Misie jako rite de passage není špatný nápad. Aspoň jak poslední dny pozoruju rodinné potíže kolegyně. Měla by si vzít příklad z mormonů a svého čerstvě dospělého synáčka poslat někam. Prospělo by jim to oběma, jinak ji snacha jednou zaškrtí.
Vlastně na ni mám docela vztek. Ne vztek, sere mi. Snoubí v sobě totiž skutečně všechny podstatné rysy paní Evy. Vždycky je na co si stěžovat, její život je neobyčejně krušný a krutý, což je nutno dávat všem najevo. Zejména mučednickým výrazem, nevrlostí, náladovostí a návaly bodrosti. Starostí má nad hlavu, takže blokují veškeré její funkční mozkové buňky.
Každý má svoje lepší a horší dny. Nenažranost ale těžko snáším i ve dnech svého dobrého rozmaru. Máš ještě žvejku? Samozřejmě, že dám, když sama žvýkám. Ale říct si o ni potřetí za sebou? Je mi to žinantní. Rozbila se mi pračka a musím tahat prádlo k sestře pěšky, protože nemám auto. Ani nápad, dobře vím, kam míříš. Zase mě to stojí přemáhání a přemýšlení, na koho být hodná. Brrr. I was never loyal except to my own pleasure zone.
Naštěstí zažívám i příjemnější chvilky. Měsíc utekl jako voda, desetinu mám tedy úspěšně za sebou. Byla jsem pochválena za odvedenou práci a můžu se těšit na první výplatu. Z apokalyptické průtrže mračen jsem vjela do mlhavě slunného rána, lokomotiva sice nepřehazuje, ale drandí jako drak. Chtěla jsem se svým novým bicyklem pochlubit, ale kdesi jsem potratila drát od foťáku. Koupila jsem si od skautů los, třeba ještě něco vyhraju.
P.S. Tak drát se našel, resp. jeho zloděj se přiznal.
Blocek
