lebkou (germánské národy) nadřazení.
Otřesný archív je důsledkem této teorie. Národní institut pro eugeniku chtěl utřídit všechny fyzické vlastnosti. Týkalo se to především negermánského, laponského obyvatelstva, postižených a duševně zaostalých, kteří stáli nadřazené rase v cestě. Vědecký model jako stvořený pro nacisty, kteří se chtěli zbavit židů, cikánů a asociálů.
Švédská rasová biologie byla institucionálně tak silně zakotvena, že v roce 1934 přijal švédský parlament sterilizační zákon. Laponci, sociální případy či epileptici, považovaní za duševně choré, bránili rozvoji nadřazené rasy a museli být z rasově-hygienických důvodů sterilizováni. V praxi se sterilizační zákon vztahoval především na ženy. Ty bylo snazší přimět k zákroku a zákrok sám byl jednodušší a levnější než u mužů.
Na potrat byly posílány ženy i v dvacátém šestém týdnu těhotenství a následně sterilizovány. Za války byly sterilizovány i nedospělé děti z domovů, útulků a léčeben. Svého vrcholu dosáhla masová sterilizace po 2. světové válce. V době sterilizační kampaně v letech 1934 až 1975 bylo státem sterilizováno více než šedesát tisicít Švédů, považovaných za méněcenné. Stali se nechtěnými. Sterilizační zákon byl zrušen teprve v roce 1975.
V poslední době mohou sterilizované ženy zažádat o odškodnění. Jen velmi málo jich skutečně požádá. Za to, co se jim stalo, se celý život styděly a držely to v tajnosti. Navíc považují za potupu prokazovat, že mají na odškodnění nárok, tj. že nebyly nijak postižené, dušeně choré či zaostalé.
Blocek
