Blocek

Na světlech jsem stála za sociálním taxíkem. Byl to takový autobůsek, co vozí vozíčkáře, důchodce a postižené.
 
Zadním oknem na mě koukal debil. Koukal a smál se. Pak mi zamával. Taky jsem se usmála a zamávala mu. Chvíli jsme na sebe mávali a ukazovali palec nahoru. Když jsme se rozjížděli, ukazoval, že mám jet za nimi. Jela jsem, až na další křižovatku. Tam jsme na sebe naposledy zamávali a já odbočila. Debil se za mnou dlouho díval a já si pomyslela, jak málo stačí k dobrému startu do protivného dne.

Pan učitel byl vskutku protivný. Asi vstával zadkem napřed a nepotkal žádného usměvavého debila. V jeho hodinách mívám intenzivní pocit, že sám dává podnět k dětinskému chování žáků, na které si tolik stěžuje. Kdo by se nechoval jako fracek, když je k tomu neustále vybízen?

Nejvíc mě ale rozesmála Markétka. Byla na prázdninách za sluncem a chlubila se fotodokumentací. Na jednom obrázku byly jen dveře. Dveře číslo jedenáct. S přítulem si zvěčnili dveře sprchy, kde si krátili tříhodinové zpoždění svého letu. Hajzlíková romantika.

# posláno e-rasi : 21:00