Blocek

Poprvé za tmy. Zapínám světýlka a vířím žluté listí. Není zlaté, ale žluté, protože i tma je teplá a laskavá, žádná předvánoční.

Začínám v nekřesťanskou hodinu a na cestě potkávám samé polské instalatéry. Prázdniny skončily, poprvé do školy. Tradičně s aktovkou větší než jsem já. Než škola začne doopravdy, budu mít odpracován měsíční úvazek. Zaškoluju totiž svoji nástupkyni a je to větší fuška, než jsem si myslela. Má agresivní jméno a je zcela nepřipravená. Trochu mě deptá, že se na nic neptá.

Bláznivá éra končí. Dost možná právě včas. Na srdci cítím tenounkou krustičku. Nepřekvapuje mě, že si gentlemani serou do ruky, aby měli čím zacelovat ozónovou díru. Krustička mě chrání před nářkem nad bídou a utrpením. O pozitivum tu nezakopnete. Ale je to možná právě to kornatění, před kterým se tolik varuje. Jelikož to znám i z dřívějška, neznepokojuje přespříliš. Spíš teoreticky, protože mě na druhou stranu utvrzuje v přesvědčení, že jsem si zvolila dobře. Ve smyslu, že tohle můžu a dokážu. Ne ve smyslu, že jsem dobrý člověk. Netrpím to-be-a-good-person obsesí. Je-li cesta do pekel dlážděna dobrými úmysly, budu spokojená, když krustička nedovolí hysterickým měkkosrdcařům vyasfaltovat dálnici pro nešťastníky až do devátého levelu.

Hm, tohle neměla být žádná apologetika "dělám sice dozorce v koncentráku, ale mouše bych neublížil, jsem dobrý člověk a mé svědomí je čisté". Ale to je jedno, teď mě bolí zuby. Za svítání rozvířím žluté listí a pro tu chvíli nebude potřeba žádná krustička proti světu pronikajícímu až do morku kostí.

# posláno e-rasi : 23:23