Blocek

Když je mi smutno, když se cítím vyždímaná a dutá, potěší mě nějaké veselé povídání před spaním. Děkuju.

Za dva týdny jsem zkoukla víc filmů než za předcházející půlrok. Schází mi to každotýdenní chození do kina. I na blbosti. Tak jsem si to vynahradila. Americká krása, Constantine, Oldboy, Tlumočnice, Půlnoční kovboj, Vanity Fair, Dražší než rubíny.

Snad konečně přichází léto. Za svítání mě probudila bouřka. Stála jsem v otevřených dveřích a dívala se na tu průtrž. To bylo panečku něco jiného než ty ubrečené dny, kdy drobně prší a stromy se choulí do sebe. Znervózňuje mě, že nosím tu samou bundu jako v zimě. Ale ne pořád. Sandály už dřou míň. Však já je rozšlápnu.

Dřou i jiné věci. Dobré účty dělají dobré přátele, se říká. Proč je tak těžké držet se jednoduché zásady? Není jednodušší mít všecko v pořádku, aby se předešlo průšvihům a nepříjemným následkům? Na druhou stranu, dokud to tak bude, nemusím se příliš obávat o svou budoucnost.

Jen bych měla změnit životosprávu, abych se nějaké budoucnosti dožila. Po měsíci jsem zase zahájila den mdlobami. Co to má sakra znamenat, copak jsem nějaká paní Eva?! Schází mi snad maso? Že by se mi tělo snažilo naznačit, že výstřelky se nebudou nadále tolerovat? Potvora škodolibá si počkalo, až si našampónuju hlavu. Kdepak děvenko, ty se nezcvokneš, to dřív zhebneš.

Z nadšeného roztřesení se stává čirá netrpělivost. Říkali začátkem týdne, tak kde to vázne. Vím, kdo je jedním z mých rivalů, tak nepřestávám doufat. A hledat. Jako ozvěna Wimbledon v rádiu.

# posláno e-rasi : 01:20