Na plovárně
Ráda pobývám se sestrou. Mám z ní radost, snad podobnou jako rodiče ze zvedených dětí. Je to autonomní, odlišná bytost s vlastní cestou, ale docházíme ke stejným závěrům. Kupříkladu k 'bobkovníku' nebo že není proč se bát toho, co následuje po smrti. Mateřštinu ve vzájemné komunikaci asi nikdy neopustíme docela, ale makarónština je čím dál častější.
Sobotu jsme prolenošily, v neděli se aktivně vydaly na turisticko-naučnou procházku na kolech. Lilo jako z konve, takže jsem se vrátily promoklé a promrzlé na kost, ale štastné jako blechy. Tyhle nevydařené výlety v nás vyvolávají veselé vzpomínky a teď už si je dokážeme i náležitě užít.
V práci pokračuju ve výzkumu. Dneska jsem vyzpovídala čtvrtého a posledního vedoucího. Jedno jediné interview nepřekročilo předpokládanou půlhodinu. Páni by o své vizi a moci vykládali donekonečna. Několikrát jsem se přistihla, že používám techniku naučenou v opovrhovaném školním kursu. Konečně došla prospěšného uplatnění. Mile mě ovšem překvapil
Rutreg. Z hlediska výzkumu nebylo jeho povídání moc přínosné, protože mi neřekl nic, co bych nevěděla a k čemu bych neinklinovala. Nechal mě ale nahlédnout do svého způsobu práce, od něhož se, jak vidím, v zásadě neliším, což je silně potěšující. Nejsem totiž zcela beznadějný případ, jen mě tak pokouší.
Blocek
