Za svého dětství, kdy jsem potkávala arschalpinisty, zaslechla jsem titulování paní doktorko. Už tehdy, začátkem 80. let, mi bylo tohle titulování protivné.
Paní Sommerová bojuje za tvary profesí přechýlené do ženského rodu. Proto jsem si vzpomněla na paní doktorku. Tehdy mě nedráždil ženský rod onoho oslovení, ale jeho faktická nesprávnost. Moje matka není lékařka. Matka je chemik. Pro dítě nebylo snadné pochopit, že RNDr. je také doktorka. A že oslovení titulem řeší problém s výslovností příjmení. Dobře jsem ale chápala, že dotyčný matce leze do prdele.
Přijde mi jako nehorázná drzost, že paní Sommerová opravuje ženy, které nepřechylují. Možná to je generačním rozdílem. Do toho, co si kdo dá na vizitku, jí podle mě absolutně nic není. Vizitka mě prezentuje a je jen na mně, co si na ni dám. Uvedu-li pro ten či onen účel svůj soukromý telefon, celý výčet akademických titulů, jak pojmenuju svou profesi.
Moje babička je lékařka. Zcela jistě byla kdysi oslovována jako paní doktor. Prababička na ni byla neskutečně pyšná a nikdy nepoužívala slovo doktorka. Její dcera byla doktor. Obě dvě obětovaly mnohé, aby dokázaly, že žena není žádné druhé pohlaví. Domnívám se, že prababičku nevedla k pojmenování doktor konvence, ale právě pýcha, že její dcera je emancipovaná a rovnocenná.
Moje matka byla vždy chemik, nikdy chemička. Je snad nějaká smradlavá továrna? Rozhodně se nepodhodnocovala, když svému profesnímu úspěchu nepřisuzovala ženský rod. Naopak bych řekla, že to byl její truczpůsob, jak ukázat, že je stejně dobrá jako kterýkoliv její kolega. Nikdy jsem s ní o tom nemluvila, ale jistá příhoda ze Svazarmu by mohla být vysvětlující analogií.
Máma chodila s naším prvním psem na cvičák. Pes nebyl konformní vlčák, máma nebyla drsný svazarmák. Při zkouškách a závodech se odmítala hlásit jako psovodkyně. Ona ani její střelený pes nepotřebovali žádné extrabuřty.
Já bych šla ještě dál. Nevidím žádný důvod, proč se přechylováním zabývat. Mají zažité ženské ekvivalenty? Fajn. Že nemají? No a co? Jeřábník tu byl prostě dřív než jeřábnice, zdravotní sestra zase dřív než zdravotní bratr. Mé vrstevnice jistě nevěří, že by jim některý obor nebyl otevřen jen proto, že jsou ženy. Jistě, mnohde stále drtivě převažují muži, ale odhodlané to neodradí. Ostatní tam nemají co dělat. Pro výkon povolání je zcela irelevantní, jakého pohlaví jsem, proč to tedy zdůrazňovat? Nejde to náhodou proti jiným emancipačním snahám, kupř. nedávat najevo, jsem-li vdaná či svobodná?
Podle mého příjmení každý druhý pozná, že jsem žena. A každý třetí lokalizuje, odkud jsem. Neřekne-li mu mé příjmení zhola nic, stále ještě mám křestní jméno. Krásné a exkluzivně ženské. A protože jsem žena, cítím se tak, jmenuji se tak, nechápu mužské označení své profese jako negativní. Nucené přechylování nemění nic na podstatě věci. Je zbytečné, nevěcné a směšné. Připustím-li takové přívlastky na své navštívence, jakou profesní vizitku si asi tak dělám?
Blocek