Blocek

Do cesty se mi pletou pneumatiky. Napřed táta informoval o průběhu čarodějnic. Tak si představ ten náš lid, dcerunko, po čarodějnické vatře zbylo 25 spálených pneumatik, 17 se jich válelo kolem a 25 jich už traktorista odvezl... To musel bejt fajr.

Konečně jsem měla dojednaný autoservis. Výměna kol, oleje, kontrola sakumprásk. Vstávala jsem brzo, abych ta kola ze sklepa vytahala. Ale než k tomu mohlo dojít, dvakrát jsem si omdlela. Jen tak. Aby byla nějaká sranda. Obávala jsem se, že padne i máma, až jí sdělím, že mi odešly brzdy. Nepadla, říkala, že to je tím vlhkem. A vlhko tu skutečně je. Vlastně prší míň, než bych čekala. Deštník vůbec neužiju. Urousané procházky mají něco do sebe, kromě toho paraple bych musela držet třetí rukou.

Počasí se chová jako v dubnu, moje nálada je na tom podobně. Přemýšlím o různých veselých věcech jako je budoucnost a minulost, mražení mrtvol a jejich následné pašování, závěť. Ta jsou třeba jen takové rozsáhlejší litanie, tak o co jde.

Jeden den jsem strávila na lodi. Na hausbótu. Pohupoval se sem a tam, za oknem se honily krávy a pod oknem kachňátka. Venkovská idyla. Práce nám moc od ruky nešla. Prázdniny udělaly své a dostat se zpátky do tempa činilo, zvláště některým, značné problémy. Ne všechno nutné je zábavné. Vlastně jsou takové jen výjimky.

Pustila jsem do čtení Tajemství Anny Enquist. Nechytlo mě to. Co to je za módu psát romány z prostředí klasické hudby? Kreutzerova sonáta se mi líbila a snad právě proto, že mi ji to připomnělo, jsem Tajemství po pár stránkách odložila. Jeho čas třeba ještě nadejde. Že nadejde i Mulischova chvíle, si po dalším nezdařeném pokusu už ani netroufám doufat.

# posláno e-rasi : 01:25