Blocek

Tam, kde bylo před dvěma lety jen rozježděné bahno, je zase louka. Asi je začarovaná, protože voní letmě i teď. Na jejím kraji stojí baráček. Určitě to je kotelna, čistička jistě ne.

Rána už letní nejsou. Při svítání se mezi stoletými stromy v rezidenčních parcích válí kouřová mlha. V alejích se střídají blátonosní obři a krvavé pomeranče a všechno to utíká do šikma. Jako by i silnička uklouzávala po tlejícím listí. Letní nejsou už ani večery. Než se dostanu domů, je tma jako v pytli. Do nebe je hrozně blízko. Naklání se níž a níž. Na kraji světa je i horizont na dosah ruky.

Po měsíci mlčení mi nebylo proti mysli, aby se paní Eva vrátila. Po nadmíru příjemném rodinném víkendu jsem byla společensky naladěná. Po čtyřech hodinách jsem jí měla dost.

Zítra po měsíci odkladů přivítáme pančitelku. Mám z její návštěvy obavy. Nevyhnutelně přijde řeč na budoucnost. Ta se totiž nejeví úplně růžově. Moje mentorka v únoru odchází. Současně by měl proběhnout můj přestup do spřáteleného mančaftu. Stále více ale o něm pochybuju. Kýžená fusion pořád nenastala, zato vládne confusion. Zůstat pod interim mentorem není zrovna optimální, i kdyby se mi jeho zaučovaní podařilo před pančitelkou zatajit. Pro spřátelený mančaft by mě prej byla škoda. Pro jakýkoliv jiný přestup opět potřebuju povolení.

Bublina bezčasí praskla. Už zase je potřeba vědět, co dál. Dál studovat? Co? Kde? Při práci? Jaké? Kde? Máš na to žaludek? I chceš se vrátit, přestává být testovací otázka, jaký že typ přivadrovalce to vlastně jsem. Jak moc mě baví hledat odpovědi na zapeklité otázky, tyhle bych nejraději vynechala.

# posláno e-rasi : 21:10