připomeňte mi, ať si jednu fláknu. Jako matka roběti v golfáčích. Prásk! Fakanovi facana. Jak případné.
Cesta nebyla až na hranice zlá. Pak už to šlo od desíti k pěti. Slejvák a třas. Doma jsem se radši ani moc nerozhlížela, dřepla si na stoličku ve sprše a pak sebou flákla do postele.
Ráno honem odvézt auto do servisu a odpoledne pěšky domů. Ve vietnamkách, do kopce, ve vedru. Spala jsem až do večera. Večer měla dorazit do zabordeleného squatu bez střechy máma s panem Nokiou. 'Jsme na večeři, pak přijedeme... Tak chceš přivézt pizzu?' ... 'Už nejsme schopni přejezdu, uvidíme se zítra ráno.' Večer jsem si stopla pana Nokiu v Žitné. Máma udělala segedín z hovězího. Jako by jí s nohou ochrnul i mozek.
Ze slíbeného užívání se nebylo nic. Všude kolem lezou pokrývači ('v Americe mi Mexičani udělali dvakrát větší střechu za dva dny'), kominíci, každý hovor je přerušen ('Susanaaá!'). Poposedávám a čtu
Time Out, co jsme si koupila včera. Než jedeme večer k bábě, mám dočteno. Od báby dostanu dárek k narozeninám, ze kterého mám opravdu radost. Žádná recyklace ani lepidlo na zuby.
Když o půlnoci sama vracím, všecko na mě padá. Ráno smrkám, že se z toho skoro pobliju. Je zima, všude kolem lezou pokrývači a bolí mě hlava. Dneska ani v následujících dnech ten implementační plán nenapíšu. Až doma, v půl šesté ráno. Úplně zbytečně, protože škola mi večer zavře před nosem.
Náladu mi výrazně zlepšil nejlepší kuřecí burger v Praze a půlden s tátou. Z
první výstavy se mi líbila Žena v řepě.
Druhá výstava byla taky pěkná, ale v některých místnostech si nebylo co vybrat. Mile mě ovšem překvapilo, že mají otevřeno i v pondělí a stálá expozice je navíc
zadarmo.
Blocek
