Blocek

Některé věci mi holt docházejí později.

Číst jsem se naučila v první třídě a od té doby tak s potěšením činím. Dlouho jsem ale neměla jakékoliv nutkání si z četby něco vypisovat nebo ji citovat. Citáty moudrých a slavných pro mě byly nesmyslné sentence, které se hodí leda tak do křížovek a památníčků, kde jim nerozumí ani pisatel, ani čitatel. Dost možná, že je znehodnotily žblepty celebrit, co nemají co říct, ale pantem melou pořád.

Snad že byl můj svět jednoduchý a srozumitelný, že jsem nepotřebovala vědět, jak ho pojímá někdo jiný. Jako malá jsem se stávala postavou příběhu. Vstupovala jsem do světa knížky, ale ne tak on do mého.

Svět se ale stal jaksi složitější a zamotanější. Taky se zvětšil. Oč méně vstupuji do světa příběhu, o to více vstupuje on do mého. Ne, vtahuju si ho do svého. Chci, aby byl jasný jako příběhový. Leckdy si nevím rady a hledám. Nedokážu cosi vyslovit, ale někdo přede mnou to udělal mnohem líp, než bych to kdy dokázala.

Poprvé si uvědomuju, že kamsi načmárnutý citát je stejný jako fotka nebo obrázek. Jako suvenýr. Je to otisk vnitřku mojí hlavy té chvíle. Zachyceno, zafixováno, ujasněno. Uchováno k přehodnocení.

# posláno e-rasi : 18:30