Blocek

Večírek to byl vskutku vydařený. Poté, co bílá auta odfrčela do černého deště, než jsem na rohu Karláku nabrala jednu slečnu, dvořil se mi v Černé ulici černoch. Nebylo to poprvé. Kdysi mě na autobusové zastávce balil jakýsi Silvestr a nedávno se mě jeden pokoušel obrátit na víru. Těžko říct, mám-li v genech něco, co je přitahuje, nebo je-li jim seznamování se na ulici vlastní. Vlastní... vždyť na ulici mě oslovilo přinejmenším právě tolik domorodců... Sakra, a já na ulici ještě nikoho neoslovila! Vhodné předsevzetí do nového roku.

T'ruch
Loučení a těšení se bylo tentokrát méně intenzívní. Spíš normální a přiměřené. Přesto jsem ráno cítila své imaginární žaludeční vředy. Jezdit v konvoji není sranda, v plném šnekprovozu to ve třech prostě nejde, ačkoliv by to vypadalo tuze ladně. Rozladilo mě časté odpočívání. Čurání se sesynchronizovat nepodařilo. Zbloudilý trautenberský celník, co nám přátelsky tykal, se sice dopustil diskriminace, ale kartička s dvěma samohláskami je účinný repelent. Stávám se ostříleným pašerákem. Namísto dvou hranic si klidně střihnu čtyři. Škoda, že novou cestou jsem se vydala až za tmy. Ta na mě ale trochu počkala. Obávala jsem se, co za zvěsti na mě čeká v poštovním kastlíku, ale byly to samé dobré zprávy. Přes prázdiny byl asi u imigráčků nějaký snaživý, tj. nezaučený brigádník, takže tentokrát nevídaně pohli. Poprvé jsem obdržela studentskou průkazku zároveň s ostatními. Dočista mě to dojalo.

# posláno e-rasi : 13:30