Blocek

Čas hrozně letí. Je to tak dávno, co se bratr přestěhoval a přestal kouřit. Objednala jsem si u něj zásilku. Obratem se tázal, kde že ji má pořídit, kde to vyjde levněji. Je to tak dávno, co jsou na zboží (zase) předtištěné jednotné ceny a nemá smysl přemýšlet, jestli je benzínka a hospoda třikrát dražší než trafika na rohu.


Zásilku jsem si byla na otočku vyzvednout. Zabila jsem tak celý den. I když jsem měla štěstí, že den nezabil mě, protože jsem si vybrala ten s nejlepším počasím. Při vyučtování jsme narazili na neshodu. A vida, důvodem je délka.

Zabitého dne mi bylo trochu líto. Poslední dobou jsem jich zabila tolik, že by na jednom dalším nemuselo nijak sejít. Právě proto. Času totiž není nikdy nazbyt. Čeká mě další kolo bojůvek, proti němuž se to minulé jeví jako naprosto nezávažné. Toto kolo totiž v půli června ukončí gong a pokud do té doby nezvítězím, budu K.O.

Ale já zvítězím, jsem přece nejlepší. Přinejmenším v sebekritičnosti. Což mě přivádí k úvaze o poměru sebekritičnosti (sebekritika není to pravé slovo, i když vypadá lépe) a výše postu. Z pozorování se zatím délka vedení jeví jako přímo úměrná velikosti ambicí. Míra neuspořádanosti zase velikosti touhy zachraňovat a napravovat svět. Taky je vám někdy šlechetnost podezřelá?

# posláno e-rasi : 19:20