Blocek

Jako by to bylo včera, co jsem pokládala mýdlo na rybičku, házela klíče do kachny na lednici, co jsem koukala skrz barevné sklo do sluníčka. Záclony, co jsem vlastnoručně ušila a pro ně i bourala. Na mnohé jsem ale zapomněla. Do téhle hrůzy že jsme típali vajgly? DVD, to jsme fakt měli? Ohavný plastový stojánek, co jsem koupila, když jsem nabyla první cédéčka.

Přitom bez všech těch drobností jsem právě tak dlouho, jako jsem byla s nimi. Měly by už být zapomenuté? Lze zapomenout, na čem mi záleželo, čeho jsem se dotýkala? Všechno je palčivě známé a důvěrné. Ale už ne moje. Hra "to je moje, to je tvoje" skončila. Je těžké zvyknout si, když jsou na dosah. Je lehké nechat se svést zhmotněnou vzpomínkou. Nedotýkejte se exponátů. Rozplynou se, sesypou se.

Dneska jsem to poprvé vyslovila nahlas. Bylo divné to říkat, ale vlastně v pořádku. Tak to je, tak prosté. Slovo samo mnohonásobně hnusnější než skutečnost. Jen v tom stále ještě neumím chodit. Což ale není nic neobvyklého, spíš naopak.

# posláno e-rasi : 01:30