Je to snad věčnost, co jsme se vraceli íbr bobrholz domů. Objížděli jsme stokilometrovou zácpu, čehož jsme později hořce litovaly. Od bráchy se lišíme přístupem k cestě. Je to pro nás přesun, který byl proběhnout co nejrychleji a bez zbytečných komplikací, ale když už se naskytnou, pokorně je absolvujeme a čas využijeme k příjemnému pobytí. Ne tak on. Nehodlá se zdržovat, i kdyby si měl zajet. A přestávkuje. Obědvá hodinu. Je to prostě výletník. Ale i přes rozdílnosti to bylo fajn. Všichni si užívali, jako by to měly být poslední společné svátky. Což nejspíš byly.
A pak to vypuklo. Chřipkovou epidemii letos vystřídala svatební. Markétka se bude vdávat v listopadu, Erben se oženil teď. Návrat k tradičním rodinným hodnotám a babyboom. První vlašťovkou je sestřenčina holčička. K
Oduberce přibyly další tři kolegyně z práce. A dětiček je taky požehnaně. Troje v jednom týdnu. To je můj rekord, tolik jsem neměla ani bláznů. Je na nich ale sympatické, že se vracejí dřív než blázni, takže jsem měla slušnou várku "starých známých", kteří nejsou tak pracní.
I když už je mám trochu zmáklé, a to dokonce tak, že budu zaškolovat, stále mě jejich příběhy přivádějí v úžas. Jak jsou takové rozpory vůbec možné? Lze tyhle škody vůbec kdy napravit nebo se budou replikovat?
Do konce školy zbývají nanejvýš tři týdny. V těch uplynulých jsem musela aspoň jednou skórovat. Dvě prezentace, dva bakalářkopohovory, 53 úkolů, zkouška. Teď už zbývá jediná zkouška. A celá bakalářka, ovšem. Ta se kupodivu noční můrou (ještě) nestala. Naopak, měla jsem pár veselých snů, ze kterých si nepamatuju nic kromě smíchu.
A teď už je nejvyšší čas se jít zasmát.
Blocek