Blocek

Během tří dnů se oteplilo o patnáct stupňů a tak jsme se v pátek po poledni sešly na terase, rozvalily se v křesílkách a pekly se.

Markétka byla na nohou od rána a odfukovala po poslední opravce za loňský rok. Lachtan ještě rozespale mžourala. Klábosily jsme. Drby, klepy, manželství a těhotenství. Poplácaly se po ramenou za výzkumnický superprojekt (hodnocení jsme dokázaly zvrátit z "nenaplňuje slibný koncept" na "jeden z nejlepších") a očumovaly opalující se davy u jezera. Důchodci už byli sesmahlí, lid pracující mouční červi.

Celkem slušně jsem si za ty tři hodinky stihla připálit krk a zvyknout na pach rybiny.

Jezero obležené davy mi připomnělo jezera v Trautenberkově. K jednomu nás zavedla Jurodivá, když jsme u ní byli poprvé. Na natřískané pláži začaly její čtyři dcery hrát fotbal a Jurodivá seděla v bráně a nevzrušeně kojila synáčka. K jezeru romanticky zapadlému v lesích jsem o deset let později dojela s jejími dětmi sama. Už jich bylo sedm a s matčinou jurodivostí nechtěly mít nic společného. Po cestě jsme se stavili na hřbitově. V onom milém zapadlém venkovském okrese má snad každá třetí zabitého na silnici.

A pak už to šlo od desíti k pěti. V sobotu byl takový vichr, že bych u moře, kam jsem se chystala, místo draka pouštěla čoklíky. V neděli se zachmuřilo a zachmuřila jsem se i já, když se pán zezdola rozhodl, že nejlepší nedělní kratochvílí je řezání železných trubek na balkóně. O dnešku darmo mluvit.

# posláno e-rasi : 20:00