Blocek

Vysoké věže ční ostře proti šarlatovému nebi. Všechno je staré a rozpadlé, z kdysi tak mocné říše nezbylo nic. Vítr, naříkající jako zoufalé dítě, se prohání mezi ruinami. A mrtví kvílí též: "Běda té, jejíž osud je tak trudný. Tam leží, v ruinách. Je teď maličká... Leila... poslední princezna ztraceného Albanu. Podívejte na její zlaté kudrlinky, není rozkošná... A přesto... jak tragický je její osud. Když svítí šarlatové slunce, obejme své panenky; jsou staré a špinavé, ale co ona o tom ví? Jak může znát krásu, to všecko je příliš dávno. Malá princeznička, která žije sama v zašlém světě; osamělé jsou její dny, opuštěné její noci."

A přesto. Často to cítí. Určité očekávání, čekání na ty, kdož přijdou a v jejichž teple bude žít. Když nachové slunce zapadá a stříbrné hvězdy se rozzáří, dívá se dlouho na nebe a čeká.

A pak jedné noci... Ostré světlo. Cosi se uvolní z temnoty a přistává. Mezi ruinami mrtvého Albanu. Ach, ona to vidí a je tak šťastná. Zároveň se ale bojí. Bytosti opuštějící kokon jsou tak cizí, a přesto známé. Nejasné vzpomínky z pradávné minulosti. Leila se neodvažuje přiblížit, je to tak strašně dávno, co naposledy viděla živé bytosti. Z tiché temnoty ruin cítí nově příchozí. Lidé staví podivuhodný příbytek z poddajného materiálu. Všechno je tak krásné, tak podivné.

A pak, po dlouhé době, se rozhodne. Touží po kontaktu. Opatrně, bojácně se k nim přibližuje. Pokouší se promluvit, ale... Ach, bylo to tak dávno, už neví jak, obejme je tedy. Její jediný způsob, jak dát najevo příchylnost.

"Jedinečný, co? Ten zlatý mech, jako z vlny, co obrůstá náš stan," řekl Vernon.
"Ano," odvětila Zeta. "Někdy se mě dotkne, tak nějak láskyplně." Vernon přikyvuje. "Někdy vydává tichounký zvuk, jako když kočka přede."

Princezna je šťastná, její zlaté kudrlinky se opět zářivě rozrůstají. Opatrně se mazlí s tím malým růžovým stvořeníčkem, co se narodilo u nově příchozích.
Princezna má zase království, o které se stará.

(Amber van der Meulen: Prinses van Alban.)

# posláno e-rasi : 01:21