Těšíš se? Asi jo, bolí mě žaludek.
Předminulý týden to na jaro ještě nevypadalo. Spíš víc zimně, než za celou zimu. Nálada též na bodu mrazu. A to mě ještě čekal hororový víkend. Na dětinský egocentrismus kombinovaný s balkánským bossovstvím nemám nervy. Zachránila mě sestra. Je to poklad.
Teď je všecko jinak. Levice na koni, prší a vykukují krokusy, od zítra zase pracuju. Jsem prolustrovaná a povolení bylo vyřízeno v rekordním čase. Budeme si na sebe nejspíš muset zvyknout. Srabíci.
Dneska odpoledne jsem byla "vyjednávat o pracovních podmínkách". Naprosto zbytečný výlet. Ale o to dobrodružnější. V Přístavu se porouchal mašinkový centrální mozek a nastal chaos. Ve chvíli, kdy jsem podle jízdního řádu měla být na místě, jsem teprve seděla ve správném vlaku. Dopravila jsem se k němu načerno tramvají.
Cesta zpět byla rovněž adrenalinová. Přiměla jsem drsňácké rappery, aby sundali nohy ze sedadla a uvolnili mi tak místo. Překládali si navzájem poslouchané texty a stěžovali si na jejich složitost. Třeba slovo artikulace slyšeli poprvé v životě. V přestupní stanici se polovina cestujících nenacpala do vlaku, zvolila jsem tedy opět tramvaj. Tentokrát už ne načerno. Dívčina přede mnou alejí od zastávky trochu popoběhla. Se zmrzlými a otlačenými prsty na nohou bych ji nedohonila, ani kdybych byla skutečný úchyl.
Blocek
