Blocek

Jeden den se na odpolední poradě ukázalo, že se se mnou počítá i příští rok. Dostala jsem před časem jakousi vágní nabídku, ale nepřikládala jsem jí žádnou zvláštní váhu, natož abych něco přislíbila. Vypadá to, že má úřednická kariéra žije vlastním životem.

Ten den se mi podařily dva úctyhodné kousky. Jednak jsem odhalila, co je největší životní touhou všech přítomných, jednak jsem objevila automatizaci. Aspoň to říkali automatizaceznalí (podle vzoru bohabojný).

Zato další den... Poznala jsem peklo. Posezení s opilým inkontinentním žvanilem v rozpáleném podkrovním kamrlíku, kde jelo topení naplno. Pojížďka měla sice jen šest zastavení, ale každé jinde a trvala celý den. S jedinou výjimkou všude pozdní příchod. Od příště prej zase budeme mít navigační techniku, na což se ze srdce těším. Kombinace okolí neznalého řidiče, chyb v popisu trasy a spolujezdce, který není schopen číst popis, o mapě nemluvě, je k zbláznění.

Nejkatastrofálněji ale dopadlo zastavení poslední. Tehdy jsem selhala. Se Sušinkou jsme se setkaly už minulý týden. Byla protivná, ale v porovnání s doktorem sympaťačka. Dostala tehdy ještě jednu šanci. Tu však zcela pohřbila a nadešel okamžik podpisu. Jenže nebylo čeho... Situaci zachránila doktorka, která Sušinku lstivě nalákala na schůzku na další ráno, čímž mi ušetřila dlouhatánský přesčas za blbost. Slavnostně slibuji, že nebudu nic vyhazovat, ani kdyby to bylo sebeneplatnější.

# posláno e-rasi : 21:25