Neváhejte, nastupujte, za pouhou pětku vás povozíme!
Čtvrtky bývají poslední dobou alarmující, pondělky se stupňujícím se povyražením. Tentokrát žádný
kufřík, ale přímo mrtvola. Nasedla jsem tedy do busu a vydala se na dvouhodinovou vyhlídkovou jízdu. Kdybych to byla bývala věděla, tak jsem nikam nechodila... Poplachy, ať už vichrné nebo sněžné, se mě naštěstí tolik nedotýkají. Už mi ale ta zima leze krkem. Jako bych to už někdy říkala...
Dost plků o počasí. Na řadě jsou plky o škole. Na včerejší zkoušku jsem zapomněla jako na seminárku. Alespoň v pátek, když jsem se v pátek loučila "nashledanou v pondělí". Naštěstí mi diář ještě ten večer připomněl, jaká že bude náplň víkendu. Vyplnila jsem ho beze zbytku. Ráno se mi v koupelně zjevila zombie, co se skoro zapomněla vyzubat.
Ač by se to z předchozího nemuselo zdát, paměť mi slouží. Tohle jméno mi něco říká. Hrábnu do půl roku starých poznámek a dávám si za pravdu. Ničím se ten případ tehdy nevymykal, tak proč ulpívá?
Ale to jsem odbočila. Chtěla jsem si zanadávat na školu. Speciálně na pana Tymere Dudem. Jeho nekompetentnost a chorobný newspeak. Na tom, co dělám se mi líbí, že dekonstruuju skutečnost. Pevnost živelného chaosu rozebírám tak dlouho, až dosáhnu na
bójínky. Jsou krutě nabité, ale ucho- a pochopitelné. Když si je omáknu, jsem schopna říct, jak a proč je pevnost postavená, v čem spočívají konstrukční chyby. Bójínky pálí a tíží, ale pořád to jsou normální šutry. Pan Tymere Dudem nás má naučit kostruovat. Bohužel se cítí být spíše akademickým sochařem než sprostým zedníkem. Místo od dobře známé veličiny bójínku to bere od skály. Nutí nás dřít v kamenolomu a z holoručně nalámaného mramoru postavit prasečí chlívek. Prostě, Tymere mě sere.
Blocek