Blocek

Haló, příteli na telefonu, pohlídáš mě?

Začalo to někdy v červnu. Sem tam mě zabolely zuby. Zatla jsem je a řekla si, že musím vydržet do srpna. Zuby se zalekly a daly pokoj. Zbaběle jsem sama sebe uchlácholila, že to bylo vedrem a stresem a že se nic hrozného nestalo, když jsem se nakonec neobjednala.

Jen se ocitly mimo dosah zubaře, ozvaly se zase. Počítaly, že mě budou trápit až do Vánoc, ale to se šeredně přepočítaly. Já se soužit nenechám.

A tak jsem se dnes dopoledne ocitla nepojištěná u zubaře, který mi koukl do huby, zkonstatoval, že moc kouřím, a zlozub mi vyrval. Řekl si o stovku a o další péči nebyla řeč. Jen jsem se musela na pátek třináctého objednat k asistentovi na sdrápání plaku, které považuju za horší než vrtání.

Zakousnutá do krvavé gázy jsem dojela na kole domů a tam teprve mi to došlo. Z ničeho nic, naprosto nepřipravená jsem přišla o zub, dělá se mi zle z polykané krve, bojím se, co přijde dál. Co až pomine umrtvení? Fakt nedostanu žádnou infekci? Tolik jsem si chtěla lehnout a všechno to zaspat.

Dobrá chůva mě uklidnila, že se nemám čeho bát a že bude všecko v pořádku. Ať si vzpomenu na svoje první trhání. Že tohle je proti němu brnkačka. Uklidnila jsem se a byla strašně vděčná, že ji mám. Někoho, kdo na mě bez káravých keců dohlédne, když se navezu do průšvihu.

# posláno e-rasi : 20:00