Blocek

Malí kudrnáčci hravě poletují nad zlatou zemí. Je léto a celičká skálata kvete. Tyrkysová čakolínka, purpuroví flivové... Skutečný ráj.

Chakaya se směje a tančí v zeleném slunci. Lenivě mává křídly a křižuje skálatu. Cestou vrazí do mnohotvárného prutíka a společně plachtí vesele dále. Zpívající duhoví friksíci víří kolem nich. Je léto a tak každý tančí. "Léto je tanec," říká Chakaya.

Kosmická loď na chvíli naruší radostný tanec. Chakaya s údivem zírá na podivuhodné bytosti vystupující z lodi. Jedna z těch malých bytostí se mu líbí. Velké oči, malý nosík, dva ocásky, tisknoucí v rukách vlňaté zvířátko. Chakayovi připadá jedinečné. Než se velké bytosti nadály, vtáhlo jeho osm rukou tvorečka do veselého letního tance. Stvořeníčko se napřed leklo, ale pak se šťastně smálo. V Chakayově náruči nad zlatou zemí... Sem a tam.

Bytosti zůstaly na Chakayově planetě. Jsou vskutku šťastné. Tančí s mnohotvárnými prutíky a zpívají s duhovými friksíky. Staví si nudně šedé příbytky. Chakaya nemá šedou rád, purpuroví flivové nabarvili v noci domy na růžovo. "Růžová je pěkná, růžová je štěstí, růžová je letní tanec," říká Chakaya.

A pak přichází podzim. Jednu noc pomřou tyrkysová čakolínka a purpuroví flivové. "Podzim je smrt," říká Chakaya. Nové bytosti chtějí pořád dál tančit. Chakayovi to nevadí. Už cítí blížící se změnu. V noci se z jeho jemných prstíků vyklubou ostré drápy, v tlamě mu rostou ostré špičáky. "Podzim je jídlo," říká Chakaya a pomalu se krade k novým bytostem.

(Amber van der Meulen: Zomer is dansen.)

# posláno e-rasi : 15:15
Komentáře (2)

Dříve na mne volávala máma, když jsem musel vstávat.
Můj pokojíček byl v druhém patře našeho domu a tak z přízemí řvala "Keesje".
    "Kees" se nevolá tak snadno jako "Keesje".
    Do mých dvaceti tedy znělo domem "Keeeeeesje!" a já věděl, že je půl osmé a musím do školy a později do prvního zaměstnání.
    Když jsem rodičovský dům opouštěl, dostal jsem od mámy budík. Byl to obrovský krám se zeleně fosforeskujícími číslicemi, jehož hlasité tikání mi hodiny nedovolilo usnout a jehož mozekroztínající řinčení mě ráno probíralo ze snu. Zamáčkl jsem ho dlaní naplocho a spal ještě čtvrt hodinky. Večer jsem ho vždycky nastavil o půl hodiny napřed, aby si mohl dopřát malý luxus. Ve škole jsem si naproti tomu posouval hodinky o čtvrt hodiny nazpět, aby mi vyučování rychleji utíkalo. Tak jsem pomocí lžihodin poroučel času po svém.
    Před dvanácti lety jsem kráčel v čele technické revoluce. "To musím mít jako první" se tomu říká. Pořídili jsme si radiobudík, který se předcházející večer nastavil a ráno nás šokem probudil libovolný pořad.
    Ozval-li se poránu hlasatel, vklouzla jeho slova do mých snů a já v polospánku sebral právě tolik vědomí, abych ho vláčnou rukou utnul a spal dál.
    Spustila-li v sedm hodin nějaká neznámá muzika, zněla mi v tom snovém stavu často tak zajímavě, že jsem vyčkal hlasatele, zapamatoval si titul, umlčel rádio a spal dál.
    Později jsem se v Supraphonu na písničku přeptal, ale v bdělém stavu jsem onen zpěv sirén často nepoznával. Jen třikrát se mi to mysteriózní okouzlení vrátilo: v roce 1970 v případě 'She'll come again' dnes už zapadlé skupiny Bread, v roce 1975 jsem byl mezi sedmou a čtvrt na osm unešen smíšeným sborem a dvojitými dechy Stavinského Mše a konečně v roce 1980 měla Randy Crawford s 'I'll fly away' při opětovném poslechu přesně tu samou snovou atmosféru, kterou jsem byl ve spánku tak unešen.
    Před dvěma lety dostala žena od rodičů k narozeninám radiobudík.
    "Máte vy vlastně už radiobudík?" zeptali se mě předcházejího dne v půl osmé ráno po telefonu. Dříve jste nepřišli do rodičovské ložnice, dnes neznají oni vaši.
    Ještě jsem spal, protože žena už sešla dolů a mě právě probudily zprávy pro zemědělce a zahrádkáře, ale ty jsem dokázal okamžitě vypnout.
    "Ne," odpověděl jsem rozespale, "ten ještě nemáme."
    Takže jsme měli dva.
    Starší zůstal stát, kde stál už deset let — na nočním stolku mé ženy — a nový jsem postavil na svou stranu, vedle cestovního budíčku, co jsem dostal loni od dcery ke Dni otců a který jsem každý večer nastavil, aby zvonil o půl hodiny dřív než rádio a abych tak měl dost času dojít se psem a připravit snídani.
    Výhodou cestovního budíčku bylo, že jsem ho mohl vypnout, jakmile začal zvonit, takže mě nadále ve sladkém podřimování nerušilo ani jeho tikání, jediný náznak ubíhajícího času.
    Nevýhodou bylo, že má žena po jeho zazvonění mezi půl sedmou a sedmou už nezabrala a její brumlání a šukání po pokoji mě rušilo.
    Rozhodl jsem se proto pořídit ještě jeden budík, s tichým elektronickým pípáním. Od té doby je můj budící systém dokonalý: v půl sedmé spustí můj speciální budík, aniž by vzbudil ženu. Zamáčknu ho a spím dál. V sedm hodin mě vzbudí manželčin radiobudík. Tehdy nastavím svůj radiobudík na půl osmou, znovu usnu a budík utnu, jakmile spustí.
    Ve čtvrt na devět, když odejdou děti do školy, postaví se žena naštvaně dole ke schodům a z plna hrdla zakřičí: "Keesje!"

(Z Modermismů Keese van Kootena.)

# posláno e-rasi : 14:20
Komentáře (4)

Když ani Gmail netroškaří a zadarmo nabízí gigový mail, že ano?


Moje první nabídka nejspíš zapadla, takže anoncuji znova.
Nabízím rovných sto pozvánek naráz.
Má-li ještě někdo zájem, nechť zanechá svůj mail ve vzkazníku.

# posláno e-rasi : 06:15
Komentáře (1)

# posláno e-rasi : 10:00
Komentáře (0)

Toto je mapa. Nejspíš slepá, ale to není důležité. Dokážete spočítat, na kolikrát byla přeložena?

# posláno e-rasi : 20:45
Komentáře (3)

Úloha jak z Bělouna. Jenom tam byla nepřitažlivě nadatlovaná na psacím stroji.

# posláno e-rasi : 00:00
Komentáře (9)

# posláno e-rasi : 23:10
Komentáře (15)