Blocek

Rozpršelo se a ostružiny už jistojistě dozrát nestihnou. Rostou u trati, hned za podchodem, který je stejně smrdutý jako každý jiný. Už dvakrát jsem si v něm zvrtla nohu. Nepřestává mě překvapovat, kde se v legokrajině berou taková zákoutí.

Pilně pracuju. Ani jednou jsem nezaspala. Nemám už noční můry o dopravní zácpě, zato má všechno ve snu spisové číslo a značku. I ostrov v Baltu. Naše značka, vaše značka. Konečně mám přístup do systému a nemusím paní Evě odklikávat otevřeného messengera. Celý její svět se točí kolem koní a hubnutí. Někdy to je směšné, jindy depresivní. Šéfové utěšeně roste břicho.

Začínám se orientovat i v ostatních spolupracovnících. Není to jednoduché, jelikož mají všichni jednoslabičná jména. No dobře, přeháním, pár i dvouslabičná. Dny utíkají rychleji a na jejich konci už nejsem vyčerpaná k smrti. Vydržím v bdělém stavu až do Nejchytřejšího na světě. Škoda, že můj favorit dneska vypadl. K náročnějšímu intelektuálnímu výkonu, než je čučení na bednu, se ale pořád ještě nevzepnu. To bude ta lenost.

# posláno e-rasi : 05:00