Teprve s odstupem si uvědomuju, jak pohodlné je psát letopočet začínající 19. Píšu-li datum, nepletu se. Ale 20. století mám zalezlé pod kůží.
V průběhu roku jsem nascannovala asi 450 fotek, přidala 200 digitálních, všechny pěkně popsala a dárek k narozeninám je na světě. Digitální foťák je mimochodem pěkný mor. Těch 36 obrázků na film mělo nějaký smysl.
Jak jsem se tak hrabala v zažloutlých a pomalu mizejících fotkách, viděla jsem, jak se fotografované objekty mění. Na začátku rodinného alba převažují statické portréty z mimořádných událostí, jakými byly svatby, výlety a konfirmace. V 50. letech se objevují krajinky, v 70. letech momentky. Od konce 80. let se fotí i zvířata. Až proberu i zbytek, uvidím, jak reprezentativní byl tenhle zlomek.
Z nejdojemnějších jsou
pohledy, co si posílali pra(pra)rodiče. Stýská se mi již po Praze. Tam jest přece lépe. Přijel jsem do Plzně v 10 hod. Jest to dobré, neříkal nic. Po cestě jsem chvílemi spal. Potom si přisedl jeden tatík a celou cestu mi povídal o politice, já mu na všechno kýval ponevadž mě to nebavilo. Ale cesta utekla. Dítě já zde mám hroznou otravu. Celý den koukám na malíře jak tapetujou, sem tam jdu něco obstarat a při tom si tak trochu prohlédnu město.
Blocek