Blocek

Před zkouškou z nejdůležitějších nás naženou do obchodní komory a půl dne zdržujou. Co nám pověděli, jsme si mohli přečíst za 10 minut. Absolutně k ničemu. Jistě, pro někoho to mohlo být užitečné, ale pro nás ani v nejmenším. Copak jsme z pomocné školy?

Asi jo. Sundej si tu bundu, je neslušné tu v ní sedět, povídala Sisejce dozorkyně, co přišla pozdě. Vzápětí ignorovala, že mi kdosi právě cosi vykládá. Dočista tak vymazala záblesk potěšení, když na mě ráno u Hermanovy stáje přes hlavy davu, kterým jsem se v protisměru prodírala, mrkl René. Nelze ho nemít ráda. Byl první, s kým jsem mluvila. Hodně pro mě udělal, víc než kdokoliv jiný na jeho místě. Na tom je teď nějaká zrzka a já už nemám ten příjemný pocit bezpečí, že když bude nejhůř, zaklepu mu na dveře. Snad už tohohle svého blanického rytíře potřebovat nebudu.

A na koho mám ještě vztek? Na slečnu Crea-Bea, protože to je líná tlučhuba. A v neposlední řadě na vyjednavače, co tak blbě vyjednali přechodné období. Ale mám vztek i na sebe, takže to, z celého srdce doufám, dobře dopadne.

# posláno e-rasi : 15:40